Dotazy a odpovědi: Rekodifikace

JUDr. Tomáš Dočkal

Neomezené ručení člena obchodní za její dluhy existuje jen u určitých forem obchodní . První je veřejná obchodní společnost, za jejíž dluhy ručí neomezeně všichni její společníci (§ 95 odst. 1 z. o. k.). Další formou je komanditní společnost, za jejíž dluhy ručí neomezeně někteří společníci, a to komplementáři (§ 118 odst. 1 druhá alternativa z. o. k.). Poslední formou je evropské hospodářské zájmové sdružení, za jehož dluhy ručí všichni jeho členové (čl. 24 odst. 1 nař. o z. s.).

Pro vymezení neomezeného ručení člena obchodní za její dluhy je určující stanovení toho, kdo ručí, za co se ručí a od kdy do kdy se ručí. První zmíněné určení toho, kdo ručí, je upraveno zvlášť pro každou formu obchodní , které se týká. Naproti tomu vše ostatní, tedy určení toho, za co se ručí a od kdy do kdy se ručí, je jednotné a pro všechny formy obchodních korporací, u nichž existuje, totožné. Přesněji, je uvedené upraveno u veřejné obchodní společnosti, přičemž u ostatních forem je na tuto úpravu odkazováno (§ 119 z. o. k. pro neomezené ručení komplementáře za dluhy komanditní společnosti a čl. 24 odst. 1 věta druhá nař. o z. s. ve spojení s § 7 zák. o z. s. pro neomezené ručení člena evropského hospodářského zájmového sdružení za dluhy evropského hospodářského zájmového sdružení).

To, za co se ručí, plyne již ze samotného označení, přesněji ze slova „neomezené“. Člen obchodní v takovém případě ručí za to, že obchodní splní všechny své dluhy. Ručí tedy za splnění každého dluhu, který obchodní korporaci tíží, a to v jeho plné výši. Samozřejmě ručí v každém okamžiku jen za ty dluhy, které obchodní korporaci platně vznikly a které ještě nezanikly (např. jejich splněním). Rozsah ručení, tedy to, že se jedná o ručení neomezené, je stanoveno pro veřejnou obchodní společnost v § 95 odst. 1 in fine z. o. k., pro komanditní společnost v § 118 odst. 1 druhá alternativa z. o. k. a pro evropské hospodářské zájmové sdružení v čl. 24 odst. 1 větě první nař. o z. s.

Určení toho, od kdy členové těchto forem obchodních korporací neomezeně ručí, vychází z pravidla, že neomezené ručení vzniká k okamžiku, kdy se určitý právní subjekt stal členem obchodní , za jejíž dluhy její členové neomezeně ručí. Platí přitom, že právní subjekt se může stát členem obchodní buď při jejím vzniku, nebo později. Z toho lze snadno dovodit, že neomezené ručení vzniká společníkovi veřejné obchodní společnosti, komplementáři komanditní společnosti, jakož i členovi evropského hospodářského zájmového sdružení buď k okamžiku, kdy ona obchodní vznikla (všechny tři formy obchodní vznikají okamžikem zápisu do veřejného rejstříku; § 126 obč. zák.), nebo později, a to k okamžiku přistoupení společníka do veřejné obchodní společnosti (§ 110 odst. 1 první alternativa z. o. k.), resp. k okamžiku přistoupení komplementáře do komanditní společnosti (119 z. o. k. ve spojení s § 110 odst. 1 první alternativou z. o. k.), nebo k okamžiku přijetí za člena evropského hospodářského zájmového sdružení (čl. 26 odst. 2 nař. o z. s.).

Toto pravidlo, podle něhož neomezené ručení vzniká okamžikem, kdy se určitý právní subjekt stane členem obchodní , za jejíž dluhy její členové neomezeně ručí, má ovšem jednu výjimku. Stane-li se nějaký právní subjekt členem obchodní , za jejíž dluhy její členové neomezeně ručí, někdy později, tedy přistoupením (resp. přijetím), potom tento právní subjekt neomezeně ručí i za dluhy této obchodní společnosti, které vznikly před tím, než se stal jejím členem. Tato výjimka je pro společníky veřejné obchodní společnosti obsažena v § 110 odst. 2 z. o. k., pro komplementáře komanditní společnosti v § 119 z. o. k. ve spojení s § 110 odst. 2 z. o. k. a pro členy evropského hospodářského zájmového sdružení v čl. 24 odst. 2 nař. o z. s. Tak je posíleno postavení a právní jistota věřitelů oné obchodní , neboť přistoupením nového právního subjektu do oné obchodní vede k navýšení počtu neomezeně ručících právních subjektů, čímž se zvyšuje míra zajištění.

