Řetězové dodávky pohonných hmot jiným úhlem pohledu

Vydáno: 9 minut čtení

Dovoluji si připojit svůj úhel pohledu na tuto problematiku, protože je odlišný od názorů uvedených v příspěvku s názvem „Řetězové dodávky pohonných hmot s příměsí rozhodování správních soudů“ od autorů Tomáše Rozehnala a Aleny Kojzarové Salinkové1).

Řetězové dodávky pohonných hmot jiným úhlem pohledu
Ing.
Jan
Rambousek,
LL.M.
Autoři, podle mého názoru, nepřesně popisují, jak probíhal obchod. V době, kdy se obchody realizovaly, již byla známa existence podvodů v této oblasti, a tak někteří obchodníci vítali, že mohou zajistit přepravu zboží pro svého dodavatele, a tím měli zajištěno, že se jedná opravdu o PHM, které je stáčeno do cisteren ve značkových rafinériích a nejedná se např. o formátovací oleje. Dále měli záruku, že zboží je přepraveno do České republiky pod dozorem správce daně, který dohlíží jak na režim podmíněného osvobození od spotřební daně, tak na jeho řádné ukončení a tím splnění daňových povinností. Správce daně často argumentuje tím, že tedy mohl daňový subjekt nakupovat zboží přímo od zahraniční rafinérie. Tento argument svědčí pouze o tom, že si správce daně neuvědomuje, o jak složitou problematiku se jedná. Málokterý subjekt mohl splnit odběrové kvóty a zajištění přepravy v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně vyžaduje splnění řady náročných podmínek, což většina daňových subjektů rovněž nezvládla.
K samotné argumentaci autorů některými stanovisky generálního advokáta je nutno zdůraznit, že u Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) nahrazuje stanovisko generálního advokáta dvojinstančnost řízení, s tím, že se strany ke stanovisku generálního advokáta nemohou vyjadřovat. Stanovisko generálního advokát je tedy nesmírně cenné v tom, že nám přináší zpravidla podrobnou rešerši dosavadní judikatury v dané problematice a vnáší různé úhly náhledu na možnost řešení. Senát potom přebere ze stanoviska ty pasáže, se kterými se ztotožnil. Pokud tedy generální advokát vysloví nějaký názor, který se později neobjeví v rozsudku, musíme se mít velice na pozoru, protože je zřejmé, že se s tímto názorem SDEU neztotožnil. Pokud se navíc SDEU, což sami autoři přiznávají, od tohoto názoru odchýlí2), argumentace odmítnutými názory generálního advokáta hraničí, podle mého názoru, s manipulací. Stejně pohlížím na argumentaci rozsudkem krajského soudu3), který byl později zrušen Nejvyšším správním soudem ČR4). Bohužel se nejedná o ojedinělý případ a tento způsob argumentace5) používá i generální ředitel Generálního finančního ředitelství. Byť se způsob zjištění „co je to kachna“ jeví jako vtipný, tak je to způsob který mne osobně děsí. Minulý ministr financí ČR veřejně prohlašoval,
„že všichni podnikatelé kradnů“,
a generální ředitel Generálního finančního ředitelství považuje všechny daňové subjekty za podezřelé6). Pokud bychom potom vyšli z definice kachny, tak každý daňový subjekt může správce daně doměřit, aniž by podrobně prováděl dokazování, protože základní premisu, tj. je podezřelý a kradne, splňuje. Z těchto důvodů také Nejvyšší správní soud ČR odmítl tento způsob provádění důkazů a je zarážející, že ho autoři stále obhajují. Je to jenom dokladem trendu poslední doby, kdy správce daně odmítá respektovat judikaturu, čímž se ostatně ani netají. I Nejvyšší správní soud ČR7) na to poukazuje, když uvádí:
Nejvyšší správní soud v kontextu řešeného případu upozorňuje na skutečnost, že uvedl-li žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že je mu existence rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2015, č. j. 4 Afs 68/2015 – 35, známa, avšak toto považuje za ‚ojedinělé soudní rozhodnutí, v důsledku čehož odvolací orgán setrvává při posuzování předmětné plné moci na dosavadní správní praxi, tj. že plná moc musí být ve lhůtě pro podání daňového přiznání uplatněna u místně příslušného správce daně‘, pak se jedná o konstatování zcela nepřípadné. Z povahy a postavení Nejvyššího správního soudu (viz zejm. § 12 odst. 1 a § 17 odst. 1 s. ř. s.) plyne, že právní názory vyslovené v jeho rozhodnutích mají být zásadním vodítkem pro správní orgány i instančně podřízené správní soudy v obdobných věcech.“
Dále je nutno zdůraznit, že v opakovaně citovaných judikátech EMAG a Euro Tyre se nejednalo o zboží přepravované v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Rozsudky tedy popisují podmínky použití čl. 138 odst. 1 směrnice 2006/112/ES. I
interpretace
článku Ing. Stanislava Kryla je, podle mého názoru, provedena tak, aby vyhovovala názoru autorů. Navíc autor tohoto článku vychází z faktu, že pokud soud zkoumal, který ze dvou subjektů organizoval přepravu, znamená to automaticky, že přepravu neorganizovala třetí osoba. V tomto názoru se s autorem rozcházím, neboť pokud se v případu, který soud posuzoval, vyskytovaly dva subjekty, je logické, že soud se zabýval pouze těmito dvěma subjekty. Podle mého názoru z toho nelze automaticky dovozovat, že pokud bude v obchodní transakci zúčastněno více osob, vyloučí soud možnost organizace přepravy třetí osobou.
