Pravidelný přehled informací Generálního finančního ředitelství, uzavřených Koordinačních výborů, které se týkají DPH a judikatury Soudního dvora Evropské unie, je tentokrát obohacen o rozsudek českého Nejvyššího správního soudu v otázce, zda je činnost předsedy představenstva ekonomickou činností, a proto jej lze považovat za osobu povinnou k dani. Z vybraných evropských judikátů je potřeba nepodcenit závěry týkající se poskytnutí firemního vozu za úplatu k soukromému užití. Dobrou zprávou je, že s Velkou Británií, která již není součástí EU, funguje princip vzájemnosti při vrácení DPH, horší zprávou pak je, že se nelze spoléhat na dvoustrannou písemnou dohodu států, ale na deklaratorní prohlášení na webových stránkách daňových správ.
Informace GFŘ, Koordinační výbory a judikatura v DPH za 1. pololetí 2021
Ing.
Petr
Vondraš,
daňový poradce BDO Czech Republic
Informace k registraci a pro osoby neusazené v tuzemsku
Na začátku letošního roku aktualizovalo Generální finanční ředitelství (dále jen „GFŘ“) již dříve vydanou Informaci k problematice registrace k dani z přidané hodnoty a Informaci pro osoby povinné k dani neusazené v tuzemsku (registrace k DPH a ostatní vybrané daňové povinnosti). Informace k registraci jsou „kuchařkou“, jejímž hlavním přínosem je, že napomůže k přípravě příloh, jejichž dodání spolu s přihláškou by mělo registrační řízení urychlit. Novinkou letošního roku je, že od 1. 1. 2021 platí i pro registraci identifikované osoby povinnost podat přihlášku nebo oznámení o změně registračních údajů pouze elektronicky. Před tímto datem platila povinnost elektronického podání pouze pro registraci plátce, nikoliv identifikované osoby.
Vrácení daně osobám neusazeným v EU
V souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Spojené království“) začalo být důležité téma vrácení daně, kterou čeští plátci zaplatili ve Spojeném království, a tamní osoby povinné k dani v České republice. Obecně umožňuje vrácení daně článek 170 a 171 směrnice 2006/112/ES, který se odvolává na speciální třináctou směrnici 86/560/EHS. Ta ve svém druhém článku uvádí, že členské státy mohou podmínit vrácení daně poskytnutím srovnatelných výhod v oblasti daní z obratu třetími zeměmi. Z principu vzájemnosti vychází i § 83 odst. 3 českého zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Informace GFŘ vydaná v květnu uvádí, že:
„Princip vzájemnosti je mezi Českou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska naplněn, a to na základě faktického vracení daně z přidané hodnoty subjektům z druhé země.“
Z této věty lze pochopit, že pokud bude Spojené království vracet DPH českým plátcům, bude česká daňová správa činit to samé vůči subjektům ze Spojeného království, které splní obecné podmínky pro vrácení DPH. V daný okamžik to je jistě potěšitelné, ale jelikož toto vracení není podloženo žádnou bilaterální
dohodou mezi oběma státy, tak pro pocit jistoty při plánování finančně náročnějšího nákupu v jedné či druhé zemi toto konstatování moc klidu nepřináší. Při základní sazbě DPH 20 % ve Velké Británii a 21 % v ČR by jistě pro plátce bylo předvídatelnější, kdyby se mohli spolehnout na písemnou dohodu států než na deklaratorní
prohlášení na webových stránkách daňových správ. Prominutí DPH u respirátorů
V období od 3. 2. 2021 do 3. 4. 2021 prominula ministryně financí daň z přidané hodnoty za dodání respirátorů různých typů. Toto prominutí bylo následně několikrát prodlouženo, naposledy na konci srpna na období do 31. 10. 2021. Prominutí se od 1. 7. týká i nákupu respirátorů formou pořízení zboží z EU nebo dovozem ze třetí země. Podle Informace GFŘ vydané k promíjení DPH při dodání respirátorů, je plátce povinen vystavit daňový doklad bez uvedení sazby daně a výše daně. Doporučeno je na doklad uvést text „daň prominuta“. Pokud by doklad obsahoval prominutou daň, je povinností dodavatele daň odvést, ale zákazník není oprávněn k odpočtu této daně, protože nebyla podle Informace GFŘ uplatněna v souladu se zákonem.