Pro přistupující právní subjekt naproti tomu představuje požadavek opatrnosti, aby si před přistoupením řádně prověřil, jaké dluhy onu obchodní korporaci právě tíží. Na druhou stranu je pro přistupující právní subjekt toto rozšíření jeho neomezeného ručení vyváženo, a to buď jeho oprávněním požadovat po ostatních členech, aby mu plně nahradili, co on sám poskytl jako ručitel na splnění dluhů obchodní vzniklých před jeho přistoupením (v případě společníků veřejné obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti), nebo možností osvobození od ručení za dluhy (v případě člena evropského hospodářského zájmového sdružení).

Konečně – určení toho, do kdy se neomezeně ručí, se řídí pravidlem, že neomezené ručení člena obchodní za dluhy této obchodní zaniká k okamžiku, kdy zaniká účast tohoto člena na oné obchodní korporaci. Přitom platí, že účast na obchodní korporaci může zaniknout buď v okamžik zániku obchodní , nebo dříve během jejího trvání. Z toho lze snadno dovodit, že neomezené ručení společníkovi veřejné obchodní společnosti, komplementáři komanditní společnosti, jakož i členovi evropského hospodářského zájmového sdružení zaniká buď v okamžiku, kdy ona obchodní zanikla (§ 185 obč. zák.), nebo dříve během trvání existence oné obchodní , tedy jednak zánikem účasti společníka ve veřejné obchodní společnosti (§ 111 odst. 1 z. o. k.), jednak zánikem účasti komplementáře v komanditní společnosti (§ 119 z. o. k. ve spojení s § 111 odst. 1 z. o. k.), jednak vystoupením nebo vyloučením člena z evropského hospodářského zájmového sdružení (čl. 27 nař. o z. s. ve spojení s § 7 zák. o z. s. a § 111 odst. 1 z. o. k.). Jak patrno, toto pravidlo je zrcadlové k tomu, které platí pro určení, od kdy se neomezeně ručí. Avšak ve skutečnosti se toto pravidlo projevuje prakticky jen v tom, že tyto právní subjekty neručí za dluhy, které oné obchodní korporaci, jíž byly členem, vznikly až poté, co jejich účast v ní zanikla, neboť na ostatní případy dopadá výjimka.

Jak bylo řečeno, právě popsané pravidlo, podle něhož se určuje okamžik zániku neomezeného ručení člena obchodní za dluhy obchodní , má jednu výjimku. Tou je, že i po zániku účasti v obchodní korporaci, za jejíž dluhy coby její člen ručil neomezeně, ručí právní subjekt neomezeně nadále, a to za dluhy, které oné obchodní korporaci vznikly před zánikem jeho účasti v ní. Nutno zdůraznit, že tato výjimka dopadá jak na situace, kdy zaniká účast na o obchodní korporaci, přičemž ona obchodní existuje dál (tj. zánik účasti během existence obchodní ), tak i na situace, kdy spolu s účastí zaniká i sama obchodní . První uvedená situace tedy znamená, že za dluhy vzniklé před zánikem účasti nadále neomezeně ručí jak bývalý společník veřejné obchodní společnosti (§ 111 odst. 1 z. o. k.), tak i bývalý komanditní společnosti (§ 119 z. o. k. ve spojení s § 111 odst. 1 z. o. k.) a bývalý člen evropského hospodářského zájmového sdružení (čl. 27 nař. o z. s. ve spojení s § 7 zák. o z. s. a § 111 odst. 1 z. o. k.). Druhá uvedená situace zase znamená, že bývalí členové obchodní neomezeně ručí za její dluhy i poté, co po zrušení s likvidací zanikla (§ 39 věta první z. o. k.). Jak patrno, tato výjimka chrání věřitele veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, případně evropského hospodářského zájmového sdružení, neboť brání tomu, aby došlo ke snížení míry zajištění. Současně nutí neomezeně ručící členy obchodní k uvážlivému rozhodování o záležitostech obchodní , neboť ti se neomezeného ručení za dluhy vzniklé během jejich členství nezbaví ukončením členství.

