Podjatost státních orgánů v judikatuře správních soudů

Vydáno: 48 minut čtení

V řízeních před státními orgány se občas stává, že daňový subjekt nabyde přesvědčení, že pracovníci příslušného úřadu vůči němu nepostupují objektivně a nezaujatě. V dnešním přehledu judikatury se podíváme na zajímavé rozsudky z této oblasti. Na úvod lze zmínit, že daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb. ) se touto problematikou zabývá v § 77 – Vyloučení úřední osoby. Zakotvuje též právo osoby zúčastněné na správě daní podat námitku podjatosti a dotčená úřední osoba do vyřešení této námitky může provést jen neodkladné úkony. O podjatosti rozhodne úřední osoba stojící v čele správce daně (tedy obvykle ředitel finančního úřadu), pokud by byla namítána právě její podjatost, pak nejblíže nadřízený správce daně. Samostatným druhem podjatosti může být též porušení zásady dvojinstančnosti.

Podjatost státních orgánů v judikatuře správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
 
1. Provádění úkonů uložených odvolacím orgánem stejným pracovníkem, který se zúčastnil na prvostupňovém rozhodování
(podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2016, čj. 15 Af 8/2014-62, zveřejněno ve Sbírce NSS č. 11/2016 pod č. 3471/2016)
 
Komentář k judikátu č. 1
Podjatostí nemusí být pouze konkrétní negativní jednání příslušného pracovníka správce daně. Nepřípustné je též, aby o stejné věci rozhodoval např. nejdříve u finančního úřadu stejný pracovník, který se v mezidobí stane zaměstnancem odvolacího orgánu a rozhodoval by o odvolání u té samé věci, kterou posuzoval v prvním stupni u finančního úřadu. V dané kauze byl řešen o něco složitější případ, kdy v rámci probíhajícího odvolání pověřilo Odvolací finanční ředitelství podřízený finanční úřad k provedení některých úkonů v rámci odvolání. Na dotyčném finančním úřadě pak tyto úkony prováděla stejná pracovnice, která se podílela již na úkonech, které vyústily k vydání odvoláním napadeného platebního výměru. Žalobce namítal porušení dvojinstančnosti řízení a nepřípustnost takovéhoto postupu. Soud mu sice dal zapravdu, že tento postup nebyl správný, protože však žalobce nedoložil, v čem konkrétně byl aplikací tohoto postupu poškozen, soud konstatoval, že dotyčná nezákonnost nebyla tak intenzivní, aby podložila zrušení zamítavého rozhodnutí o odvolání. Při uplatnění námitek tohoto druhu tedy nestačí prokázat nesprávnost postupu finančních orgánů, ale je nutné též doložit, jakou škodu způsobil.
           
Shrnutí k judikátu
Žalobce mimo jiné v žalobě uvedl, že již v průběhu odvolacího řízení namítal, že v rámci odvolacího řízení nemohou provádět úkony osoby, které se podílely na řízení v prvním stupni. Námitka vyloučení těchto osob byla žalovaným zamítnuta s poukazem na skutečnost, že odvolací orgán může správci daně uložit, aby v potřebném rozsahu doplnil dokazování. Pojem správce daně je však dle žalobce odlišný od pojmu úřední osoba. Má-li v rámci odvolacího řízení provádět výslech správce daně, musí tak dle žalobce činit úřední osoba, která se nepodílela na rozhodování v prvním stupni. Jedině tak je zajištěn princip apelační a kasační v rámci daňového řízení.
  
Názor krajského soudu
Je nutno odlišovat správce daně jako orgán veřejné moci rozhodující a jednající v oblasti správy daní a úřední osobu, která v rámci této instituce fakticky pravomoc správce daně vykonává.
Každý správce daně disponuje více úředními osobami a jedná se o odlišné pojmy. Dále platí, že podáním odvolání je zahájeno odvolací řízení, které je odlišné od řízení vyměřovacího nebo doměřovacího (srov. § 134 odst. 2 daňového řádu). Odvoláním je nutné rozumět podání, prostřednictvím kterého příjemce rozhodnutí žádá správce daně vyššího stupně o přezkoumání rozhodnutí správce daně nižšího stupně. Jeho smyslem je umožnit nápravu pochybení řízení I. stupně a rozhodnutí odvolacím orgánem, čímž je realizována zásada dvojinstančnosti, tedy dvojího nezávislého posouzení věci. K naplnění tohoto účelu slouží i
§ 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu zakotvující podjatost z důvodu podílu úřední osoby na téže věci v jiném stupni. Toto ustanovení upravuje případ tzv. absolutní podjatosti, tedy situace, kdy je pracovník správce daně vyloučen vždy za splnění uvedené podmínky, tedy účasti v daňovém řízení jako pracovník jiného stupně.
Ústavní soud k zásadě dvojinstančnosti a vyloučení úředních osob v daňovém řízení ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, č. 79/2007 Sb. ÚS, mimo jiné uvedl:
„Zakotvil-li zákonodárce jako jednu ze zásad daňového řízení dvojinstančnost tím, že mimo jiné vyloučil pracovníky odvolacího orgánu z činnosti orgánu [prvního stupně], je legitimním očekáváním daňových subjektů nestranné posouzení jejich věci odvolacím orgánem. Případné nerespektování zásady dvojinstančnosti stanovené v zákoně [č. 337/1992 Sb.] o správě daní a poplatků, spočívající např. v tom, že odvolací orgán dá v konkrétní věci orgánu prvního stupně pokyn, jak má být rozhodnuto, vedlo by k tomu, že by odvolání nemohlo dosáhnout zákonem sledovaného účelu dvojího posouzení věci ve správním řízení, což by ve svém důsledku podkopávalo důvěru občanů ve veřejnou správu, a tím i v demokratický právní stát samotný.“
Dále byl jako případ podjatosti ve smyslu § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu shledán i případ, kdy úředník finančního úřadu při rozhodování ve věci v prvním stupni konzultuje svůj postup či rozhodnutí s úředníkem nadřízeného finančního ředitelství, který by měl následně rozhodovat o odvolání v dané věci
(srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2016, čj. 3 Afs 53/2015-117).
Krajský soud má za to, že uvedená právní úprava ve světle judikatury správních soudů i Ústavního soudu směřuje k důslednému oddělení první a druhé instance v daňovém řízení.
Je zřejmé, že záměrem zákonodárce bylo při zakotvení odvolacího řízení posouzení věci a případně i doplnění řízení odvolacím orgánem samotným, zároveň však dal odvolacímu orgánu možnost uložit doplnění dokazování tak, jako tomu bylo i v daném případě, prostřednictvím úkonů správce daně, který prostřednictvím úřední osoby Ivy P. úkony fakticky prováděl. Uložením provedení určitého úkonu správci daně a jeho provedením se však věc nevrací zpět do řízení v prvním stupni, ale zůstává v rámci řízení odvolacího. Je tedy možno konstatovat, že úřední osoby správce daně v uvedeném případě provádí úkony v odvolacím řízení, tedy v téže věci v jiném stupni, než tak činily jako správce daně. Zákonodárce pak výslovně vyloučil úřední osoby z podílu na téže věci na řízení nebo jiném postupu na jiném stupni.
Pokud žalovaný uvedl, že zásada dvojinstančnosti nebyla porušena, neboť úřední osoby správce daně pouze prováděly jednotlivé úkony v rámci procesu dokazování, ale nepodílely se na hodnocení zjištěných skutečností ani nebyly jinak zapojeny do rozhodování odvolacího orgánu, pojímá vyloučení úředních osob
podle § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu
příliš úzce, neboť se vyloučení neomezuje jen na podíl na rozhodování, ale na veškeré úkony v odvolacím řízení.
Uvedený zdánlivý rozpor mezi § 77 odst. 1 písm. b) a § 115 odst. 1 daňového řádu
lze interpretovat tak, že správce daně v odvolacím řízení pověří k provádění úkonů uložených odvolacím orgánem správci daně jiné úřední osoby než ty, které byly činné v prvním stupni. V uvedeném případě tak však správce daně nepostupoval a odvolací orgán jeho procesní postup aproboval, čímž zatížil svůj postup procesní vadou.
Krajský soud nicméně v daném případě musí v intencích § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zvážit, zda se jedná o natolik intenzivní vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
V daném případě krajský soud zvážil, že žalobce sám neuvedl, v čem mělo být postupem úřední osoby negativně ovlivněno řízení či rozhodování odvolacího orgánu.
Žalobce svou námitku postavil toliko na obecném tvrzení nepřípustnosti postupu, avšak konkrétně neuvedl možné reálné důsledky tohoto pochybení. Dále je nutno vzít v úvahu roli uvedené úřední osoby v odvolacím řízení, přičemž z ničeho nevyplývá, že by se skutečně podílela na rozhodovacím procesu nebo ovlivnila důkazní hodnotu opatřených důkazních prostředků. Krajský soud tedy musí konstatovat, že se v daném případě nejedná o takovou vadu řízení, která by zakládala závěr o tom, že by toto pochybení mělo vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí o odvolání žalobce.
 