Plnění, u něhož došlo k prominutí daně, má plátce uvádět na řádku 26 daňového přiznání. V kontrolním hlášení se dodání s prominutou daní neobjeví.
Změny v oblasti elektronického obchodování (e-commerce)
Finanční správa má na své hlavní internetové stránce www.financnisprava.cz v části DOPORUČUJEME samostatný oddíl věnovaný DPH e-commerce, který obsahuje poměrně ucelené informace o zvláštním režimu jednoho správního místa. Novela, která nový systém v oblasti prodeje zboží na dálku a rozšíření využití právě zvláštního režimu jednoho správního místa měla podle evropské směrnice zavést od 1. 7. 2021, je stále ještě ve schvalovacím procesu, a proto koncem června vydala Finanční správa informaci, že daňové subjekty mohou od 1. 7. 2021 postupovat podle přímého účinku směrnice. Daňové subjekty mohou u vybraných plnění také plně využívat zvláštní režim jednoho správního místa One Stop Shop.
DPH u
kompenzace
za nespotřebovaný materiál (571/27.01.21)Příspěvek autorů Václava Pačesného a Anety Šejvlové uzavřený na lednovém Koordinačním výboru se týkal případu, kdy výrobci zboží na zakázku zůstane na skladě nespotřebovaný materiál, původně určený pro zakázkovou výrobu, která byla z rozhodnutí zákazníka ukončena. Nespotřebovaný materiál je pro prodávajícího výrobce, tak i pro kupujícího zákazníka nevyužitelný. Povinností prodávajícího však bylo se materiálem předzásobit, aby dodávky pro zákazníka splnil v čase i kvalitě. Prodávající má z kupní smlouvy povinnost pokusit se materiál nejprve prodat na trhu třetí osobě, byť pod nákupní cenou. Kupující je zavázán dle kupní smlouvy kompenzovat prodávajícímu rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou nespotřebovaného materiálu. Ten, který se nepodaří prodat, se zlikviduje. Kupující se opět zavázal uhradit kompenzaci za zlikvidovaný materiál ve výši jeho nákupní ceny. Likvidovaný materiál zůstává ve vlastnictví prodávajícího. Otázkou na Koordinační výbor bylo, jakému daňovému režimu
kompenzace
za zlikvidovaný nebo pod nákupní cenou prodaný materiál, podléhá. Autoři příspěvku navrhovali považovat kompenzaci jako odměnu za samostatné plnění službového charakteru. Tento závěr následně potvrdilo i GFŘ s následujícím zdůvodněním: „Smluvní ujednání stanoví odměnu Prodávajícího od Kupujícího za službu ‚likvidace‘ zásob a nezáleží, jakým způsobem bude nakonec provedena, zda formou prodeje pod kupní cenou nebo fyzickou likvidací (dále jen služba ‚likvidace‘). Za těchto okolností se má za to, že jsou splněny podmínky poskytnutí služby za úplatu.“
Podle GFŘ se nejedná o službu zdržení se/strpění určitého jednání nebo situace, ale o službu ve smyslu první věty § 14, tedy obecně činnost, která není dodáním zboží.Povinně osvobozované nájemné (576/19.05.21)
V tomto příspěvku nesouhlasilo GFŘ s návrhem, aby pronájem uzavřený před 1. 1. 2021, který souvisí s bydlením, nemusel být povinně osvobozený od DPH, jak vyplývá z § 56a odst. 3. Svůj nesouhlas zdůvodnilo GFŘ ustanovením § 20a, podle kterého vzniká povinnost přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, a podle § 51 odst. 2, podle kterého vzniká u osvobozeného plnění povinnost jej přiznat ke dni jeho uskutečnění. Oboje v případě pronájmů v roce 2021 nastane právě v tomto roce, a proto je ke dni povinnosti přiznat potřeba aplikovat aktuální znění zákona, pokud přechodné ustanovení novely neurčí jinak. V případě změn u pronájmů souvisejících s bydlením se tak nestalo. Jak uvádí zdůvodnění GFŘ v závěru tohoto Koordinačního výboru:
„Cílem zákonodárce tak bylo a musí být i takto k § 56a odst. 3 ZDPH přistupováno, že vznikla-li povinnost přiznat plnění na základě znění § 51 odst. 2 ZDPH ve vazbě na § 56a odst. 3 ZDPH od 1. 1. 2021, pak i když si smluvní strany ujednaly, že nájem bude zdaněn podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2020, tak i takovýto nájem bude na základě znění § 56a odst. 3 ZDPH včetně bodu 11. přechodných ustanovení povinně osvobozen od daně bez nároku na odpočet daně.“
Výkon funkce předsedy představenstva a DPH (3 Afs 82/2019-38)
Po pěti letech rozhodoval Nejvyšší správní soud opět otázku, zda je činnost statutárního zástupce obchodní společnosti ekonomickou činností a statutár se tak může stát plátcem DPH. V rozsudku týkajícím se žalobkyně Jihočeský zemědělský lihovar, a.s., byla předmětem sporu činnost předsedy představenstva. V roce 2016 soud podobně zkoumal činnost jednatele, a proto se v nynějším rozsudku na dřívější rozhodnutí čj. 2 Afs 100/2016-29 odvolával. Postavení člena představenstva dle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, je v zásadě shodné s postavením jednatele společnosti s ručením omezeným s jediným rozdílem, že zatímco představenstvo akciové společnosti je kolektivním orgánem společnosti, jednatelé mohou být samostatnými orgány.
