Zánik závazků II.

Pravidla pro tyto způsoby zániku závazku nalezneme v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále také „OZ“) – jedná se o § 1981 a následující. Občanský zákoník je zná jako tzv. Pro úplnost je třeba zmínit, že tato pravidla fungují obecně, v případě jednotlivých smluvních typů může nastat situace, kdy budou platit navíc ještě jiná ustanovení, která budou mít před obecnou úpravou přednost (např. možnost a přípustnost dát výpověď u pracovní či nájemní smlouvy na byt se liší od obecných pravidel výpovědi apod.).

Ustanovení o zániku závazku dohodou je poměrně lakonické. Je ponecháno samotným stranám, aby se dohodly, že o pokračování smlouvy nemají zájem a závazek tak ukončily. Zde je nutné zdůraznit, že jde o dvoustranné právní jednání, tedy s dohodou musejí souhlasit všechny strany smlouvy. Pokud by závazek chtěla ukončit pouze jedna z nich a druhá byla proti, pak by dané ustanovení nebylo možné použít a závazek by pokračoval, případně by jej bylo nutné zrušit nějakým jiným způsobem (odstoupením, výpovědí).

Občanský zákoník nestanovuje pro dohodu obecně žádnou předepsanou formu, tudíž je možné i písemnou smlouvu ukončit ústní dohodou. Pro právní jistotu ale bude vhodnější důležité smluvní typy ukončit písemnou formou. Zákon u některých typů smluv naopak požaduje výslovně, aby dohoda měla písemnou formu (typicky třeba dohoda o ukončení pracovního poměru v zákoníku práce). V dohodě je nutné stanovit, od kdy má závazkový vztah přestat trvat a jak se strany chtějí vypořádat.

Podle § 1982 OZ je možné, aby si strany v případě, že proti sobě mají vzájemně plnění stejného druhu, svoji pohledávku započítaly proti pohledávce druhé strany. K započtení lze podle občanského zákoníku přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

Jinými slovy – podstatným znakem pro započtení je vzájemnost pohledávek, pokud se nejedná o započtení dohodou, pak tyto pohledávky musejí být zároveň stejného druhu (nejčastěji se bude jednat o pohledávky peněžité). Zákon dále specifikuje, jaké pohledávky lze započíst a jakou formou se tak musí stát. Primárně je důležité zmínit, že započtení není automatické, tedy že by vznikalo vždy, pokud existuje vzájemnost pohledávek. Naopak – vždy se musí stát „ještě něco”, co započtení umožní (slovy zákona právní jednání). Typicky může jít o dohodu, není ale vyloučena také možnost započtení jednostranným prohlášením smluvní strany.

Jednostranné započtení je podle zákona možné pouze v případě, že se jedná o pohledávku, která je již splatná. Ten, z jehož popudu bude jednostranné započtení provedeno, tedy musí disponovat pohledávkou, na základě které vznikají práva a povinnosti (právě splatnost), druhá pohledávka, proti které je započítáváno, již nutně splatná být nemusí. Opačně to ale nejde (tedy je vyloučeno jednostranně započítat nesplatnou pohledávku proti splatné).

Zákon výslovně zakazuje započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný (tedy typicky proti osobě mladší 18 let, pokud nenastala situace, kdy by tato osoba byla plně svéprávnou od 16 let, což v některých situacích OZ umožňuje – vždy s přivolením soudu).

V § 1993 OZ hovoří o situaci, kdy dojde ke sloučení, splynutí práva a povinnosti. Pokud není stanoveno jinak, dojde v tomto případě k zániku závazku. Jako příklad může sloužit přechod pohledávky v dědickém řízení na (původního) dlužníka. V obchodním právu bude typicky splynutí nastávat v případě fúzí společností, koupí právnické osoby atd.

Pro dlužníka výhodná forma zániku jeho povinností nastane v případě prominutí dluhu (§ 1995 OZ). Věřitel má možnost dlužníkovi jeho dluh prominout. Zákon předpokládá, že s prominutím bude dlužník souhlasit, dává mu ale možnost bez zbytečného odkladu informovat věřitele, že na splnění svého dluhu trvá, případně má dlužník možnost rovnou splnit. V takovém případě zanikne závazek splněním.