Lze uzavřít, že neomezené ručení člena obchodní za dluhy obchodní existuje u veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti (avšak pouze u komplementářů) a u evropského hospodářského zájmového sdružení. U všech z nich přitom vzniká a zaniká podle stejných pravidel.

Neomezené ručení vzniká členovi obchodní okamžikem vzniku jeho členství v oné obchodní korporaci. Toto pravidlo má ale výjimku; pokud mu členství vzniklo později (přistoupením do již existující obchodní ), tak ručí neomezeně i za dluhy, které této obchodní korporaci vznikly před jeho přistoupením.

Obdobně neomezené ručení členovi obchodní zaniká okamžikem zániku jeho účasti na oné obchodní korporaci. Rovněž i z tohoto pravidla existuje výjimka, a to, že i po zániku účasti na obchodní korporaci ručí její bývalý člen za dluhy, které obchodní korporaci vznikly před zánikem jeho účasti; tato výjimka přitom platí jak tehdy, kdy obchodní existuje i po zániku jeho účasti dál, tak i tehdy, kdy spolu s jeho účastí zanikla i sama obchodní .

JUDr. Ivo Walder

Základní podmínkou provedení zápisu notářem je podání žádosti oprávněnou osobou. Oprávněným k žádosti je každý, kdo by měl oprávnění k podání návrhu na zápis do veřejného rejstříku, tedy osoby uvedené v § 11 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „zák. o veř. rejstřících“). Sem patří jak osoby uvedené v rejstříkovém zákoně (zapisované osoby), osoby, jejichž legitimaci stanoví zvláštní zákony (např. občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích), tak i osoby, jejichž legitimaci stanoví některé další zvláštní zákony v souvislosti s jejich povinným zápisem do veřejného rejstříku (např. zákon č. 21/1992 Sb., o bankách).

Věcné podmínky, za nichž notář může zápis do veřejného rejstříku provést, stanoví § 108 zák. o veř. rejstřících. Jsou to existence podkladového notářského zápisu (zapisované skutečnosti mají v něm podklad), vyjádření notáře o souladu právního jednání s právními předpisy a zakladatelským jednáním a předložení všech listin, které právní předpisy požadují pro zápis do veřejného rejstříku nebo pro založení do sbírky listin.

Podkladovým notářským zápisem může být zápis o právním jednání sloužící jako podklad pro zápis do veřejného rejstříku podle § 70 zák. č. 358/1992 Sb., notářský řád (např. právní jednání zakladatelů právnické osoby směřující k založení osoby) nebo zápis o (osvědčení) rozhodnutí orgánu právnické osoby podle § 80a a násl. not. řádu (např. zápis o rozhodnutí valné hromady ).

Součástí podkladového notářského zápisu musí být prohlášení notáře o legalitě podkladového zápisu. Náležitosti prohlášení stanoví § 70a odst. 1 a § 80a odst. 2 not. řádu. Nejsou-li splněny předpoklady pro sepsání notářského zápisu, který má být podkladem pro zápis do veřejného rejstříku, notář o tom účastníky poučí a notářský zápis odmítne sepsat nebo je-li to účastníky požadováno, notářský zápis sepíše.

Ve vyjádření podle § 70 not. řádu notář uvede, v čem spatřuje nesoulad s právními předpisy, případně s dalšími dokumenty, s nimiž soulad právního jednání vyžaduje zvláštní právní předpis nebo jaké náležitosti, podmínky a případně formality stanovené zvláštním právním předpisem pro zápis do veřejného rejstříku nebyly splněny. Takový notářský zápis již není způsobilým podkladem pro zápis do veřejného rejstříku.

Poslední podmínkou, kterou notář zkoumá před provedením zápisu je, aby notáři byly předloženy všechny listiny, které právní předpisy požadují pro zápis do veřejného rejstříku nebo pro založení do sbírky listin. Zatímco výčet listin zakládaných do sbírky listin lze zjistit z § 66 a násl. zák. o veř. rejstřících, na rozdíl od předchozí právní úpravy, ani vyhl. č. 323/2013 Sb., nestanoví úplný výčet požadovaných listin. Potřeba listin, které bude nutné notáři doložit podle § 108 písm. c) zák. o veř. rejstřících, tak bude vyplývat z hmotněprávní úpravy, zejména z § 12 až 17 zák. o veř. rejstřících, občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a dalších předpisů. Bude tak nutné předložit např. souhlas zapisovaných osob, živnostenské nebo jiné oprávnění k činnosti, právní důvod užívání prostor, prohlášení členů orgánů právnické osoby nebo doklad o zveřejnění určité skutečnosti.