2. Konzultace případu pracovníkem finančního úřadu s odvolacím orgánem
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, čj. 2 Afs 143/2004-105, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 7/2008 pod č. 1620/2008)
 
Komentář k judikátu č. 2
Odvolací orgán by měl nestranně posuzovat, zda prvostupňový orgán nepochybil. Není ale přípustné, aby si pracovník finančního úřadu u odvolacího orgánu dopředu konzultoval, jak má postupovat, aby případné odvolání bylo neúspěšné. Tím by byla porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení.
 
Zveřejněná právní věta
„Pokud pracovník finančního úřadu konzultuje své rozhodnutí v konkrétní věci s pracovníkem finančního ředitelství, který bude rozhodovat o případném odvolání daňového subjektu, jedná se o porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení. Tím dochází k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního.“
           
Shrnutí k judikátu
Nejvyšší správní soud posoudil stížní námitku týkající se porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení, respektive jejího chybného právního posouzení soudem.
Ze správního spisu zjistil, že v předkládací zprávě Finančního úřadu pro Prahu 10, kterou tento úřad přiložil ke správnímu spisu, když jej po podání odvolání žalobkyní zasílal finančnímu ředitelství, je uvedena následující věta:
„Po konzultaci s oddělením metodiky správy daní bylo
dne 20. 4. 2001
vydáno rozhodnutí o zastavení řízení,
…“.
Následně dne 3. 10. 2001 proběhlo ústní jednání podle § 12 ZSDP (zákon č. 337/1992 Sb.), při kterém zástupce daňového subjektu odkázal na uvedenou citaci a zeptal se, zda se jedná o oddělení, jehož zaměstnancem je některý z pracovníků, který se zúčastňuje tohoto jednání. Bylo mu odpovězeno:
„Ano“
. Jiné skutečnosti o této otázce správní spis sice neobsahuje, ale již na základě shora zjištěného musel dát Nejvyšší správní soud žalobkyni v této stížní námitce za pravdu.
Daňové řízení je v zásadě dvoustupňové. Musí vycházet ze spolehlivě a co nejúplněji zjištěného skutkového stavu věci, účastníci v něm musí mít rovná procesní práva a povinnosti a musí mít reálnou příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit.
Zásada dvojinstančnosti daňového řízení tak vyjadřuje subjektivní právo účastníků správního řízení napadnout rozhodnutí vydané v prvém stupni řádným opravným prostředkem, konkrétně odvoláním, za podmínek stanovených ZSDP. O odvolání rozhoduje v zásadě orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí vydal.
Smyslem této zásady ovšem není, aby o odvolání rozhodl pouze jiný orgán, ale aby o něm také rozhodla jiná osoba, která doposud s konkrétním případem neměla nic společného
a není tak zatížená úvahami a myšlenkovými pochody pracovníka správce daně, který o věci rozhodoval v prvém stupni. Tak tomu ovšem v dané věci nebylo.
Z předkládací zprávy prvoinstančního správce daně nesporně plyne, že
v konkrétní věci žalobkyně bylo konzultováno s pracovníkem jiného orgánu, že tento pracovník vyjádřil na věc svůj názor, správce daně prvého stupně se s ním ztotožnil a podle něj rozhodl.
Z následného jednání u správce daně druhého stupně je pak zřejmé, že onen pracovník, který konzultaci poskytl, pracuje ve stejném oddělení jako pracovnice pověřené vyřízením odvolání žalobkyně.
Nebylo dokonce vyloučeno, že tím pracovníkem mohla být jedna z nich. Každopádně věděly, o kterého pracovníka se jedná, tedy minimálně s ním musely o celé záležitosti hovořit. Z uvedeného je zřejmé, že v důsledku takového postupu se zásada dvojinstačnosti řízení otřásá v základech. Je samozřejmě povinností finančních ředitelství poskytovat finančním orgánům nižších stupňů metodickou pomoc, jak lze dovodit z § 9 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech.
Tento zákon, ani ZSDP, však neříkají nic o tom, že by pracovník finančního úřadu byl oprávněn konzultovat konkrétní daňový případ s pracovníkem finančního ředitelství, který může z titulu svého pracovního zařazení rozhodovat ve věci o odvolání daňového subjektu.
Vždyť jak asi rozhodne o odvolání účastníka řízení pracovník finančního ředitelství, který již v téže věci poradil pracovníkovi finančního úřadu, jak má ve věci rozhodnout? Takový postup je dle Nejvyššího správního soudu flagrantním porušením zásady dvojinstančnosti, neboť možnost odvolání je poskytnuta pouze formálně.
Důvodným pochybnostem žalobkyně, že o jejím podání rozhodovala v obou stupních daňového řízení fakticky tatáž osoba, musel Nejvyšší správní soud přisvědčit, protože nebyly žalovaným spolehlivě rozptýleny. Daňové řízení tak bylo poznamenáno vadou, pro kterou měl soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Pokud tak neučinil, zatížil soudní řízení vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
 