Výpověď nastává v situaci, kdy je mezi stranami trvající závazek a jedna ze stran se rozhodne, že jej chce ukončit. Pokud si strany ve smlouvě nesjednají okolnosti, za kterých je možno smlouvu vypovědět, musejí se opřít pouze o možnosti stanovené zákonem. Výpověď se obecně vztahuje na případy smluv uzavřených na dobu neurčitou (typicky nájemní, pracovní atp.). Vypovědět smlouvu na dobu určitou je tak zpravidla možno jen tehdy, pokud si to strany dohodly při sepisování smlouvy.

Pokud je sjednána výpovědní doba, pak závazek zaniká jejím posledním dnem. Pokud sjednána není, nebo zákon sám předvídá výpověď bez výpovědní doby (například v případech nájmu bytu v některých situacích hrubého porušení povinností ať již ze strany nájemce nebo pronajímatele), zanikne závazek okamžikem přijetí výpovědi druhou ze smluvních stran.

Zde je praktické upozornit, že neexistuje nic jako „výpověď dohodou”, byť se v praxi s tímto pojmem někdy setkáváme. Výpověď je z povahy věci jednostranné jednání, tedy jedna ze stran za podmínek určených smlouvou nebo zákonem ukončuje smluvní vztah. Dohoda, jak bylo výše popsáno, je dvoustranné jednání, kde si obě strany smluví, kdy a za jakých podmínek přestává mít jejich smlouva právní účinky.

K odstoupení od smlouvy může dojít v případech, kdy si strany ve smlouvě ujednají skutečnosti, za kterých to bude umožněno, dále také v situacích, kdy zákon sám stanoví, že je možno od smlouvy odstoupit. Opět se jedná o jednostranné právní jednání. Kromě specifických důvodů pro odstoupení u jednotlivých smluvních typů dává zákon obecně možnost odstoupit od smlouvy v případě, že druhá strana poruší smluvní povinnost podstatným způsobem.

Od výpovědi se liší tím, že se závazek vrací na začátek, jinými slovy je nutné vrátit si poskytnutá plnění (pokud například odstoupím od kupní smlouvy, pak vrátím prodejci předmět koupě a je mi vrácena kupní cena). Zákon hovoří o tom, že se odstoupením závazek od počátku ruší.

Připomeňme ještě specifickou situaci odstoupení od smlouvy v případě tzv. spotřebitelských smluv, a to tehdy, pokud spotřebitel uzavírá smlouvu mimo provozovnu podnikatele (zejména e-shopy, předváděcí akce, domovní prodej). V těchto případech má kupující (za předpokladu kupní smlouvy, která bývá nejčastější) možnost od smlouvy odstoupit vždy, a to i bez udání důvodu. Jediným omezením je, že k odstoupení od smlouvy musí dojít do 14 dnů od převzetí věci. Podnikatel je ze zákona povinen spotřebitele (zákazníka) o této možnosti zpravit, a to již při uzavírání smlouvy. Pokud by tuto povinnost nesplnil, pak by spotřebitel měl lhůtu k odstoupení ještě delší (v § 1829 odst. 2 OZ stanovuje dokonce jeden rok a dva týdny).

Kromě výše popsaných možností zániku závazku stručně zmiňme ještě dva případy, a to a V prvém případě, tedy u následné nemožnosti plnění, se jedná o situaci, kdy na základě nějaké skutečnosti nastalé po uzavření smlouvy fakticky nelze plnit. Obecně platí pravidlo, že smlouva se má plnit vždy a že strany musejí s nahodilostmi do určité míry počítat (ostatně to výslovně zmiňuje § 2006 OZ: Nicméně může nastat případ, kdy zkrátka plnit nebude možno (např. daňový poradce přijde o své oprávnění provozovat svou činnost apod.). V takovém případě závazkový vztah zanikne.

V situaci smrti věřitele či dlužníka je nutno rozlišovat – pokud zemře věřitel, pak k zániku závazku dojde pouze tehdy, kdy plnění bylo vázáno výlučně na jeho osobu (věřitel uzavřel smlouvu na plastickou operaci nosu), v jiných případech pohledávka přechází na dědice. Pokud nastane smrt dlužníka, pak závazek zaniká jen v případě, kdy plnění bylo možné provést jen jím samotným (nejčastěji uváděné případy se týkají objednávek uměleckého výkonu od určité osoby).

Zánik závazků I.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.