Všechny uvedené podmínky provedení zápisu notářem musí být splněny kumulativně.

Zápis do veřejného rejstříku provede notář, který sepsal podkladový notářský zápis. Má-li být podkladem zápisu více notářských zápisů, může notář zápis provést, pouze sepsal-li všechny tyto podkladové zápisy. Jsou-li podkladové zápisy sepsány různými notáři, zápis do veřejného rejstříku může provést na návrh oprávněné osoby pouze soud.

Nejsou-li podmínky podle § 108 až 110 zák. o veř. rejstřících splněny, notář provést zápis do veřejného rej-stříku odmítne. Odmítnutí zápisu notářem nebrání zapsané osobě podat návrh na zápis u soudu podle § 78 zák. o veř. rejstřících. Jsou-li zákonné podmínky splněny, notář provede zápis do příslušného veřejného rejstříku, aniž by o tom vydával rozhodnutí.

JUDr. Jana Seemanová

Občanský zákoník se zabývá především právními vztahy mezi mužem a ženou, kteří uzavřeli manželství (část druhá rodinné právo hlava I manželství). Pro osoby žijící v nesezdaném páru se často používají pojmy „druh“ a „družka.“ Ačkoli občanské právo, a tedy ani občanský zákoník, tyto pojmy nezná, lze se s nimi setkat v jiných právních oblastech – v právu sociálního zabezpečení a v pracovním právu. Z hlediska občanského práva jsou pro vztah druh – družka významné pojmy osoba blízká a společná domácnost.

Osobou blízkou je podle § 22 odst. 1 obč. zák. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

Občanský zákoník rozlišuje dvě skupiny blízkých osob. Do první skupiny patří ty, které se stávají osobami blízkými pouze na základě příbuzenského, manželského či partnerského vztahu nebo švagrovství. Druhou skupinu tvoří osoby, které se osobami blízkými stávají až na základě určitých faktických poměrů, což se týká i nesezdaného soužití muže a ženy. Občanský zákoník stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že osoby, které spolu trvale žijí, jsou osobami blízkými. Muž a žena, kteří neuzavřeli manželství a budou spolu trvale žít (tj. bydlet a sdílet společnou domácnost), se budou považovat za osoby blízké, pokud se neprokáže opak.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. patří mezi základní zásady soukromého práva ochrana přirozeného práva člověka brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

Občanský zákoník upravuje okruh práv, která mají osoby blízké navzájem. Jedná se např. o:

Pojem domácnosti tak, jak ji do 31.12.2013 definoval občanský zákoník z r. 1964 v § 115, již nový občanský zákoník neobsahuje. Domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu trvale žily a společně uhrazovaly náklady na své potřeby. Nový termín rodinná domácnost, který obsahuje občanský zákoník, se váže k rodině manželů.

Soužití nesezdaného páru předpokládá společné bydlení a vedení společné domácnosti. Faktické dlouhodobé soužití ve společné domácnosti nesezdaného páru má za následek vznik některých práv. Jde např. o právo zastoupení členem domácnosti. Podle § 49 odst. 1 obč. zák. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat mj. také osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky. Zástupce může jednat jen v obvyklých záležitostech odpovídajících konkrétním životním poměrům zastoupeného. Jde zejména o záležitosti týkající se poskytování zdravotních a sociálních služeb a žádostí o přiznání sociálních dávek apod.

Soužití nesezdaného páru ve společné domácnosti má význam pro právo dědické. Zůstavitel může za svého života sepsat závěť, ve které ustanoví svého partnera z nesezdaného páru svým dědicem nebo odkazovníkem. Jediným omezením jsou v tomto případě práva nepominutelných dědiců, což jsou potomci zůstavitele. V případě, že zesnulý partner závěť za svého života nepořídil, nastává dědění ze zákona, a to podle dědických skupin stanovených občanským zákoníkem. Před děděním partnera z nesezdaného páru mají vždy přednost potomci. Spolužijící osoba dědí za podmínky, že žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Nesezdaná osoba dědí ve druhé (§ 1636 obč. zák.) nebo třetí třídě dědiců (§1637 obč. zák.). Do druhé třídy je zařazena v případě, že nedědí zůstavitelovi potomci a dědí společně s manželem a zůstavitelovými rodiči. Ve třetí třídě dědí společně se zůstavitelovými sourozenci, popř. jejich dětmi, a to v případě, že nedědí manžel ani žádný z rodičů.

