Doručování do datové schránky a fikce doručení

V závislosti na způsobu jejich vzniku lze rozlišit dva základní typy datových schránek – datové schránky zřízené subjektům automaticky ze zákona a datové schránky zřizované na základě žádosti. Povinnost mít zřízenu datovou schránku platí pro orgány veřejné moci, pro právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku a dále pro podnikající fyzické osoby, jež se nachází ve specifickém postavení – jedná se o daňové poradce, advokáty, insolvenční správce a statutární auditory. Ústavní soud k zákonem uložené povinnosti mít datovou schránku konstatoval: .⁴⁾

Pro předestřený okruh subjektů je datová schránka zřízena Ministerstvem vnitra automaticky bezprostředně po jejich vzniku. Naproti tomu subjekt, kterému zákon povinnost disponovat datovou schránkou neukládá, je nucen podat žádost, na základě které mu Ministerstvo vnitra datovou schránku zřídí.

Nehledě na způsob vzniku datové schránky, pro subjekty, které jí disponují, vyplývají určité povinnosti. ZoEÚ v § 17 odst. 1 výslovně zakotvuje prioritní povinnost orgánů veřejné správy doručovat písemnosti do datové schránky. Za tímto účelem mají tyto orgány povinnost existenci datové schránky u adresáta písemnosti prověřovat.⁵⁾

Hlavním přínosem datových schránek je zvýšení efektivity doručování, jeho transparentnost, rychlost a jednoduchost. Podstatný je rovněž ekonomický aspekt. Jak vyplývá z provedené studie, za prvních pět let fungování datových schránek byl jejich ekonomický přínos vyčíslen na částku přesahující 2,7 miliardy Kč.⁶⁾

Elektronické doručování prostřednictvím datových schránek má oproti doručování v listinné podobě svá specifika, která je potřeba při určování pravidel zohlednit. Stěžejní je stanovit přesný okamžik, ke kterému je datová zpráva doručena, neboť s tímto okamžikem pojí zákon č. 280/2009, daňový řád (dále jen „daňový řád“) a další procesní předpisy mnohé následky.

Nespornou výhodou použití datových schránek je zanechání elektronické stopy – systém přesně eviduje okamžik, kdy byla datová zpráva vytvořena, odeslána, dodána do datové schránky adresáta a následně doručena.⁷⁾ Tyto údaje jsou evidovány na vteřinu přesně a na rozdíl od poštovních zásilek jsou prakticky nezpochybnitelné a není třeba je prokazovat.⁸⁾

Na stranu druhou systém nerozlišuje, zda se adresát se zprávou, respektive jejím obsahem, skutečně seznámil (tzv. materiální funkce doručení). Z tohoto důvodu zákon konstruuje domněnku, dle které skutečné doručení dokumentu vyplývá z jeho dodání do datové schránky adresáta ve spojení s přihlášením oprávněné osoby.⁹⁾

Lze tedy rozlišit tři časové okamžiky spojené s použitím datové schránky – odeslání dokumentu, jeho dodání do datové schránky adresáta a samotné doručení. V momentě, kdy je písemnost vytvořena a je zadán adresát, lze dát v informačním systému pokyn k jejímu odeslání. Takto vytvořené a odeslané zprávě je automaticky přiděleno identifikační číslo. Poté, co systém opatří dokument časovým razítkem a tento projde antivirovou kontrolou, dojde k jeho dodání do datové schránky adresáta. Zpravidla se jedná o velmi krátkou prodlevu v řádech sekund. Dodání datové zprávy je základním předpokladem pro její doručení, přičemž tyto okamžiky mohou a nemusí splývat.

Pravidla pro doručování prostřednictvím datové schránky jsou v České republice rozlišena s ohledem na odesílatele a adresáta písemnosti. Uživatele datových schránek lze dle jejich postavení v zásadě rozlišit na dvě kategorie – jedná se o orgány veřejné moci na straně jedné a fyzické či právnické osoby na straně druhé. Dokument tak může být doručován jednak v rámci těchto dvou skupin a jednak mezi nimi navzájem.