Často také zaznívá argument, že režim spotřební daně a daně z přidané hodnoty není žádným způsobem svázán, zaznamenal jsem i názory, že se jedná o pomýlenou myšlenku. Je zde však zaměňován vznik daňové povinnosti, který u těchto daní není rozhodně svázán, s režimem, který je použit. Stačí nahlédnout do čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice 2006/112/ES, kde je jasně uvedeno, že ta dodávka která probíhá v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, je osvobozena od daně z přidané hodnoty. Podle mého názoru je to tedy režim podmíněného osvobození od spotřební daně v intrakomunitární dodávce silným argumentem, nikoli nevyvratitelným, že právě tato dodávka je i z hlediska PDH přeshraniční, a tedy osvobozená od spotřební daně. Tuto otázku bude v dohledné době řešit i Soudní dvůr Evropské unie, neboť Nejvyšší správní soud ČR se rozhodl v této otázce8) o položení předběžné otázky. Je nutno vzít v úvahu i § 5 odst. 2 a § 5 odst. 4 zákona o spotřební dani, kde je řešeno, jaké dokumenty se vydávají při propuštění zboží do režimu volného oběhu přepravci a jaké nabyvateli. Domnívám se opět, že se jedná o vyvratitelný, nic méně neopomenutelný, důkaz, že nabyvatel zboží pro účely spotřební daně byl i pořizovatelem zboží do tuzemska.
U této příležitosti se musím ještě zmínit o faktu, že správce daně často argumentují zněním § 64 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Tato argumentace není správná, protože nelze argumentovat zákonem, který špatně implementoval směrnici. Navíc tento paragraf řeší pohled při dodání zboží do jiného členského státu, takže tato argumentace by znamenala, že daňový subjekt v jiném členském státě odhlédne od lokálního znění, odhlédne od směrnice a bude se řídit nesprávně implementovaným zákonem v jiném členském státě.
Poslední věc, ke které se chci vyjádřit, je přenos důkazního břemene. Rozložení důkazního břemene je, s výjimkou prokazovaná vědomostního testu o daňovém podvodu kdy leží důkazní břemeno podle judikatury jen na SDEU, popsáno v § 92 zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „“). Daňový subjekt prokazuje svoje tvrzení a předloženými důkazy přenáší důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 DŘ na správce daně. Správce daně ovšem v praxi, a názor autorů to potvrzuje, zastává jiný výklad. Trvá na předložení důkazů, které není ani schopen upřesnit, a stále dokola opakuje, že daňový subjekt nepředložil dostatek důkazů, aby rozptýlil jeho pochybnosti, aniž by ovšem, s výjimkou řečeného, předložil jakýkoliv důkaz.
Pokud se autoři zmiňují o případu Českomoravská olejářská, potom pro tento případ bylo příznačné setrvalé odmítání provedení důkazních prostředků, navrhovaných daňovým subjektem na straně jedné, a stejně urputné setrvání na předem vytvořené právní konstrukci na straně druhé. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenal, že „
(s)právce daně vytvořením předeslané neudržitelné konstrukce však na zjišťování všech okolností případu rezignoval. Je sice pravdou, že stěžovatelku vyzval k prokázání skutečnosti, že zboží pořídila v tuzemsku, nicméně odmítl veškeré jí navrhované důkazy jako irelevantní provést
9)
“.
Odpovědnost za zjištění skutkového a právního stavu tedy není podle mého názoru přenášena na správce daně v rozporu se zákonem. Správní soudy trvají na zjištění skutkového a právního stavu a vyvrácení všech důkazů, které daňový subjekt předložil. Správce daně však není schopen důkazy vyvrátit, a proto se k nim raději staví výše uvedeným způsobem, a brojí proti názorům, které dávají za pravdu daňovým subjektům.
1) ROZEHNAL, Tomáš a Alena KOJZAROVÁ SALINKOVÁ. Řetězové dodávky pohonných hmot s příměsí rozhodování správních soudů. In:
Portál DAUČ.cz
[online]. Praha: Wolters Kluwer, 18. 8. 2017. [cit. 2017-08-19]. Dostupné z https://www.dauc.cz/dokument/?modul=li&cislo=236037. ISSN 2533-4484.
2) Byť se tedy SEU jemně odchýlil od stanoviska generální advokátky v případu EMAG a přísně nespojil kritérium organizace přepravy automaticky s pohyblivou dodávkou.
3) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 52 Af 30/2013.
4) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 Afs 24/2014 - 119, č. 3273/2015 Sb.
7) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 2 Afs 165/2016.
8) Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 6. 2017, č. j. 9 Afs 137/2016-60.
9) Bod 60 rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. 12. 2016, č. j. 2 Afs 155/2016-70.