Nad judikaturou související s daní z příjmů ze závislé činnosti

Vydáno: 49 minut čtení

Po čase se opět vracíme k příjmům ze závislé činnosti. Vzhledem k tomu, že definice závislé činnosti v zákoně o daních z příjmů je širší než pouhé vymezení pracovního poměru v zákoníku práce , přináší praktická aplikace zdaňování sporné otázky, které se netýkají jen vztahu zmiňovaných dvou zákonů, ale v některých případech i jednotlivých daňových zákonů navzájem.

Nad judikaturou související s daní z příjmů ze závislé činnosti
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
 
1. Je možno odměnu za výkon funkce jedntele zdaňovanou daní ze závislé činnosti zdanit DPH?
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 100/2016-29 ze dne 22. 11. 2016)
 
Komentář k judikátu č. 1
Výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným není možno podřadit pod pracovněprávní vztahy dle zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.). Přesto dle úpravy v zákoně o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb.) je odměna jednatele za výkon této funkce zdaňována daní z příjmů ze závislé činnosti. V daném případě byl jednatel plátcem DPH a zasílal své společnosti faktury za svou činnost a uplatňoval DPH na výstupu. Společnost si uplatnila nárok na odpočet DPH na vstupu, což napadl finanční úřad a vycházel přitom ze znění tuzemského zákona o DPH (zákon č. 235/2004 Sb.). Soud dospěl k názoru, že takový postup je v rozporu s evropskou právní úpravou a je nutno aplikovat přímý účinek evropské směrnice, který má přednost před českým zákonem. Jinými slovy, přestože je příjem jednatele zdaňován daní ze závislé činnost, uplatnění DPH z této odměny vyloučeno není stejně tak, jako nárok na odpočet DPH na vstupu.
Na druhé straně se však jednatelé – plátci DPH nemusí děsit, že by finanční úřady mohly dodatečně dodaňovat jejich odměny DPH na výstupu. Přímý účinek evropské směrnice je totiž možno aplikovat jen jako výhodu pro plátce, pokud se ji rozhodne využít. Pokud bude naopak argumentovat důvěrou v český zákon o DPH, který jej z této povinnosti vyňal, nemůže takový postup správce daně zpochybňovat.
      
Shrnutí k judikátu
Finanční úřad v rámci daňové kontroly zjistil, že
mezi žalobkyní a jejím jednatelem byla uzavřena smlouva o výkonu funkce,
přičemž výkon funkce bylo třeba pokládat za činnost závislou a z ní plynoucí příjmy za příjmy podléhající dani z příjmů. Žalobkyni dle jeho názoru tak nemohl vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z plnění, která byla fakturována na základě smlouvy o výkonu funkce. Činnost jednatele dle správních orgánů naplňovala znaky závislé činnosti, nikoliv samostatně uskutečňované ekonomické činnosti, a žalobkyně tudíž nárok na odpočet daně z přidané hodnoty uplatnila v rozporu s § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
  
Názor Nejvyššího správního soudu
Směrnice 2006/112/ES ve své hlavě III vymezuje osoby povinné k dani. Podle jejího čl. 9 odst. 1
„[o]sobou povinnou k dani se rozumí jakákoliv osoba, která na jakémkoli místě vykonává samostatně ekonomickou činnost, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti“.
Podle odst. 2 téhož ustanovení
„[e]konomickou činností se rozumí veškerá činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně těžební činnosti, zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných obdobných povolání. Za ekonomickou činnost se považuje zejména využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj“.
Podle čl. 10 směrnice 2006/112/ES
„[p]odmínka, aby byla ekonomická činnost vykonávána samostatně, jak stanoveno v čl. 9 odst. 1, vylučuje ze systému DPH zaměstnance a další osoby, váže-li je k zaměstnavateli pracovní smlouva nebo jiný právní svazek, který zakládá vztah zaměstnavatele a zaměstnance v oblasti pracovních podmínek a odměňování zaměstnance a odpovědnosti zaměstnavatele“.
Článek 9 odst. 1 směrnice 2006/112/ES vymezuje osoby povinné k dani širokým způsobem založeným na samostatnosti při výkonu ekonomické činnosti v tom smyslu, že všechny fyzické a právnické osoby, veřejné i soukromé, jakož i entity bez právní osobnosti, které objektivně splňují kritéria uvedená v citovaném ustanovení, jsou považovány za osoby povinné k dani z přidané hodnoty (např. výše rozsudek ve věci C-276/14). Z povinnosti odvádět daň jsou vyloučeni zaměstnanci a další osoby, které váže k zaměstnavateli pracovní smlouva nebo obdobný právní svazek (čl. 10 této směrnice).
Za účelem určení, zda posuzovaná jednotka vykonává ekonomickou činnost samostatně, je třeba zjistit, zda se nachází ve vztahu podřízenosti vůči jednotce jiné.
Pro posouzení existence takového vztahu podřízenosti je dle judikatury Soudního dvora třeba ověřit, zda dotyčná osoba provádí svou činnost vlastním jménem, na svůj účet a na vlastní odpovědnost, jakož i to,
zda nese hospodářské riziko spojené s výkonem takové činnosti, svobodně si určuje podmínky výkonu práce a sama vybírá honoráře tvořící její příjem.
Je zjevné, že přestože jednatel společnosti s ručením omezeným jedná jménem, na účet i odpovědnost společnosti s ručením omezeným,
nese při výkonu funkce zároveň vlastní – nikoliv nepatrné – hospodářské riziko.
Jednatel taktéž není vůči společnosti v podřízeném vztahu, jako je tomu v případě vztahu zaměstnaneckého, zejména nevykonává svou činnost podle pokynů společnosti. Klíčové je v tomto ohledu ustanovení