Komentář k judikátům č. 3 a 4
I v dalším případě se jednalo o možné porušení dvojinstančnosti řízení, neboť pracovnice odvolacího orgánu spolupracovala při zajišťování informací pro prvostupňový finanční úřad. Zde ale porušení zásady dvojinstančnosti shledáno nebylo, neboť dotyčná pracovnice jen zprostředkovala zjištění informací a v podstatě jen přeposílala informace od nadřízených a zahraničních orgánů. Nijak finanční úřad neúkolovala. Situace je podrobně popsána v rozhodnutí krajského soudu (
judikát
č. 3), následné kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu byly zamítnuty a v podstatě poměrně krátkým zdůvodněním byla potvrzena správnost argumentace krajského soudu.
 
3. Forma spolupráce pracovníka nadřízeného orgánu při kontrole a podjatost
(podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2015, čj. 10 Af 563/2012-157, obdobně rozsudky ze dne 7. 1. 2015, čj. 10 Af 561/2012, čj. 10 Af 560/2012-172 apod.)
           
Shrnutí k judikátu
Krajský soud se nejprve zabýval tvrzenou vadou řízení, spočívající v tom, že v rozporu s § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu se na vydání napadeného rozhodnutí podílela úřední osoba, která vykonávala konkrétní procesní úkony v rámci daňové kontroly.
Konkrétně mělo jít o vedoucí oddělení daně z příjmů právnických osob žalovaného, která dala pokyn správci daně, aby zahájil daňovou kontrolu, vymezila předmět této kontroly a kontrolovaná období a opakovaně se podílela na opatřování důkazů v rámci daňové kontroly.
Skutečnost, že napadené rozhodnutí vydala podjatá úřední osoba, žalobce zjistil až po doručení napadeného rozhodnutí z jeho písemného vyhotovení.
Podle § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu platí, že úřední osoba je z řízení nebo jiného postupu při správě daní vyloučena pro podjatost, jestliže se v téže věci na řízení nebo jiném postupu podílela na jiném stupni.
Krajský soud ze správního spisu zjistil, že přípisem ze dne 3. 9. 2009 oslovilo Ministerstvo financí Finanční ředitelství v Brně s žádostí o simultánní daňovou kontrolu. Podnět k provedení multilaterální daňové kontroly podala nizozemská daňová správa, a to v souladu se směrnicí Rady 77/799/EHS, v návaznosti na
Memorandum
o vzájemné spolupráci mezi ČR a Nizozemím. Přípisem ze dne 15. 9. 2009 Finanční ředitelství v Brně přeposlalo obdržené dokumenty místně příslušnému správci daně (Finanční úřad v Humpolci) se žádostí o poskytnutí stanoviska, zda by provedení simultánní daňové kontroly žalobce mohlo být pro českou daňovou správu přínosné. Tento přípis podepsala Ing. N. Přípisem ze dne 12. 10. 2009 správce daně odpověděl Finančnímu ředitelství v Brně, že po provedené analýze dospěl k závěru, že případná simultánní daňová kontrola u žalobce by mohla být pro českou daňovou správu přínosná. Toto sdělení správce daně přeposlalo Finanční ředitelství v Brně přípisem ze dne 12. 10. 2009 Ministerstvu financí se žádostí o sdělení informací ve vztahu k simultánní daňové kontrole v termínu do 10. 11. 2009. Přípisem ze dne 5. 11. 2009 informovalo Ministerstvo financí Finanční ředitelství v Brně o tom, že zaslali nizozemské daňové správě veškeré informace k posouzení a že v souvislosti se zahájením simultánní daňové kontroly se v nejbližší době pravděpodobně uskuteční schůzka obou zainteresovaných daňových správ za účelem sdělení dalších podrobností případu. Uvedený přípis přeposlalo Finanční ředitelství v Brně správci daně přípisem ze dne 11. 11. 2009 s tím, že je nutné na základě zjištěných skutečností zahájit daňovou kontrolu u vytypovaných daňových subjektů do konce listopadu 2009 a že se daňová kontrola má týkat zejména daně z příjmů za zdaňovací období let 2006 až 2008, a to v závislosti na datu založení společností. Tento přípis podepsala Ing. N. Dále přípisem ze dne 8. 4. 2010 zaslalo Finanční ředitelství v Brně správci daně dokumenty zaslané nizozemskou stranou s tím, že tyto informace mohou být použity pro účely čl. 28 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění ČR – Nizozemí. Přípis podepsala Ing. N. Přípisem ze dne 13. 9. 2010 zaslalo Finanční ředitelství v Brně správci daně dokumenty zaslané nizozemskou stranou s tím, že tyto informace mohou být použity pro účely čl. 28 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění ČR – Nizozemí. Součástí postupovaných dokumentů byly i odpovědi nizozemské daňové správy na otázky české daňové správy a dále i otázky a požadavky ze strany nizozemské daňové správy. Tento přípis podepsala Ing. N. Přípisem ze dne 22. 12. 2010 postoupilo Finanční ředitelství v Brně správci daně dokumenty zaslané nizozemskou stranou. Tento přípis podepsala Ing. N. Přípisem ze dne 6. 1. 2011 zaslalo Finanční ředitelství v Brně správci daně dokumenty zaslané lucemburskou daňovou správou s tím, že tyto informace mohou být použity pro účely čl. 26 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění ČR – Lucembursko. Tento přípis podepsala Ing. N. Přípisem ze dne 20. 4. 2011 zaslalo Finanční ředitelství v Brně správci daně dokumenty zaslané nizozemskou stranou s tím, že tyto informace mohou být použity pro účely čl. 28 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění ČR – Nizozemí. Tento přípis podepsala Ing. N. Přípisem ze dne 15. 12. 2011 tlumočilo Finanční ředitelství v Brně žádost nizozemské daňové správy o prověření určitých transakcí. Tento přípis podepsala Ing. N. Ing. N. následně dne 28. 8. 2012 elektronicky podepsala napadené rozhodnutí.
Na základě uvedeného krajský soud zhodnotil, že napadené rozhodnutí nevydala podjatá úřední osoba.
Nelze totiž vycházet z toho, že by se Ing. N. podílela na daňové kontrole, kterou prováděl správce daně. Ing. N. zprostředkovávala výměnu informací mezi správcem daně, Ministerstvem financí a nizozemskou a lucemburskou daňovou správou. Krajský soud je toho názoru, že Ing. N. neinstruovala správce daně v tom smyslu, kdy má zahájit daňovou kontrolu, v jakém rozsahu a za jaká období.
Podnět k prověření daňových povinností skupiny kolem právního předchůdce žalobce společnosti CTP Property vzešel ze strany nizozemského správce daně, který žádal o provedení simultánní daňové kontroly. Právní předchůdce žalobce, zdaňovací období i skutečnosti, které je nutno prověřit, byly definovány již v žádosti nizozemské strany o simultánní daňovou kontrolu; současně bylo požádáno i o kontrolu všech dalších společností či osob, které mohou být spojeny se společností CTP Property. Tato žádost byla pouze postoupena správci daně, nechť se k předestřeným skutečnostem vyjádří, zda je vhodné daňovou kontrolu zahajovat. Správce daně sám po vlastní analýze vyhodnotil, že ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce i ve vztahu k žalobci je vhodné daňovou kontrolu zahájit; ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2006 přitom shledal, že je nutné ji zahájit nejpozději v listopadu 2009, a to bez ohledu na to, zda tato daňová kontrola bude prováděna jako simultánní (přípis ze dne 12. 10. 2009).
Jestliže tedy následně Ing. N. v přípise ze dne 11. 11. 2009 konstatovala nutnost zahájení faktických úkonů v rámci daňové kontroly do konce listopadu 2009, pak pouze vycházela z toho, co již sám vyhodnotil správce daně. V žádném případě se tedy nejednalo o zásah do kompetencí správce daně či o uložení
instrukce
správci daně, aby zahájil daňovou kontrolu.
V ostatních případech komunikace mezi Ing. N. a správcem daně šlo o zprostředkování dokumentů, zasílaných od zahraničních daňových správ. Krajský soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nevydala podjatá úřední osoba ve smyslu § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu.
V této souvislosti je ještě nutno doplnit, že na nyní posuzovanou situaci nedopadá žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, čj. 2 Afs 143/2004-105, publikovaný pod č. 1620/2008 Sb. NSS.
V nyní posuzovaném případě totiž nelze vycházet z toho, že by Ing. N. poskytovala konzultace správci daně o tom, jak má v rámci daňové kontroly postupovat a s jakým výsledkem má daňovou kontrolu ukončit. Ing. N. do samotného průběhu daňové kontroly v žádném případě nezasahovala, pouze nezávisle přeposílala dokumenty, které Finanční ředitelství v Brně prostřednictvím Ministerstva financí obdrželo od zahraničních daňových správ.
Zásada dvojinstančnosti daňového řízení nebyla nikterak dotčena.
 
