Vybraná pravidla pro daňové lhůty v příkladech

Základní úprava pro postup správce daně a pro práva a povinnosti daňových subjektů, které jim vznikají při správě daní, je obsažena v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), který je účinný již od roku 2011. Před tím byl daňový proces upraven zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který však řadu oblastí včetně některých pravidel pro lhůty upravoval odlišně. Legislativní úprava pro lhůty je však často obsažena také v jednotlivých hmotněprávních předpisech [například zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“)], které mají aplikační přednost jakožto speciální zákony před daňovým řádem. Dalším příkladem je i zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), který obsahuje speciální pravidla pro některé lhůty, a to například pro lhůtu pro stanovení daně ve vymezených situacích.

Daňový subjekt by měl vždy příslušné lhůty dodržovat, aby se domohl svých práv a splnil své zákonné povinnosti, protože zmeškání lhůty může představovat řadu nepříjemností a uložení různých mnohdy přísných pokut. Proto je důležité znát pravidla pro lhůty, která se navíc mohou odlišovat od jiných právních předpisů, kde mohou platit jiná pravidla.

Daňový subjekt se může v praxi potýkat s různými nejasnostmi ohledně lhůt, a to z pohledu termínu pro provedení určitého podání anebo z pohledu lhůty stanovené pro správce daně. Níže se nachází vybrané problematické okruhy a praktické příklady k daným oblastem.

Daňový řád pro správce daně často nestanovuje příslušnou lhůtu pro vyřízení určitého podání či procesu. Některé lhůty jsou stanoveny alespoň Pokynem č. MF-5, o stanovení lhůt při správě daní čj. MF-21968/2015/39 (dále jen „pokyn ke lhůtám“). Například pokyn ke lhůtám stanovuje šestiměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání či lhůtu 30 dnů pro vydání rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav. Ve složitých a odůvodněných případech může být lhůta navíc prodloužena.

Správci daně je stanovena daňovým řádem lhůta na vrácení standardního vratitelného přeplatku po podání žádosti o vrácení přeplatku a stanovena je i lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu na DPH. Podle § 155 odst. 3 DŘ platí, že pokud v době podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku dosahuje vratitelný přeplatek nejméně částku 100 Kč, tak přeplatek poukáže správce daně do 30 dnů ode dne obdržení žádosti. Za den poukázání se považuje den odepsání přeplatku z účtu správce daně. Pokud by v době podání žádosti neexistoval vratitelný přeplatek, tak se doba pro vrácení může významně prodloužit. Shodná třicetidenní lhůta je stanovena také v § 105 zákona o DPH pro vrácení nadměrného odpočtu na DPH, a to od vyměření nadměrného odpočtu na DPH, pokud je vratitelný přeplatek vyšší než 100 Kč, přičemž nadměrný odpočet DPH vzniklý na základě řádného přiznání k DPH se vrací automaticky bez nutnosti podat žádost o vrácení. Pokud však vznikne přeplatek na DPH v důsledku podání dodatečného přiznání k DPH, tak musí plátce DPH požádat formou žádosti o jeho vrácení.

Pokud správce daně nevrátí včas vratitelný přeplatek, obdrží daňový subjekt od správce daně úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá 14 % plus repo sazba stanovená Českou národní bankou platná pro první den příslušného kalendářního pololetí. U nadměrného odpočtu na DPH však platí odlišné pravidlo, protože se uplatní podle § 254a DŘ úrok z daňového odpočtu, kdy daňovému subjektu náleží úrok z daňového odpočtu stanoveného správcem daně ode dne následujícího po uplynutí doby čtyř měsíců od posledního dne lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení, ze kterého vyplývá, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet, nebo ode dne, kdy bylo toto tvrzení podáno, pokud bylo podáno po lhůtě stanovené pro jeho podání, do dne vrácení daňového odpočtu nebo jeho použití na úhradu nedoplatku, nejpozději však do uplynutí lhůty pro jeho vrácení. Podle daňového řádu výše úroku z daňového odpočtu činí 2 % plus repo sazba České národní banky platná pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok z daňového odpočtu je však do velké míry řešen i soudní judikaturou, která může tato pravidla částečně upravovat.