Občanský zákoník nově upravuje právo některých osob na zaopatření po smrti zůstavitele. Podle § 1666 odst. 1 obč. zák. má matka zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána, právo na slušnou výživu z pozůstalosti až do konce šestého týdne po porodu. Podle § 1669 osobám, které požívaly až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v jeho domácnosti, přísluší stejné zaopatření ještě tři týdny po smrti zůstavitele.

Společný nájem bytu vzniká pouze mezi manžely. V případě nesezdaného páru je nutné pro vznik společného nájmu, aby podle § 2270 odst. 1 obč. zák. uzavřely nájemní smlouvu společně nebo druhá osoba souhlasem pronajímatele a partnera přistoupila k nájemní smlouvě. Přechod nájmu nedružstevního bytu je upraven v § 2279 obč. zák. Zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt, ovšem za podmínky, že pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto osobu.

Vyživovací povinnost je podle občanského zákoníku stanovena pouze mezi stanoveným okruhem osob, a to dětmi a rodiči, ostatními příbuznými – potomky a předky, manžely, rozvedenými manžely a neprovdanou matkou a otcem jejího dítěte. Výživné mezi druhem a družkou upraveno není, výživné si poskytují vzájemně pouze na základě dobrovolnosti. Podle § 920 odst. 1 obč. zák. otec dítěte, za kterého není matka provdána, je povinen jí poskytnout výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispívat jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.

Mezi nesezdanými partnery nevzniká se zákona žádné majetkové společenství, na rozdíl od manželů, kde vzniká společné jmění manželů. Nesezdané osoby proto nabývají veškerý majetek do výlučného vlastnictví nebo do podílového spoluvlastnictví. Občanský zákoník však dává široký prostor k individuální dohodě o vzájemných právech a povinnostech (§ 1 odst. 2 obč. zák.).

prof. JUDr. Karel Marek, CSc.

Bylo-li dílo zadáno podle rozpočtu, přejímá se v občanském zákoníku v § 2620 a násl. standardní úprava rozlišení rozpočtu na zaručený a nezaručený. Při rozpočtu zaručeném co do závaznosti a úplnosti nelze cenu zvýšit jinak než dohodou stran.

Naproti tomu nezaručený rozpočet umožňuje zhotoviteli jednostranně zvýšit cenu, objeví-li se nutnost vyšších nákladů nebo dalších prací, musí však takovou nutnost bezodkladně oznámit objednateli, jinak právo na zvýšení ceny ztrácí. Má-li se však cena zvýšit o více než o 10%, přiznává se objednateli právo odstoupit od smlouvy.

Je-li sjednána „pevná cena“, pak se může stát, že zhotovitel případně nedosáhne (např. když dojde ke zvýšení ceny některých vstupních dodávek nad očekávanou hladinu cen) předpokládaného kladného hospodářského výsledku. Naopak při některých příznivých skutečnostech (např. se podaří kontrahovat kvalitní subdodávku s cenou nižší, než bývá obvyklé) tomu může být naopak. Přitom způsoby stanovení ceny tvoří široký vějíř řešení (např. odkazy na ceníky, kalkulační vzorce apod.). Pro určení ceny je přitom také možné, aby byly zpracovávány rozpočty. U smlouvy o dílo bývá určována cena podle rozpočtu poměrně často, typické to bude zejména ve výstavbě, ale i ve vývoji a výzkumu (např. ve vývoji nového strojně technologického zařízení). Na výši ceny nemá vliv, že cena byla určena na základě rozpočtu, jenž je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem do uzavření smlouvy.

Nebyl-li rozpočet označen jako neúplný nebo nezávazný, nemůže zhotovitel oprávněně žádat zvýšení ceny díla. To platí jak pro případy, kdy se např. zvýší ceny subdodávek, tak i pro případy, že bude třeba např. u potrubních rozvodů energií širšího plnění (větší metráže).

Jestliže však byla cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, že se nezaručuje jeho úplnost, může se zhotovitel domáhat přiměřeného zvýšení ceny, objeví-li se při provádění díla potřeba činností do rozpočtu nezahrnutých, pokud tyto činnosti nebyly předvídatelné v době uzavření smlouvy.