4. Kasační stížnosti k předcházejícím rozsudkům
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2016, čj. 8 Afs 34/2015-71, obdobně např. 3 Afs 53/2015 ze dne 13. 1. 2016, 2 Afs 64/2015 ze dne 27. 10. 2015)
           
Shrnutí k judikátu
Jako účelovou soud hodnotil námitku stěžovatele, že Ing. N. byla z rozhodování o odvolání vyloučena dle § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu, protože se podílela na vydání rozhodnutí správce daně. Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu, že se jednalo pouze o zprostředkování informací mezi správcem daně, Ministerstvem financí a nizozemskou a lucemburskou daňovou správou. Ing. N. se nepodílela na daňové kontrole, podnět k prověření daňových povinností skupiny CTP vzešel ze strany nizozemské daňové správy. Ze správního spisu nevyplývá, že by Ing. N. jakýmkoliv způsobem instruovala pracovníky správce daně ohledně postupu ve věci.
 
5. Urážlivá námitka podjatosti jako důvod pro pokutu
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2013, čj. 8 As 16/2012-52, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 10/2013 pod č. 2890/2013)
 
Komentář k judikátu č. 5
Následující případ se sice netýká daňového řízení, ale může být inspirací i pro něj. Tím spíše, že poslední novela daňového řádu zavedla pokuty za urážlivá podání. Namítání podjatosti může mít totiž i nepříznivé důsledky. V daném případě byla námitka podjatosti učiněna poměrně hrubou formou a způsobila nejen to, že podjatost nebyla konstatována, ale naopak pokutu za urážlivé podání pro subjekt, který námitku podával. Byla potvrzena i v rámci soudního řízení.
           
Shrnutí k judikátu
Magistrát města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků uložil žalobkyni pořádkovou pokutu ve výši 2 000 Kč podle § 62 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně v odvolání proti rozhodnutí ze dne 21. 5. 2009 hrubě urazila oprávněnou úřední osobu, Bc. Josefa K. Žalobkyně mimo jiné uvedla, že:
„Ve svém odvolání dospívám k tomu, že ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu namítám podjatost úřední osoby Josefa K., neboť při všech ústních jednáních, zejména však při jednání posledním, kdy jsem se o podjatosti přesvědčivým způsobem dozvěděla, mi permanentně zíral na poprsí s fascinací tak zjevnou, že mohla naznačovat fetišisticko sadomasochistickou aberaci (parafilie označovaná za mamofilii; vychází nejspíše z primitivních atavismů muže lovce). Předpokládané rozpoložení mysli dotyčného by pak vysvětlilo, proč nebyl schopen postupovat náležitě dle správního řádu, tedy nejen jeho litery, nýbrž i ducha a intencí a posuzovat případ objektivně a nepodjatě. Je zřejmé, že k jednání se dostavil s
a priori
vykonstruovanými závěry, a proto se ani nehodlal věnovat odpovědné úřední činnosti, neboť necítil takovou potřebu. Cítil naopak potřeby zcela jiné a dával je najevo takovým způsobem, že jsem si připadala jako kořist před úporným dravcem.“
Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně uložil pořádkovou pokutu žalobkyni oprávněně, neboť její vyjádření skutečně uráželo oprávněnou úřední osobu. Žalovaný připustil možnost snížení nebo prominutí pokuty za předpokladu, že by se stěžovatelka omluvila a vzala své urážlivé podání zpět. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, Nejvyšší správní soud naopak nesouhlasil s krajským soudem a uznal pokutu za oprávněnou.
 
6. Označení všech soudců příslušného soudu za podjaté
(podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2017, čj. Nao 51/2017-21)
 
Komentář k judikátu č. 6
Někdy bývá účastník řízení nespokojen s rozhodováním státního orgánu jako celku a má pocit, že se nedovolá spravedlnosti. Dále uvádíme jako příklad jeden z mnoha rozsudků ve věci stejného žalobce, který považoval za podjaté všechny soudce daného soudu, protože dle jeho názoru nerozhodují odborně a nezávisle. Takto obecná námitka nemá šanci uspět, stejně tak jako námitka, že stejnému žalobci např. už dříve daný soudce či úředník jeho případ nerozhodl podle jeho představ. Aby byla námitka podjatosti úspěšná, musela by být výrazně konkrétnější. Skutečnost, že stejná osoba byla u dané instituce, soudce či úředníka již dříve neúspěšná, nemůže být sama o sobě důkazem podjatosti.
           