Soud řešil, zda činnost předsedy představenstva a v dřívějším případě činnost jednatele, patří do článku 10 směrnice 2006/112/ES, který
„vylučuje ze systému DPH zaměstnance a další osoby, váže-li je k zaměstnavateli pracovní smlouva nebo jiný právní svazek, který zakládá vztah zaměstnavatele a zaměstnance v oblasti pracovních podmínek a odměňování zaměstnance a odpovědnosti zaměstnavatele.“
Nejvyšší správní soud v bodě 34 rozsudku 3 Afs 82/2019-38 uvedl důvody, proč výkon funkce předsedy představenstva nelze podřadit pod článek 10 směrnice. Výkon funkce předsedy představenstva nevykazuje znaky závislé práce, neboť mezi předsedou představenstva a společností není vztah nadřízenosti a podřízenosti. Výkon funkce předsedy představenstva se neřídí podmínkou výkonu pracovněprávních vztahů, například není stanoven rozsah ani rozvržení pracovní doby, místo výkonu práce, neexistuje nárok na dovolenou či odpočinek mezi směnami. Odměna za výkon funkce nepodléhá na rozdíl od mzdy žádnému krácení (ale ani navýšení) plynoucímu z množství odvedené práce či odpracované doby.
„Za této situace nelze aplikovat § 5 odst. 3 větu poslední zákona o DPH na projednávanou věc a namísto něj je třeba postupovat dle čl. 9 a 10 směrnice. Z uvedených článků, jak jsou ustáleně vykládány SDEU, plyne, že výkon funkce předsedy představenstva je samostatně vykonávanou ekonomickou činností,“
uvedl ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud.Jak dřívější rozsudek ve věci výkonu funkce jednatele, tak aktuální rozsudek ve věci výkonu funkce předsedy představenstva znamenají, že pokud se tito statutární zástupci rozhodnou registrovat k dani z přidané hodnoty a svoji odměnu za výkon funkce následně zatížit DPH, mají pro to oporu nejen ve směrnici, ale i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Podle aktuálního znění zákona o DPH ale § 5 odst. 3 poslední věta brání tomu, aby tyto statutární zástupce považoval správce daně za osoby povinné k dani vykonávající ekonomickou činnost a požadoval zatížení jejich činnosti daní z přidané hodnoty. Důvod je ten, že pokud to český zákon neumožňuje, nemůže se správce daně domáhat přímého účinku směrnice. Na rozdíl od statutárního zástupce, který, pokud bude chtít, může přímý účinek směrnice využít a odměnu za výkon funkce zatížit DPH. Nicméně stále platí, že může, nikoliv musí.
Vzniká pronajímateli stálá provozovna? (C-931/19 Titanium Ltd)
Společnost Titanium se sídlem mimo Rakousko vlastnila ve Vídni nemovitost, kterou pronajala dvěma rakouským podnikatelům. Uskutečňováním těchto plnění, která představovala její jedinou činnost v Rakousku, pověřila společnost Titanium rakouskou společnost zabývající se správou nemovitostí, aby jednala jako prostředník ve vztahu k poskytovatelům služeb a dodavatelům, účtovala nájemné a provozní náklady, vedla obchodní záznamy a připravovala údaje k přiznání k DPH. Tato plnění byla vykonávána mandatářem v jiných prostorách než v prostorách budovy vlastněné společností Titanium.