Jedna z nejdůležitějších lhůt v daňovém řízení je stanovena v § 148 DŘ, který vymezuje lhůtu pro stanovení daně jako tříletou s tím, že tato lhůta počíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení nebo v němž se stala daň splatnou u daní bez povinnosti podat řádné daňové tvrzení. Lhůta pro stanovení daně se však z různých důvodů může pro příslušné zdaňovací období prodloužit, a to v zákonem stanovených případech. Bez ohledu na lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku.

Lhůta pro stanovení daně se prodlužuje o rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k jedné z těchto událostí:

Dále platí, že lhůta pro stanovení daně běží znovu ode dne, kdy nastane jeden z těchto důvodů:

Další lhůty může nastat, protože lhůta pro stanovení daně neběží po dobu:

V případě spáchání daňového trestného činu může správce daně daň stanovit bez ohledu na uplynutí lhůty pro stanovení daně, a to na základě pravomocného rozhodnutí soudu až do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci. Stejně tak platí, že pokud daňový subjekt podá řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení a současně tvrzenou daň včetně jejího příslušenství uhradí a aplikuje se účinná lítost pro zánik trestnosti, tak lze také daň stanovit, i kdyby již uplynula lhůta pro stanovení daně.

Speciální pravidlo pro lhůtu pro stanovení daně navíc platí podle zákona o daních z příjmů, kdy je významně delší lhůta při investičních pobídkách, při daňových ztrátách, v určité situaci u finančního leasingu a nesplnění podmínky u pokračování v činnosti zemědělského podnikatele.

Podle § 33 odst. 4 DŘ platí, že pokudpřipadne poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, tak je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Toto pravidlo ale neplatí u lhůty určené v kratších časových jednotkách, než jsou dny.

Pro lhůty je zvlášť nebezpečné pravidlo doručování spočívající ve fikci doručení písemnosti, i když se adresát s písemností fakticky neseznámí. Podle § 47 DŘ totiž platí, že pokud si nevyzvedne adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů od jejího uložení, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Obdobně platí u datových schránek, že zpráva se považuje za doručenou desátým dnem od dodání písemnosti. Od tohoto dne se pak počítají všechny příslušné lhůty a správce daně považuje písemnost za řádně doručenou.

Při výpočtu lhůt je nezbytné zohlednit, zda je počet dní stanoven jako pracovní dny nebo kalendářní dny, což je zásadní skutečnost. Pokud zákon neobsahuje upřesnění, tak se jedná o kalendářní dny, a pokud se má jednat o pracovní dny, tak takové dny musí být v zákoně specifikovány. Například je tento rozdíl podstatný u kontrolního hlášení. Pokud plátce DPH zjistí po uplynutí lhůty k podání kontrolního hlášení, že v tomto kontrolním hlášení uvedl nesprávné nebo neúplné údaje, je povinen do 5 pracovních dnů ode dne zjištění nesprávných nebo neúplných údajů podat následné kontrolní hlášení, ve kterém tyto nedostatky napraví. Dále platí, že plátce DPH je povinen do 5 pracovních dnů od oznámení výzvy správce daně nesprávné nebo neúplné údaje změnit nebo doplnit, popřípadě původní údaje potvrdit, a to prostřednictvím následného kontrolního hlášení. Pokud jde ale o řádné kontrolní hlášení, které plátce DPH nepodá, tak jej správce daně vyzve a plátce DPH má k jeho podání náhradní lhůtu 5 dnů od oznámení výzvy. U řádného kontrolního hlášení jsou to tedy kalendářní a nikoliv pracovní dny.