Shrnutí k judikátu
Žalobce vznesl námitku podjatosti všech soudců krajského soudu v aktuálním obsazení a požadoval přikázání věci jinému soudu, a to z důvodu
delegace
nutné, protože opět hrozí, že soudci krajského soudu bude pokračováno v pokořování nezávislého, nestranného, odborného a spravedlivého rozhodování.
Z aktuálního rozvrhu práce krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že námitka podjatosti se týká soudců správního úseku krajského soudu.
K předkládací zprávě krajského soudu byla připojena vyjádření těchto soudců k námitce podjatosti; všichni uvedli, že se za podjaté nepovažují, neboť nemají žádný vztah k účastníkům ani k projednávané věci, nepodíleli se ani na projednání a rozhodování věci před správním orgánem.
Z odůvodnění námitky podjatosti se podává, že důvod pro vyloučení soudců krajského soudu spatřuje žalobce v tom, že podle jeho názoru v této a jiných věcech nerozhodují „nezávisle, nestranně, odborně a spravedlivě“.
Podle § 8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle § 8 odst. 5 s. ř. s. musí být námitka podjatosti zdůvodněna a musí v ní být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. Jakkoli je žalobcova námitka podjatosti velmi obecná a – izolovaně posuzováno – za hranicí požadavku na její odůvodněnost a konkrétnost, z jejího obsahu a ze skutečnosti, že žalobce vedl a vede před správními soudy, včetně krajského soudu, celou řadu soudních sporů, Nejvyšší správní soud dovozuje, že ji žalobce opírá o rozhodování krajského soudu v jeho věcech, jež nyní projednávané věci předcházely.
Námitka podjatosti není důvodná.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Soudce lze z projednávání a rozhodnutí přidělené věci vyloučit jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, čj. Nao 19/2003-16).
Zákon přitom stanoví, že takovým důvodem nemůže být okolnost, která spočívá v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Námitka podjatosti vznesená žalobcem vůči soudcům krajského soudu tedy neobstojí,
neboť ji vztahuje k jejich presumovanému „postupu ... v řízení o projednávané věci“ a k jejich „rozhodování v jiných věcech“, tj. k důvodům, jež podle výslovného ustanovení § 8 odst. 1 věty poslední s. ř. s. důvodem pro vyloučení soudců z rozhodování jednoznačně být nemohou.
Vzhledem k tomu ani logicky nemohlo být vyhověno návrhu žalobce na přikázání věci jinému než Krajskému soudu v Ústí nad Labem, neboť nebyla splněna podmínka tzv.
delegace
nutné dle § 9 odst. 1 s. ř. s., tzn. že pro vyloučení všech soudců specializovaných senátů místně příslušného krajského soudu nelze sestavit senát. Jak je z výroku I zřejmé, nikdo z těchto soudců vyloučen nebyl. Proto byl návrh na přikázání věci jinému soudu zamítnut.
 
7. Účast stejného úředníka na více řízeních daňového subjektu a podjatost
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, čj. 6 Afs 130/2014-60, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 10/2015 pod č. 3275/2015)
 
Komentář k judikátu č. 7
I zde se setkáme s nedostatečnou konkretizací námitek podjatosti ze strany žalobce. Jako důkaz podjatosti nepostačí pouhá skutečnost, že stejný pracovník správce daně vede více řízení vůči jednomu daňovému subjektu, či pocit, že tento pracovník už má dopředu jasné, jak rozhodne. Je nepochybné, že řada daňových subjektů má (někdy oprávněný) pocit, že konkrétní úředník nejedná nezaujatě či že má dopředu vytvořenou „vyšetřovací verzi“ případu, které se drží, a sbírá pouze důkazy v neprospěch daňového subjektu a ignoruje naopak to, co vypovídá v jeho prospěch. Zde však nezbude nic jiného, než trpělivé shromažďování důkazů o takovémto postupu a upozorňování na konkrétní projevy podjatosti příslušného úředníka. Pouze obecná proklamace o jeho zaujatosti, aniž je podložena konkrétními důkazy vyplývajícími ze spisu, pak nemá naději na úspěch. Nelze tedy než doporučit důsledné protokolování výrazů a vět, které zazněly při jednáních, či využití možnosti nahrávat si příslušná jednání. Tím je pak možno získat potřebné důkazy namísto pouze obecného proklamování podjatosti.
           
Shrnutí k judikátu
Stěžovatelka namítala, že se krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal se žalobní námitkou podjatosti úřední osoby a výkonu pravomoci v rozporu s jejím účelem. Podle stěžovatelky si vzhledem k okolnostem případu dotčená
úřední osoba
(Ing. Pavel B.)
musela být a byla si vědoma, že ve vztahu ke stěžovatelce si na obchodní transakce vytvořila předem svůj vnitřně vyhraněný názor se zásadním vlivem na výsledek řízení, a je zde důvodný předpoklad, že tato osoba může mít pro svůj poměr k věci v širším smyslu zájem na výsledku řízení,
kdy skutečnosti uvedené výše vedou k legitimním pochybnostem o nikoliv nezaujatém poměru k věci, tedy tato úřední osoba měla být z daňového řízení ve věci stěžovatelky vyloučena. Tímto došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a vadu řízení mající za následek nezákonnost vydaných rozhodnutí žalovaného ve věci samé, kdy pro tyto vady měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
 
Názor Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil kasační námitce, že se krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal s podjatostí úřední osoby. Krajský soud se naopak podrobně s touto otázkou vypořádal, když uvedl, že
„[p]ouhá skutečnost, že jako úřední osoba vystupoval v řízeních týkajících se jednotlivých obchodních partnerů [stěžovatelky], nezakládá sama o sobě bez dalších relevantních skutečností důvod podjatosti. Je obvyklé, že jedna úřední osoba se zabývá více případy, a to právě s ohledem na znalost celé transakce. Tvrzení o podjatosti této úřední osoby je tedy neopodstatněné
a neopírá se o
relevantní
skutečnosti, jež by možné podjatosti ve smyslu § 26 odst. 1 ZSDP, resp. § 77 daňového řádu nasvědčovaly.“
Toto hodnocení považuje zdejší soud za přezkoumatelné a také za zcela správné. Stěžovatelka k němu konkrétně nad rámec zopakovaných žalobních námitek ničeho neuvádí.
 
