Příjmy zdaněné v cizině patří do daňového přiznání v Česku

Vydáno: 30 minut čtení

Příjmy českých občanů a firem ze zahraničních zdrojů jsou v praxi poměrně časté, ovšem stejně jako s nimi spojené dotazy a problémy. Podstatné je si uvědomit, že do daňového přiznání k české dani z příjmů musí daňový rezident ČR obecně uvést veškeré své příjmy – a to v hrubé výši – bez ohledu na to, jestli byly v cizině (u zdroje příjmu) zdaněny nebo ne. Není třeba se příliš obávat toho, že tyto příjmy u nás zdaníme podruhé, tomu totiž efektivně čelí velká flotila smluv o zamezení dvojího zdanění. Souvisejícím druhým častým omylem bývá podcenění rizika odhalení příležitostných malých příjmů ze zahraničí, např. ze sběru jahod v Anglii. Věřte tomu, že ohledně zdanění příjmů jsou finanční úřady téměř celého světa vzájemně spolčeny a nic před nimi neutajíme.

Příjmy zdaněné v cizině patří do daňového přiznání v Česku
Ing.
Martin
Děrgel
 
Cizinec není našinec
Daně z příjmů tvoří významnou položku veřejných rozpočtů drtivé většiny států. Pokud plátce příjmu i jeho příjemce jsou rezidenty jen jednoho státu, pak obvykle není otázkou, komu patří daň z příjmů. Když je ale plátce příjmu usazen v jednom státě a příjemce je rezidentem druhého státu, nastává problém. První stát si bude činit nárok na daň z tohoto příjmu, jelikož jeho zdroj (sídlo plátce nebo majetek) a také důvod placení se nachází právě tam. Ovšem i druhý stát (rezidence příjemce) bude chtít tento příjem zdanit, aby všichni jeho rezidenti byli „spravedlivě“ zdaněni stejně ze všech svých příjmů. Obojí má svou logiku a oba přístupy jsou v praxi většiny států běžné. Aby se tím však neomezoval mezinárodní obchod, přeshraniční závislá činnost ani pohyb kapitálu – které jsou přínosem pro oba dotčené státy – jsou uzavírány mezinárodní smlouvy zamezující dvojímu zdanění.
Státy mají přirozenou a pochopitelnou snahu chránit hlavně své občany, ostatně proto také vznikly. Ať už jde o systém sociálních dávek, daňových odpočtů a slev nebo vydávání osob k trestnímu stíhání do zahraničí, vždy je výhodnější být tzv. našincem. Jednoznačné rozlišení „našince od cizince“ má zcela zásadní význam rovněž při mezinárodním zdanění příjmů, proto je důležité, jak je pro tyto účely definován rezident
versus
nerezident. Tyto pojmy vymezuje § 2 a 17 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“):
Fyzické osoby:
Daňový rezident ČR
– fyzická osoba, která na našem území:
má bydliště (stálý byt, pokud lze z okolností usuzovat na úmysl trvale se v něm zdržovat), nebo
se obvykle zdržuje (v ČR pobývá alespoň 183 dnů v daném kalendářním roce, a to souvisle nebo v několika obdobích; do doby 183 dnů se započítává každý započatý den pobytu).
Daňový nerezident ČR
– fyzická osoba, která:
není uvedena výše (tj. nemá na území ČR bydliště ani se zde obvykle nezdržuje), nebo
je nerezidentem podle mezinárodní smlouvy, anebo
se na území ČR zdržuje pouze za účelem studia nebo léčení.
Právnické osoby
, respektive širší kategorie poplatníků daně z příjmů právnických osob („DPPO“):
Daňový rezident ČR
– poplatník DPPO, který má na našem území:
sídlo (nemá-li právní osobnost, pak záleží na tom, podle jakého práva byl založen/zřízen) nebo
místo svého vedení (tj. odkud je ve skutečnosti řízen).
Daňový nerezident ČR
– poplatník DPPO, který:
nemá na území ČR sídlo ani místo svého vedení, nebo
je nerezidentem podle mezinárodní smlouvy.