Rozpočet s nezaručenou úplností lze při výstavbě použít např. u rekonstrukcí a modernizací, kdy je v rozpočtu na základě výsledků průzkumů (s řádnou odbornou pečlivostí provedených) předaných objednatelem uvažováno s určitým počtem jednotek materiálu včetně prací. Při realizaci je pak možné po demontáži dosavadního zařízení zjistit zvýšenou potřebu těchto jednotek. Musí však být současně naplněna podmínka, že to nebylo možné předvídat při uzavření smlouvy.

Kromě rozpočtu s nezaručenou úplností zná zákoník i rozpočet nezávazný. Byla-li cena určena na základě rozpočtu, daného s touto výhradou, může se zhotovitel domáhat, aby byla cena zvýšena o částku, o niž nevyhnutelně převýší náklady účelně vynaložené zhotovitelem původní náklady zahrnuté do rozpočtu.

Označení rozpočtu za nezávazný se zejména bude využívat v období, v němž bude reálné předvídat pohyb cenových hladin. Zhotovitel bude nejen prokazovat, že došlo ke zvýšení cen, ale také bude muset dokázat, že právě tyto vstupy musel použít, neboť to bylo nevyhnutelné. K označení rozpočtu za nezávazný je ovšem vhodné další podrobnější ustanovení ve smlouvě, např. o tom, od jakých subdodavatelů bude zhotovitel nakupovat a v jaké době.

Aby nebyla ztížena otázka důkazů a komplikovaného výpočtu (rozpočty totiž obsahují desítky, mnohdy stovky položek), není vyloučeno sjednat nezávaznost rozpočtu jen u položek rozhodujících. Nesouhlasí-li objednatel se zvýšením ceny, určí její zvýšení soud na návrh zhotovitele.

Zhotoviteli však zaniká nárok na určení zvýšení ceny podle ustanovení o rozpočtu s nezaručenou úplností, jestliže neoznámí nutnost překročení rozpočtové částky a výši požadovaného zvýšení ceny bez zbytečného odkladu poté, kdy se ukázala jeho nevyhnutelnost (nikoli tedy, kdy k tomu došlo, ale kdy se tak ukázala jeho nevyhnutelnost).

Ustanovení o rozpočtu s nezaručenou úplností a o rozpočtu nezávazném chrání zhotovitele. Obecně by nebylo možné vyloučit, že zvýšení by mohlo být řádově vyšší. Proto zákoník obsahuje i text, kterým chce prospívat objednateli.

Objednatel může bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy, požaduje-li zhotovitel podle příslušných ustanovení občanského zákoníku zvýšení ceny, jež přesahuje o více než 10% cenu stanovenou na základě rozpočtu. V tomto případě je objednatel povinen nahradit zhotoviteli část ceny odpovídající rozsahu částečného provedení díla podle rozpočtu.

prof. JUDr. Karel Marek, CSc.

Provedení kontroly se nedotýká právních poměrů mezi objednatelem a jinými osobami, zejména osobami, jimž je určen nebo od nichž pochází předmět kontroly. Provedení kontroly je vztahem mezi dvěma subjekty a nedotýká se jiných právních vztahů. Kontrolní osvědčení vystavené kontrolorem vůči objednateli kontroly nemůže nahradit oznámení vad objednatelem, nemůže obecně nahradit ani prohlídky zboží objednatelem.

Jestliže kontrolor neprovedl kontrolu řádně, nevznikají mu nároky na odměnu, resp. na nutné a účelně vynaložené náklady, a objednatel může po uplynutí doby stanovené pro provedení kontroly od smlouvy odstoupit. Objednatel pak může postupovat podle ustanovení upravujících odpovědnost za škodu, případně smluvní pokutu, byla-li sjednána. Kontrolor je povinen nahradit škodu způsobenou porušením povinnosti provést řádně kontrolu, jen pokud tato škoda nemůže být nahrazena uplatněním nároku objednatele vůči osobě odpovědné za vadné plnění, jež je předmětem kontroly. Prvotní je vždy náhrada škody odpovědné osoby, odpovědnost kontrolora je až druhotná.

Jako náhradu škody však nemůže objednatel požadovat náhradu toho, co opomenul včas oznámit nebo vymáhat vůči osobě odpovědné za vadné plnění předmětu kontroly, nebo toho, co objednatel nemůže vymáhat vzhledem k ujednání uzavřenému s touto osobou, jež takový nárok po provedené kontrole vylučuje.