Společnost Titanium si však ponechala právo rozhodovat o uzavírání a ukončování nájemních vztahů za účelem stanovování finančních a právních podmínek pronájmu, uskutečňování investic a oprav, jakož i organizování jejich financování, výběru třetích osob k poskytování dalších služeb na vstupu a konečně výběru a určení samotné společnosti pro správu nemovitosti, jakož i její kontroly.
Zatímco společnost Titanium měla za to, že není povinna odvést z titulu své činnosti pronájmu nemovitosti DPH, jelikož nemá v Rakousku stálou provozovnu, daňový orgán byl toho názoru, že takovou stálou provozovnou je pronajatá nemovitost, a v důsledku toho vyměřil této společnosti DPH. Dlužno dodat, že rakouská daňová správa měla oporu v rakouské směrnici, podle které musí být podnikatel, který na rakouském území vlastní nemovitost, kterou pronajímá, a tento pronájem podléhá DPH, považován za tuzemského podnikatele a že příjemce plnění není povinen odvést daň z tohoto plnění. V případě pronájmu nemovitého majetku vzniká tedy vždy podle této směrnice v Rakousku pronajímateli provozovna.
Soudní dvůr s odkazem na svoji předchozí judikaturu uvedl, že pojem „stálá provozovna“ vyžaduje minimální soudržnost dosaženou trvalým spojením lidských a technických prostředků nezbytných k poskytování určitých služeb a pod pojem „stálá provozovna“ nemůže především spadat struktura, která nemá vlastní zaměstnance. Proto ve sporu rozhodl, že:
„nemovitost pronajatá v členském státě za okolností, kdy vlastník této nemovitosti nemá vlastní zaměstnance k uskutečňování plnění souvisejícího s pronájmem, nepředstavuje stálou provozovnu.“
Odpočet by neměl být časově oddělen od zdanění pořízení (C-895/19 A.)
Polská
legislativa
obsahuje časové omezení 3 měsíců na uplatnění nároku na odpočet při pořízení zboží z území Evropské unie. Po této lhůtě musela osoba povinná k dani vykázat zpětně daň z pořízení zboží, ale odpočet si mohla nárokovat až v aktuálním období. V případě, kdy by k pořízení zboží došlo v dubnu 2021, a příjemce neuvedl toto pořízení do přiznání za duben, květen nebo červen a pochybení zjistil v srpnu, musel by přiznat daň z pořízení zpětně do dubna, ale odpočet by si mohl nárokovat až v daňovém přiznání za srpen, čímž by byl dočasně zatížen DPH. Otázkou sporu bylo, zda směrnice takové zatížení připouští.Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci režimu přenesení daňové povinnosti vyžaduje základní zásada neutrality DPH, aby odpočet daně na vstupu byl přiznán, jestliže jsou splněny hmotněprávní požadavky, i když osoby povinné k dani nevyhověly některým formálním náležitostem. Podle Soudního dvora tedy nemůže vnitrostátní právní úprava z důvodu porušení formálního požadavku bránit uplatnění nároku na odpočet DPH ve stejném období, kdy vznikla povinnost přiznat daň. Nicméně za porušení formálního požadavku může daňová správa podle Soudního dvora uložit peněžitou sankci odpovídající závažnosti přestupku.
České daňové právo pozdější přiznání DPH z pořízeného zboží a nárok na odpočet dle § 104 umožňuje. Nicméně v případě, kdy má plátce pouze částečný nárok na odpočet, je potřeba počítat s tím, že nárok na odpočet je možné uplatnit nejpozději za poslední zdaňovací období kalendářního roku, v němž mohl být odpočet nejdříve uplatněn (§ 73 odst. 4). Při opomenutí s vykázáním pořízení zboží z listopadu 2020, které zjistí plátce v srpnu 2021, musí plátce s částečným nárokem na odpočet podat dodatečné daňové přiznání do listopadu, popřípadě prosince 2020.
Soukromé využívání firemního vozu a platba DPH v jiném státě (C-288/19)
Dlouhodobé poskytnutí automobilu zaměstnanci s bydlištěm mimo ČR, může vést k registraci k DPH v jiném členském státě. Vyplývá to z rozsudku C-288/19, který se zabýval případem dvou zaměstnanců lucemburské firmy s bydlištěm v Německu.