Podle § 32 odst. 1 DŘ správce daně stanovuje lhůty rozhodnutím, pokud je toho třeba a pokud lhůtu nestanoví zákon. V principu tak například lhůta stanovená e-mailem (což není forma komunikace přípustná podle daňového řádu) není pro daňový subjekt závazná. Daňový subjekt si tak může vyžádat stanovení lhůty rozhodnutím. E-mailovou korespondenci připouští snad pouze zákon o DPH v oblasti vracení DPH, kde lze doručovat formou e-mailu.

Podle § 33 DŘ platí, že lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let počíná běžet dnem, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty, a končí uplynutím toho dne, který se svým pojmenováním nebo číselným označením shoduje se dnem, kdy započal běh lhůty (pokud není takový den v měsíci, tak připadne poslední den lhůty na jeho poslední den). Lhůta stanovená podle dní počíná běžet dnem, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty. Lhůta určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se počítá od okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty.

Podle § 34 DŘ platí pro správce daně výhodné pravidlo, že do lhůty se nezapočítává časový úsek při vydání určité výzvy (například jde o výzvu k odstranění vad podání podle § 74 DŘ, výzvu k odstranění pochybností podle § 89 DŘ, výzvu k vysvětlení, doložení, popř. doplnění nebo změnění, údajů v přihlášce k registraci podle § 129 DŘ). Pokud je totiž den, kdy osoba zúčastněná na správě daní učinila podání, dnem počátku běhu lhůty pro vydání rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu správce daně, nebo pokud je počátek běhu lhůty od tohoto dne odvozován, běh lhůty se staví ode dne vydání rozhodnutí, kterým správce daně vyzývá osobu zúčastněnou na správě daní k součinnosti, do pátého pracovního dne ode dne, kdy dojde k požadované součinnosti.

Podle § 35 DŘ stačí poslední den lhůty podání zaslat, protože lhůta je zachována, pokud je nejpozději v poslední den lhůty učiněn úkon u věcně a místně příslušného správce daně, je podání zasláno provozovatelem poštovních služeb (tj. Česká pošta) adresované věcně a místně příslušnému správci daně, podána datová zpráva adresovaná věcně a místně příslušnému správci daně na technickém zařízení správce daně nebo podána datová zpráva do datové schránky věcně a místně příslušného správce daně. Pokud nebyl úkon učiněn u věcně a místně příslušného správce daně, je lhůta zachována, pokud je nejpozději v poslední den lhůty učiněn tento úkon u nadřízeného správce daně nebo u jiného věcně příslušného správce daně. V pochybnostech se považuje lhůta za zachovanou, pokud se neprokáže opak. Mohou však nastat i případy, kdy je potřeba, aby poslední den lhůty již bylo podání doručeno správci daně, což je však v současné praxi jednoduché při existenci elektronické komunikace se správcem daně. O podání je také vhodné archivovat důkazní prostředek, aby byl daňový subjekt schopen případně prokázat, že podání učinil řádně a ve lhůtě.

Lhůty se dělí na lhůty stanovené správcem daně a lhůty, které přímo stanovuje zákon. Správcovské lhůty je obecně možné prodloužit, podle § 36 odst. 1 DŘ, který stanoví, že správce daně povolí ze závažného důvodu na žádost prodloužení lhůty stanovené správcem daně, pokud byla žádost o prodloužení lhůty podána před jejím uplynutím. Lhůtu zákonnou lze přitom prodloužit, pouze pokud tak stanoví zákon. Správce daně pak vyhoví první žádosti o prodloužení lhůty, pokud nejde o lhůtu stanovenou zákonem, a lhůtu prodlouží alespoň o dobu, která v den podání žádosti ještě zbývá ze lhůty, o jejíž prodloužení je žádáno. Přitom platí schválení, pokud správce daně nevydá rozhodnutí do doby, o niž má být lhůta podle žádosti prodloužena, nebo když nevydá rozhodnutí do 30 dnů ode dne, kdy žádost obdržel. Pokud je rozhodnutí, kterým nebylo žádosti plně vyhověno, oznámeno až po uplynutí stanovené lhůty, tak končí běh této lhůty uplynutím tolika dnů po oznámení tohoto rozhodnutí, kolik dnů zbývalo v době podání žádosti do uplynutí stanovené lhůty. Lhůtu také nelze prodloužit u lhůt, se kterými zákon spojuje zánik práva.