8. Námitka podjatosti ve vztahu k trestnímu oznámení podanému na pracovníka správce daně
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, čj. 2 Afs 203/2016-49)
 
Komentář k judikátu č. 8
Zajímavou otázkou ve vztahu k možné podjatosti může být trestní oznámení, ať již podané daňovým subjektem na správce daně či naopak. Z názoru Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že trestní oznámení ze strany správce daně často padají v souvislosti se skutečnostmi zjištěnými při kontrolní činnosti, což by podjatost samo o sobě nezpůsobilo. Problematičtější již může být okolnost, kdy by daňový subjekt podal trestní oznámení na pracovníka správce daně, ale ani tento fakt neznamená automaticky podjatost příslušného úředníka. V daném případě však nastala ještě další varianta, kdy podal trestní oznámení na daňový subjekt pracovník správce daně jako soukromá osoba v souvislosti s možnou korupcí a falešným obviněním. Finanční orgány podjatost necítily, Nejvyšší správní soud vytknul krajskému soudu, že se podrobněji předmětným trestním oznámením nezabýval, aby mohl kvalifikovaně posoudit, zda k pojatosti nemohlo dojít.
 
Právní věta
„Pro posouzení vlivu trestního oznámení na podjatost úřední osoby ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je třeba zjistit, kým bylo podáno, jaké a čí trestné činnosti se mělo týkat a jaký byl výsledek šetření.“
           
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel brojil proti výsledku posouzení podjatosti úřední osoby J. S. Krajskému soudu lze přisvědčit v názoru, že ze spisového materiálu nejsou žádné důvody podjatosti zřejmé. Naopak ve spise je založeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj z 30. 8. 2013 o tom, že J. S. není vyloučen z řízení či postupu při správě daní ve věci probíhající kontroly na úseku daně z příjmů; ovšem žádný z tehdy posuzovaných důvodů se netýkal trestního oznámení. Neúspěšná byla i další stěžovatelova stížnost v roce 2014.
Stěžovatel však již v odvolání a následně i v žalobě namítal, že důvody podjatosti J. S. spočívají v podaném trestním oznámení.
Ve spise je pouze založena policejní žádost z 10. 10. 2014, z níž je zřejmé, že bylo vedeno trestní řízení pro trestnou činnost hospodářského charakteru souvisící s výdaji na reklamu.
Podle § 77 odst. 1 písm. c) daňového řádu je úřední osoba vyloučena z řízení nebo jiného postupu pro podjatost, vzbuzuje-li její poměr k osobě zúčastněné na správě daní pochybnost o její nepodjatosti. Postačí tedy, že jsou zde dány okolnosti vzbuzující pochybnosti, podjatost se nemusí fakticky projevit. Odkaz krajského soudu na komentářové názory je správný; problém je, že hodnocení v jejich smyslu krajský soud provedl nedostatečně. Vůbec se nezabýval existencí a obsahem trestního oznámení, a to přesto, že tak učinil žalovaný, který na s. 2 rozhodnutí o odvolání konstatoval, že
pracovník správce daně pan S. učinil ústní podání ve věci možné korupce a falešného obvinění na Policii ČR v souvislosti s vedenou daňovou kontrolou. Žalovaný uvedl, že se jednalo o soukromé jednání pana S. z důvodu ochrany jeho osoby, na které má právo a které se nijak neprojevilo v průběhu kontroly.
Trestní oznámení je skutečností, která se může a nemusí odrazit v poměru úřední osoby k daňovému subjektu. Správce daně (a tedy i jeho pracovníci) je povinen oznamovat podezření z trestného činu orgánům činným v trestním řízení (§ 8 trestního řádu), což jistě nemůže být důvodem podjatosti.
Pracovník správce daně také může být objektem trestního oznámení podaného daňovým subjektem; v zásadě by takový postup daňového subjektu měl unést, aniž by to mělo vliv na jeho postup v řízení a rozhodování; ostatně automatismus vyloučení pracovníka z daňového řízení v důsledku podaného trestního oznámení by mohl být daňovými subjekty zneužitelný.
Pro posouzení významu trestního oznámení je však nezbytné znát, kdo je podal, jaké a čí trestné činnosti se mělo týkat a jaký byl výsledek šetření.
Nic z toho není obsahem daňového spisu ani to nebylo krajským soudem zjišťováno. Pro závěr o nepodjatosti nestačí formálně správný postup úřední osoby ani součinnost dalších úředních osob a už vůbec nelze v této souvislosti hodnotit v neprospěch daňového subjektu délku daňové kontroly.
Za daného stavu ovšem není možné stěžovateli přisvědčit, že závěr krajského soudu o nepodjatosti pana S. není správný, neboť k takovému hodnocení neměl dostatek podkladů. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že o existenci trestního oznámení měl určitou vědomost, ale podklady, z nichž čerpal a na jejichž základě podjatost hodnotil, součástí spisu neučinil. Závěr krajského soudu tedy není podložen řádným zjištěním skutečného stavu věci. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
 
9. Nekonkrétní námitka podjatosti vznesená na závěr kontroly, neuposlechnutí výzvy
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2015, čj. 8 As 179/2014-86, obdobně rozsudky NSS ze dne 18. 9. 2015, čj. 5 Afs 30/2015-76 a ze dne 8. 10. 2015, čj. 5 Afs 31/2015-70)
 
Komentář k judikátu č. 9
Žalobce vznesl nekonkrétní námitku podjatosti až v závěru daňové kontroly. Z názoru Nejvyššího správního soudu plyne, že by měla být posouzena samostatným rozhodnutím. Daňový subjekt ale odmítl odpovědět na výzvu odvolacího orgánu, který požadoval upřesnění, v čem konkrétně měla podjatost spočívat. Proto Nejvyšší správní soud souhlasil s tím, že bylo správně zastaveno řízení v posuzování podjatosti pro nevyhovění výzvě správce daně na její konkretizaci.
           