Zbystřit je potřeba u zaměstnanců, kteří využívají firemní vůz za úplatu. Ta může být i ve formě srážky ze mzdy. Pak se na soukromé využívání firemního dopravního prostředku pohlíží jako na poskytnutou službu, která, pokud trvá déle než 30 dnů, je považována za dlouhodobý pronájem. A právě zde může nastat komplikace v podobě registrace a odvodu daně v jiném státě. Místem zdanění dlouhodobého pronájmu je podle nařízení Rady, na které se odvolává i český zákon o DPH, bydliště příjemce nebo místo, kde se obvykle zdržuje, pokud tímto místem není jeho bydliště. V praxi tak může nastat situace, kdy dostane zaměstnanec s bydlištěm v Německu za nějakou úplatu k dispozici od české dceřiné společnosti dlouhodobě vůz i pro soukromé cesty. Místo zdanění takového pronájmu se přesune podle bydliště do Německa a česká firma se bude muset kvůli tomuto pronájmu zaregistrovat k DPH v Německu a odvádět tam z pronájmu DPH. To samé platí i pro německou firmu, která poskytne vůz svému českému zaměstnanci bydlícímu v ČR. I v tomto případě povede dlouhodobé poskytnutí vozu za úplatu k registraci k DPH v ČR a k povinnosti zde podávat daňová přiznání a platit daň.
Aby se však jednalo o nájem, musí být splněn hlavní znak tohoto vztahu a tím je vyloučení dalších osob z užívání daného vozu. Má-li se jednat o nájem, nemůže zaměstnavatel tímto vozem posílat na firemní cestu jiného zaměstnance, než je onen pracovník, kterému je určitá částka strhávána ze mzdy jako úplata za možnost používat konkrétní vůz i soukromě. Onou úplatou je myšlena jiná částka, než která je zaměstnanci využívajícímu firemní vůz pro soukromé cesty dodaňována v úrovni 1 % pro účely daně z příjmů.
Jak konstatoval Soudní dvůr, pojem nájemné předpokládá existenci peněžitého nájemného. Absence platby nemůže být kompenzována naturálním plněním. Pokud dva zaměstnanci pracující na téže pozici se stejným nasazením mají rozdílnou výši mzdy z důvodu, že jeden z nich má k dispozici firemní vůz pro soukromé účely, nejedná se ve vztahu k zaměstnanci s automobilem o nájem, protože naturální plnění zde nemůže nahradit peněžité nájemné. Vykazování soukromých cest by v tomto případě vedlo u zaměstnavatele pouze ke korekci odpočtu DPH na vstupu.
Jídlo jako dodání zboží nebo poskytnutá služba (C-703/19)
Poté, co byly stravovací služby přesunuty do snížené sazby 10 %, vyvstala opět otázka, zda ten či onen případ je dodáním jídla jako zboží v sazbě 15 % nebo zda jde o službu, podléhající DPH ve výši 10 %. Rozdíl v sazbách byl důvodem sporu, který předložil Soudnímu dvoru polský nejvyšší správní soud a který se týkal provozoven rychlého občerstvení. Ty prodávají hotová jídla buď v restauraci, přes venkovní okénko této restaurace, nebo ve vymezených prostorách v rámci nákupních center ve stravovacích zónách. Zde je pouze na zákazníkovi, zda si s jídlem sedne nebo si jej odnese tzv. sebou. Soudní dvůr v tomto rozsudku uvedl, že:
„v případě komplexních plnění musí být totiž převládající prvek plnění určen z hlediska spotřebitele. Pokud se přitom spotřebitel rozhodne nevyužít materiálních a lidských zdrojů, které mu poskytla osoba povinná k dani, nejsou tyto zdroje pro tohoto spotřebitele určující.“
Pokud se konečný zákazník rozhodne, že nevyužije materiální a lidské zdroje poskytnuté osobou povinnou k dani v souvislosti se spotřebou dodaných jídel, je třeba mít za to, že dodání těchto jídel nedoprovází žádná podpůrná služba, byť by byla k dispozici, kdyby ji zákazník chtěl využít – viz stolky ve stravovacích zónách v nákupních centrech. Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2021. Zveřejněno v časopise Účetnictví v praxi 9/2021.