Podle § 37 DŘ může ze závažného důvodu správce daně povolit navrácení lhůty v předešlý stav. Příslušná žádost musí být podána do 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty, a do posledního dne zmeškané lhůty nesmí uplynout více než jeden rok. Navrácení lhůty v předešlý stav je vyloučeno u lhůty pro stanovení daně, pro placení daně, pro podání řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a v dalších vymezených případech.

Pokud správce daně nereaguje ve stanovené lhůtě, může daňový subjekt podle § 38 DŘ podat podnět na nečinnost správce daně nejblíže nadřízenému správci daně. Za nečinnost se považuje situace, kdy správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, protože marně uplynula zákonem stanovená lhůta pro provedení úkonu správcem daně, nebo kdy správce daně neprovedl úkon ve lhůtě, která je pro provedení takového úkonu při správě daní obvyklá, nebo správce daně nevydal rozhodnutí bezodkladně poté, co došlo ke shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí, případně pokud správce daně nevydal rozhodnutí, ačkoli uplynuly tři měsíce ode dne, kdy byl učiněn vůči osobě, která podala podnět, nebo touto osobou poslední úkon v řízení, kterého se předpokládaná nečinnost týká.

Z hlediska dodržení příslušné lhůty je důležitá reakce na příslušné výzvy správce daně, a to zejména s ohledem na případné vady určitého podání. Podle § 74 DŘ totiž platí, že pokud má určité podání vadu (například daňové přiznání není podepsáno odpovědnou osobou), pro kterou není způsobilé k projednání, nebo vady, pro které nemůže mít předpokládané účinky pro správu daní, tak správce daně vyzve toho, kdo podání učinil, aby označené vady odstranil podle jeho pokynu a ve stanovené lhůtě. Při včasné reakci se bere podání jako podané řádně a včas, ale pokud daňový subjekt na výzvu nereaguje vůbec nebo až po stanovené lhůtě, tak se takové podání uplynutím stanovené lhůty stává neúčinným.

Podle § 155 odst. 7 DŘ platí, že pokud si daňový subjekt nepožádá o vrácení vratitelného přeplatku do šesti let od konce roku, ve kterém přeplatek vznikl, tak příslušný přeplatek zaniká a stává se příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost správce daně, který jej evidoval. Pokud si daňový subjekt nechává z různých důvodů určitou částku na osobním daňovém účtu, tak by neměl na tuto lhůtu zapomínat, aby se nestalo, že jeho přeplatek se po šesti letech stane majetkem státu.

Při úhradě daní v zákonem stanovené lhůtě platí podle § 166 DŘ, že za den platby se považuje den, kdy byla připsána na účet správce daně, nikoliv datum odeslání platby. Daň lze zaplatit i v hotovosti, kde je pak datum úhrady den převzetí platby úřední osobou. Případně lze daň uhradit i dalšími způsoby, jako je převedením přeplatku z osobního daňového účtu jiného daňového subjektu, kdy je však nezbytné zajistit, aby byla platba včas na osobním daňovém účtu daňového subjektu.

Správce daně obvykle stanovuje patnácti či třicetidenní lhůtu. Správce daně však může stanovit i lhůtu kratší než 8 dnů, a to zcela výjimečně pro úkony jednoduché a zvlášť naléhavé, a tato krátká lhůta musí být odůvodněna. V praxi však může činit daňovému subjektu obtíže i třicetidenní lhůta, zejména v době letních prázdnin, vánočních svátků nebo s ohledem na skutečnost, že požadavek správce daně je příliš rozsáhlý, anebo vyžaduje překlady dokumentace do českého jazyka. Obzvláště krátké jsou pak stanoveny lhůty pro reakci na výzvy správce daně ke kontrolnímu hlášení, které jsou stanoveny na 5 kalendářních či pracovních dní.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.