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel uplatnil námitku podjatosti v podání ze dne 1. 2. 2012.
O námitce podjatosti se vydává rozhodnutí
o vyloučení či nevyloučení pracovníka správce daně z daňového řízení, proti kterému nelze uplatnit opravné prostředky (srov. § 77 odst. 7 daňového řádu). Jedná se o rozhodnutí, které není samostatně přezkoumatelné žalobou ve správním soudnictví, neboť se jím pouze upravuje vedení řízení. Daňový subjekt proti němu tedy může brojit až v žalobě proti konečnému rozhodnutí ve věci samé.
Vznáší-li daňový subjekt námitku podjatosti pracovníka správce daně, je povinen upřesnit, v čem tuto podjatost spatřuje a kterého konkrétního pracovníka se námitka týká.
Neučiní-li tak, není jeho námitka způsobilá k projednání. Správce daně jej vyzve k odstranění vad podání a poučí jej o následcích jejich neodstranění (§ 74 odst. 1 a 2 daňového řádu). Pokud daňový subjekt této výzvě nevyhoví, správce daně jej vyrozumí, že se jeho podání stalo neúčinným, a učiní o tom úřední záznam. Vyrozumění není třeba, pokud daňový subjekt na výzvu neučinil žádný úkon (§ 74 odst. 3 věta druhá daňového řádu).
Ze správního spisu je zřejmé, že správce daně stěžovateli mimo jiné sdělil přípisem ze dne 22. 6. 2012, že
„nelze reagovat na nekonkrétní a nevěcná obvinění
(…) Tímto správce daně reaguje taktéž na domněnku zástupce daňového subjektu o podjatosti pracovníků správce daně.“
Stěžovatel namítl v odvolání, že o podjatosti nebylo rozhodnuto. Výzvou z 31. 5. 2013 jej žalovaný vyzval k odstranění vady podání spočívající v neoznačení konkrétních osob, u nichž je podjatost namítána, nedostatečné specifikaci zákonného důvodu podjatosti a neuvedení důvodných pochybností o nepodjatosti jednotlivých osob na základě konkrétních důkazů. K odstranění těchto vad stanovil lhůtu 15 dnů a poučil jej, že marným uplynutím této lhůty se jeho podání ve vadné části stane neúčinným. Výzva byla stěžovateli doručena 31. 5. 2013. Přípisem ze dne 15. 6. 2013 stěžovatel žalovanému sdělil, že v odvolání namítal vadu řízení spočívající v nerozhodnutí o jeho námitce podjatosti a že se nejednalo o novou námitku podjatosti. Označil výzvu žalovaného za nesplnitelnou a částečně irelevantní, neboť již v řízení před správcem daně označil konkrétní osoby i důvody namítané podjatosti. Uzavřel, že tato výzva pro něj nemá žádné účinky. Žalovaný jej následně přípisem ze dne 27. 6. 2013 vyrozuměl o neúčinnosti podání, neboť jej pro neodstraněné vady nebylo možné projednat.
Podle ustálené judikatury tvoří daňové řízení v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí. Při změně prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení platí obě rozhodnutí společně (tvoří fakticky jeden celek), a to v mezích provedených změn. Nejvyšší správní soud rovněž setrvale judikuje, že odvolací řízení má nejen povahu přezkumnou, ale též povahu nápravnou ve vztahu k pochybením správního orgánu I. stupně.
Vyjde-li tedy v odvolacím řízení najevo, že se správce daně dopustil procesního pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (zde – nevypořádaná námitka podjatosti), může žalovaný napravit toto pochybení svým vlastním postupem.
Žalovaný tak učinil i v nyní projednávané věci.
Vyzval stěžovatele, aby svou námitku podjatosti konkretizoval tak, aby o ní bylo možné rozhodnout. Stěžovatel výslovně odmítl tak učinit a pouze opětovně konstatoval, že správce daně pochybil při řešení námitky podjatosti. Za těchto okolností žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud o námitce podjatosti samostatně nerozhodl
a pouze stěžovateli sdělil, že se jeho podání stalo neúčinným. Stěžovatel již nemohl napravit tuto procesní pasivitu v řízení před krajským soudem, tím méně pak v řízení před Nejvyšším správním soudem.
 
10. Jaké řízení se vede, je-li podjatost pracovníků finančního úřadu namítána až v rámci odvolání?
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016, čj. 8 Afs 159/2015-49)
 
Komentář k judikátu č. 10
V předposlední kauze dnešního výběru z judikatury žalobce tvrdil, že namítal podjatost již při řízení před finančním úřadem, ve spise však nic takového nebylo. Bylo tedy vycházeno z toho, že námitka podjatosti vůči pracovníkům prvostupňového finančního úřadu byla učiněna až v rámci odvolání. Proto byla sporná otázka, zda se má podjatost vyřešit samostatným rozhodnutím či zda postačí, když bude chápána jako jedna z odvolacích námitek a řešena v rámci rozhodnutí o odvolání. Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že postačí vyřešení této otázky v rámci rozhodnutí o odvolání. (Jiná situace by ovšem byla v případě, kdy by byla namítána podjatost i pracovníků odvolacího orgánu, tam by bylo nutno řešit tuto otázku samostatně.)
           
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že námitka podjatosti nebyla vznesena až v odvolání. Neuvedl však, kdy jindy (dříve) měla být tato námitka uplatněna. Součástí správního spisu není s výjimkou odvolání žádná listina, v níž by byla vznesena.
Stěžovatel měl za to, že finanční ředitelství jej mělo vést k upřesnění této námitky dle § 74 daňového řádu tak, aby o ní mohlo věcně rozhodnout samostatným rozhodnutím ve smyslu § 77 daňového řádu.
Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že námitku podjatosti lze podat vždy v okamžiku, kdy se účastník dozví o důvodech vzbuzujících pochybnost o nepodjatosti pracovníků správce daně. Není tedy rozhodné, v jaké konkrétní fázi se řízení v době tohoto zjištění nachází.
Byla-li však námitka podjatosti pracovníků správce daně v právě posuzované věci uplatněna až v době, kdy již správce daně ve věci rozhodl (dodatečnými platebními výměry) a jeho rozhodnutí byla napadena odvoláními, z povahy věci bylo vyloučeno vést o námitce podjatosti samostatné řízení podle § 77 daňového řádu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, čj. 2 Afs 89/2012-62 vyslovil, že
„[s]měřuje-li taková námitka proti úředním osobám prvostupňového orgánu až v době, kdy tento orgán již ve věci rozhodl a toto rozhodnutí je napadeno odvoláním, je již pojmově vyloučeno vést v této věci subsidiární řízení podle § 77 daňového řádu.
S podaným odvoláním jsou totiž spojeny devolutivní účinky, čehož důsledkem je jak nemožnost prvostupňového orgánu jakkoli zasahovat do dosavadního výsledku řízení (tedy i způsobem poškozujícím účastníka, kdy důvodem by byla ona podjatost), tak i vyhrazení posouzení zákonnosti procesního postupu tohoto orgánu (tedy i jeho nepodjatosti) odvolací stolici. Jakékoli samostatné rozhodování o otázce (ne)podjatosti takových osob by bylo jen akademickým výrokem, bez přímého a reálného dopadu do procesních práv účastníka řízení.
(…) k takové námitce za tohoto stavu věci je nutno přistoupit jako k běžné odvolací námitce, zde napadající procesní postup správce daně v předcházejícím řízení.“
Uvedené platí beze zbytku i v nyní posuzované věci.
Finanční ředitelství tudíž nepochybilo, když o námitce podjatosti nerozhodlo samostatným rozhodnutím
podle § 77 daňového řádu, ani když nezvolilo postup podle § 74 odst. 3 daňového řádu (výzvou stěžovali k upřesnění námitky podjatosti).
Za nepřípadný v této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelův poukaz na závěry obsažené v rozsudku ze dne 26. 11. 2007, čj. 7 Afs 89/2007-67. V uvedené věci totiž byla námitka podjatosti uplatněna nejen vůči pracovníkům správce daně, ale i vůči pracovníkům odvolacího správního orgánu za situace, kdy se odvolací správní orgán námitkou podjatosti ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Ve stěžovatelově případě však finanční ředitelství o námitce podjatosti pojednalo jako o jedné z odvolacích námitek, protože byla vznesena až v odvolání a jen ve vztahu k pracovníkům správce daně. Správní řízení v tomto ohledu žádnou procesní vadou mající vliv na zákonnost správního rozhodnutí netrpělo.
 
