Nad judikaturou týkající se zdanění podnikání fyzických osob

Vydáno: 49 minut čtení

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat dani z příjmů fyzických osob a převážně pak příjmům spadajícím pod příjmy ze živností a pronájmu.

Nad judikaturou týkající se zdanění podnikání fyzických osob
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
 
1. Výdaje procentem z příjmů při chybějícím živnostenském oprávnění
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2018, čj. 7 Afs 232/2017-25)
 
Komentář k judikátu č. 1
Daňový subjekt prováděl pokrývačské činnosti, na což neměl živnostenské oprávnění. Správce daně nezpochybňoval provedené práce, ale právě fakt chybějícího živnostenského oprávnění. Proto neuznal výdaje procentem z příjmů ve výši 80 % odpovídající řemeslným živnostem, ale pouze 60 % (ostatní živnosti). Přestože byl živnostník úspěšný u krajského soudu, Nejvyšší správní soud případ zvrátil a pro uznání vyšších výdajů procentem z příjmů považoval za nutné vlastnit i tomu odpovídající živnostenské oprávnění. Zároveň se soud vymezil k jinému rozsudku, který v případě neexistence živnostenského oprávnění výdaje uznal – šlo však o skutečné výdaje prokázané poplatníkem, nikoli o výdaje procentem z příjmů.
      
Shrnutí k judikátu
Ze správního spisu vyplývá, že žalobce provozoval ve zdaňovacím období roku 2014 samostatnou činnost na základě živnostenského oprávnění pro činnost: výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1–3 živnostenského zákona, obory činnosti: velkoobchod a maloobchod, údržba motorových vozidel a jejich příslušenství. V řádném přiznání k dani z příjmů fyzických osob za uvedené zdaňovací období vykázal příjmy z živnostenského podnikání podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále „zákon o daních z příjmů“ nebo „ZDP“), a k nim uplatnil výdaje ve výši 80 % z příjmů podle § 7 odst. 7 písm. a) uvedeného zákona.
Správce daně však shledal, s ohledem na živnostenské oprávnění, kterým žalobce disponoval, že se jednalo o příjmy z živnosti volné, u nichž lze uplatnit výdaje pouze ve výši 60 % z příjmů ze živnostenského podnikání
podle § 7 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů. Z uvedeného důvodu správce daně vydal platební výměr, kterým doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za předmětné zdaňovací období.
Podle § 7 odst. 7 písm. a) a b) zákona o daních z příjmů neuplatní-li poplatník výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmu, může uplatnit výdaje, s výjimkou uvedenou v § 12, ve výši:
a)
80 % z příjmů ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství a z příjmů z živnostenského podnikání řemeslného,
b)
60 % z příjmů z živnostenského podnikání, s výjimkou příjmů ze živnostenského podnikání řemeslného.
Nejvyššímu správnímu soudu je předloženo k posouzení,
zda je určujícím kritériem pro výši uplatnitelných paušálních daňově účinných výdajů
dle § 7 odst. 7 písm. a) nebo b) zákona o daních z příjmů, které je poplatník oprávněn uplatnit z příjmů z živnostenského podnikání [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů],
výhradně vymezení živnosti v živnostenském oprávnění uděleném poplatníkovi.
Krajský soud založil odůvodnění svého rozsudku na předpokladu, že pro podřazení daňově relevantních příjmů do kategorie „příjem ze živnostenského oprávnění“ dle § 7 odst. 1 písm. b) již není po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nezbytné, aby dotčená osoba rovněž disponovala příslušným oprávněním k činnosti. Z rozdílnosti pojmů užitých v § 7 odst. 1 písm. b) ve znění účinném do 31. 12. 2013 a po tomto datu („příjmy ze živnosti“, resp. „příjem ze živnostenského podnikání“) dovodil nezbytnost materiálního hodnocení konkrétní činnosti bez ohledu na to, zda daňový subjekt rovněž disponuje příslušným veřejnoprávním oprávněním. Uvedené východisko pak přenesl do subtilnější roviny při úvaze, jak nahlížet na „příjmy z živnostenského podnikání řemeslného“ dle § 7 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů účinného pro rozhodné zdaňovací období.
Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že obě nastíněné souvislosti nejsou ve skutečnosti natolik silně provázány. Je tomu tak jednak z důvodů subjektivních, neboť nebylo sporu, že žalobce byl držitelem živnostenského listu pro živnost volnou a ani správce daně nezpochybňoval, že by se v jeho případě nejednalo o příjmy a související náklady z živnostenského podnikání. Rovněž však z důvodů objektivních, souvisejících s povahou právní úpravy uplatňování výdajů nikoli ve skutečné, ale v paušální výši.
Nejvyšší správní soud proto nepředjímá, zda lze o příjmu z živnostenského podnikání obecně hovořit i za situace, kdy daňový subjekt sice nedisponuje živnostenským oprávněním, avšak vykonávaná činnost materiálně koresponduje činnosti vykonávané jinak v rozsahu živnostenského oprávnění. Daňový subjekt měl živnostenské oprávnění pro volnou živnost, pro výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1–3 živnostenského zákona. Lze proto jen poznamenat, že odkaz krajského soudu na rozsudek ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 Afs 8/2005-87, není v této věci zcela přiléhavý. Lze nepochybně souhlasit s přístupem, podle kterého vykročení