Zaměstnavatelé a odvod pojistného ze skutečné výše příjmu

Vydáno: 13 minut čtení

Jednou ze základních povinností zaměstnavatele ve zdravotním pojištění je zabezpečení odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu zaměstnance, případně z jeho poměrné části, pokud se na zaměstnance (a zaměstnavatele jako plátce pojistného) tato povinnost vztahuje. Problematika minimálního vyměřovacího základu zaměstnance a skutečností souvisejících je definována zejména v § 3 odst. 4 , odst. 6 a odst. 8 až 10 zákona č. 592/1992 Sb. , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení zejména s § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

Zaměstnavatelé a odvod pojistného ze skutečné výše příjmu
Ing.
Antonín
Daněk
Minimální vyměřovací základ zaměstnance, tedy minimální mzda, představuje ve zdravotním pojištění důležitou hodnotu, od které se odvíjí placení pojistného jak zaměstnavatelem, tak zaměstnancem. Současně platí, že pokud ve zdravotním pojištění hradí pojistné zaměstnanec (resp. je mu zaměstnavatelem sraženo), pak tyto platby probíhají zásadně prostřednictvím zaměstnavatele, zaměstnanec si sám žádné pojistné neplatí. Kromě zaměstnání má minimální mzda přímý vliv i na placení pojistného osobami bez zdanitelných příjmů.
Zabývejme se v tomto pojednání situacemi, ve kterých naopak nemusí být při odvodu pojistného povinné minimum ze strany zaměstnavatele respektováno.
 
Zákonem stanovené výjimky
Právní úpravou zdravotního pojištění jsou konkrétně definováni zaměstnanci, u kterých nemusí být minimální vyměřovací základ dodržen. Mezi tyto zaměstnance řadíme ve smyslu § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb.:
a)
Osobu s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P.
b)
Osobu, která dosáhla věku