11. Ukončení kontroly při námitce podjatosti
(podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2016, čj. )
 
Komentář k judikátu č. 11
Závěrečný rozsudek věnovaný podjatosti řeší otázku, zda mohla být platně ukončena kontrola, když byla vznesena námitka podjatosti a podle daňového řádu mají pracovníci správce daně napadnutí námitkou podjatosti učinit jen neodkladné úkony. Krajský soud se přiklonil k názoru správce daně, že nedošlo k porušení zákona, neboť námitky podjatosti byly v dané kontrole vznášeny opakovaně a před jejím ukončením již byly první námitky zamítnuty a jejich opakování svědčilo spíše o účelové snaze ze strany daňového subjektu.
           
Shrnutí k judikátu
Žalobce namítal, že pro vydání dodatečných platebních výměrů nebyly splněny podmínky, jelikož oprávněné úřední osoby, které se na jejich vydání podílely, byly podjaté.
  
Názor krajského soudu
Jak zjistil soud ze správního spisu,
žalobce v řízení opakovaně namítal podjatost všech pracovníků celního úřadu, včetně ředitele.
První námitka podjatosti ze dne 9. 12. 2013 byla zdůvodněna dosavadním postupem celního orgánu, který měl usilovat o doměření daně za každých okolností a odejmout žalobci možnost procesní obrany z důvodu neprovedení navrhovaných důkazů. O námitce podjatosti ředitele celního úřadu rozhodlo Generální ředitelství cel (rozhodnutím ze dne 20. 12. 2013) tak, že námitce žalobce se nevyhovuje a ředitel celního úřadu se z kontroly nevylučuje. V návaznosti na toto rozhodnutí rozhodl (rozhodnutím ze dne 8. 1. 2014) ředitel celního úřadu o námitce podjatosti ostatních pracovníků celního úřadu, kteří se účastnili kontroly tak, že se námitce podjatosti nevyhovuje a tito pracovníci se z kontroly nevylučují.
Pokud žalobce následně
dne 25. 2. 2014 a dne 4. 3. 2014
uplatnil další námitky podjatosti odůvodněné opětovně pouze postupem celního úřadu týkající se rozsahu dokazování, celní úřad zcela správně tyto námitky posoudil jako účelově uplatněné s cílem ochromit fungování celního úřadu.
Žalobci lze přisvědčit v tom, že podle § 77 odst. 3 daňového řádu úřední osoba, o jejíž nepodjatosti jsou důvodné pochybnosti, smí do doby, než bude rozhodnuto o tom, zda je vyloučena, provést jen neodkladné úkony. Tento následek však podle komentáře k daňovému řádu (Dráb, O. In: Baxa, J. a kol.
Daňový řád. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011) „
může nastat pouze v případě důvodných (nikoli jakýchkoli) pochybností o nepodjatosti úřední osoby (na rozdíl např. od správního řádu – srov. § 14 odst. 3 citovaného zákona). Podávání bezdůvodných námitek podjatosti úřední osoby by tak nemělo sloužit jako prostředek k prodlužování řízení či jiného postupu ze strany osoby zúčastněné na správě daní, resp. nejčastěji daňového subjektu (zpravidla za účelem uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření či dodatečné vyměření daně).“
Obdobně se pak k věci vyjadřuje i důvodová zpráva k předmětnému ustanovení daňového řádu. V souvislosti s tím je možné zmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2011, čj. 9 Afs 86/2010-156, uvedl, že
„[p]odmínkou vyloučení pracovníka správce daně z rozhodování o věci na základě jeho poměru k předmětu řízení je nalezení důvodného předpokladu, že tento pracovník může mít pro svůj poměr k věci zájem na výsledku řízení, že má k projednávané věci jistý, kvalifikovaný poměr. Takovým poměrem je určitý vnitřní psychický vztah k věci, na základě kterého je pracovník správního orgánu motivován na konkrétním výsledku řízení. Zároveň je nutno zkoumat, zda v takovém případě existuje také objektivní okolnost, která podporuje subjektivní pochybnost, že je zde dán k věci takový určitý, nikoliv nezaujatý vztah.“
Žádné takové důvody zakládající pochybnost o podjatosti úředních osob však žalobce v řízení neuvedl.
Pouhá skutečnost, že celní orgán dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro doměření spotřební daně, aniž by bylo prováděno další dokazování, nemůže být důvodem zakládajícím podjatost úředních osob. Celní orgány nejsou povinny provádět veškeré důkazy navržené daňovým subjektem.
Pokud by úřední osoby skutečně při předmětné kontrole postupovaly v rozporu s právními předpisy, bylo by toto pochybení důvodem ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost v odvolacím řízení či v řízení o žalobě a žalobci by nic nebránilo tyto námitky uplatnit v rámci věcného přezkumu.
Kontrola po propuštění zboží byla v daném případě provedena pracovníky celního úřadu, kteří nebyli ve vztahu k žalobci ani k předmětu řízení podjatými. Příslušné osoby byly podrobeny testu podjatosti, bylo rozhodnuto o tom, že tyto osoby nejsou vyloučeny z kontroly po propuštění zboží a na tento závěr nemohou mít vliv ani opakovaně vznesené námitky podjatosti vycházející z nezměněného stavu věci ve stejné kontrole. Ačkoli žalobce tvrdil, že podjatost úředních osob mohla nastat až po pravomocném rozhodnutí o jejich nepodjatosti, nutno konstatovat, že žalobce žádné nové skutečnosti v tomto ohledu po nabytí právní moci rozhodnutí o námitkách podjatosti neuvedl a žádné skutečnosti zakládající pochybnost o podjatosti úředních osob ani v řízení nevyvstaly.
Soud na základě uvedených skutečností dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že kontrola po propuštění zboží byla řádně ukončena v souladu s § 88 odst. 5 daňového řádu a že o námitce podjatosti vznesené žalobcem bylo pravomocně rozhodnuto před jejím ukončením. Další podání žalobcem označená jako námitky podjatosti nebyla založena na věcných důvodech zakládajících pochybnost o podjatosti úředních osob, celním orgánům proto nelze vytýkat, pokud tato podání vyhodnotily jako účelová s cílem vyhnout se ukončení kontroly po propuštění zboží a doměření spotřební daně. Obsah kontrolní zprávy lze proto považovat za zákonný podklad pro vydání dodatečných platebních výměrů.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.