Kontrolor nahradí škodu způsobenou porušením povinnosti provést kontrolu řádně v tom rozsahu, v jakém objednatel nemůže účinně dosáhnout náhrady uplatněním práva z vadného plnění vůči tomu, kdo plnil kontrolovaný předmět. Kontrolor povinnost k náhradě škody nemá, opomenul-li objednatel vymáhat své právo vůči třetí osobě včas nebo nemůže-li je vymáhat vzhledem k tomu, co s třetí osobou ujednal – viz § 2660 odst. 1 obč. zák.

Omezení podle § 2660 odst. 1 obč. zák. neplatí, ujistil-li kontrolor objednatele, že bez ohledu na rozsah a způsob kontroly zjistí všechny vady, nebo ujistí-li objednatele, že kontrolní osvědčení je úplné a správné.

Půjde-li o případy, kdy je vykonavatel povinen nahradit škodu způsobenou porušením povinnosti provést řádně kontrolu, přecházejí na něho zaplacením této náhrady nároky, které má objednatel vůči osobě odpovědné za vadné plnění předmětu kontroly tak, jako by mu byly tyto nároky postoupeny. Jedná se o případ zákonné .

JUDr. Tomáš Dočkal

Pokud akcionář upíše akcie akciové společnosti, tak mu vzniká subjektivní povinnost splatit jejich emisní kurs, a to stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě (§ 17 odst. 1 z. o. k.). Tato lhůta mu může být podle § 344 odst. 1 z. o. k. určena stanovami nebo rozhodnutím valné hromady o zvýšení základního kapitálu.

Avšak, jak plyne z § 344 odst. 1 z. o. k., musí akcionář splatit emisní kurs jím upsaných akcií bez ohledu na určenou lhůtu, nejpozději do jednoho roku ode dne vzniku akciové společnosti (při úpisu akcií při založení akciové společnosti) nebo ode dne účinnosti zvýšení základního kapitálu (při úpisu akcií při zvýšení základního kapitálu akciové společnosti).

Pokud akcionář nesplatí emisní kurs jím upsaných akcií včas, pak nesplnil svou subjektivní vkladovou povinnost, s čímž právní úprava akciových společností spojuje četné následky.

Ještě před samotným výčtem následků je nutno zdůraznit, že i po uplynutí lhůty ke splacení emisního kursu tato akcionářova subjektivní povinnost stále trvá.

Pokud akcionář nesplatí emisní kurs jím upsaných akcií včas, dostává se se splněním této své subjektivní povinnosti do prodlení. S tím zákon o obchodních korporacích v § 344 odst. 2 spojuje vznik sankční subjektivní povinnosti uhradit úrok z prodlení z dlužné částky. Výše tohoto úroku z prodlení je podle téhož ustanovení dvojnásobek sazby úroku z prodlení stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

Současně vzniká společnosti oprávnění vyzvat tohoto svého akcionáře, aby emisní kurs splatil v dodatečné lhůtě určené stanovami, jinak v délce 60 dnů ode dne doručení výzvy (§ 345 odst. 1 z. o. k.). Neučiní-li tak tento akcionář, pak jej společnost rozhodnutím představenstva ze společnosti vyloučí (avšak pouze pro akcie s nesplaceným emisním kursem) nebo přijme jiné opatření (§ 345 odst. 2 z. o. k.). Takto vyloučenému akcionáři navíc vzniká podle § 345 odst. 3 z. o. k. subjektivní povinnost ručení za splacení emisního kursu jím upsaných, avšak nesplacených akcií.

Dalším následkem nesplnění vkladové povinnosti je, že akcie, jejíž emisní kurs nebyl splacen, nemůže být vydána (§ 256 odst. 2 z. o. k.). Namísto ní může být vydán zatímní list (§ 256 odst. 2, § 285 z. o. k.), v nějž budou vtělena akcionářova oprávnění a subjektivní povinnosti, jinak – v případě nevydání zatímního listu, tato akcionářova oprávnění a subjektivní povinnosti představují tzv. nesplacenou akcii.

Velmi citelným následkem je pro akcionáře, který včas nesplnil svou vkladovou povinnost, že podle § 426 písm. a) z. o. k. nemůže u akcií, u nichž je v prodlení se splacením emisního kursu, vykonávat hlasovací práva.