Stranou nechme situace, kdy je dokument doručován mezi dvěma soukromými subjekty – jak bylo zmíněno v úvodu, komunikace mezi soukromými subjekty prostřednictvím datových stránek je umožněna od roku 2010, přičemž dle § 18a odst. 3 ZoEÚ je tato služba zpoplatněna. Dle druhého odstavce předmětného ustanovení je dokument doručen v momentě, kdy se adresát do své datové schránky přihlásí. O fikci doručení zákon mlčí a žádná podrobnější pravidla neobsahuje, což může v praxi způsobovat problémy. Nicméně vzhledem k soukromoprávní povaze daného vztahu je možné, aby si strany konkrétní pravidla doručování sjednaly dohodou.

Z pohledu veřejného práva je zajímavější doručování napříč výše uvedenými skupinami subjektů. Ustanovení § 17 a § 18 ZoEÚ zakotvují pravidla doručování v případech, kdy je odesílatelem či příjemcem zprávy orgán veřejné moci.

V případě, kdy je datová zpráva odeslaná orgánem veřejné moci dodána do datové schránky fyzické či právnické osoby a tato se do ní přihlásí, je zpráva doručena.¹⁰⁾ Tato situace je nejběžnější a díky již zmíněné nezpochybnitelné datové stopě nevyvolává větších komplikací. Právní úprava však pamatuje rovněž na případy, kdy se adresát do datové schránky nepřihlásí. V České republice je zavedena tzv. doručení – jedná se o situaci, kdy subjekt do své datové schránky nevstoupí, a tudíž se s doručovanou písemností fakticky neseznámí, ale tato je přesto považována za řádně doručenou. Účelem této právní konstrukce je zamezení obstrukcím a případům, kdy se adresát písemnosti jejímu doručení účelově vyhýbá.

doručení je při komunikaci prostřednictvím datových schránek v menších či větších modifikacích uplatňována rovněž v dalších evropských státech. Například ve Švédsku mají uživatelé datových schránek možnost si určit instituce a subjekty, s nimiž si přejí komunikovat prostřednictvím datové schránky. Jakmile tak však učiní, jsou zprávy od těchto subjektů považovány za doručené již v momentě jejich dodání do datové schránky. doručení do datových schránek je uplatňována rovněž v Norsku či na Slovensku.¹¹⁾

Fikci doručení v případech, kdy je adresátem zprávy fyzická či právnická osoba a jejím odesílatelem orgán veřejné moci, zakotvuje § 17 odst. 4 ZoEÚ. V daném ustanovení je stanovena desetidenní lhůta, počínající běžet dnem dodání dokumentu do datové schránky. Pokud se v této lhůtě subjekt do své datové schránky nepřihlásí a nedojde tedy k doručení písemnosti „běžným“ způsobem, posledním dnem lhůty nastane již zmíněná a dokument je tímto dnem považován za doručený se všemi důsledky z toho plynoucími.

Toto zdánlivě jasné pravidlo však vyvolává interpretační problémy související s počítáním běhu dané lhůty pro uplatnění doručení, respektive s určením jejího konce. V této souvislosti je nutné nejprve zmínit pravidla pro počítání času obsažená v jednotlivých procesních předpisech.

V daňovém řádu je počítání času upraveno v § 33. Odstavec 4 předmětného ustanovení zakotvuje pravidlo, dle kterého se konec lhůty připadající na den pracovního klidu (tj. sobotu, neděli či státní svátek) odsouvá na následující pracovní den. Obdobné pravidlo zakotvují také další procesní předpisy.¹²⁾

Stěžejní otázkou ve vztahu k doručování písemností prostřednictvím datové schránky je, zda se uvedené pravidlo vztahuje rovněž na výše uvedenou desetidenní lhůtu dle § 17 odst. 4 ZoEÚ. Existují přitom dva zcela rozdílné, navzájem si odporující přístupy.

První přístup vychází ze závěru ze zasedání poradního sboru ministra vnitra k zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ze dne 11. 6. 2010, dle kterého .¹³⁾

Z tohoto závěru vyšel také Nejvyšší správní soud ve vztahu k daňovému řízení, když v rozsudku ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Afs 76/2012-28, stanovil, že pravidlo obsažené v § 33 odst. 4 daňového řádu se na počítání lhůty dle § 17 odst. 4 ZoEÚ nevztahuje. Nejvyšší správní soud zde vyjádřil přesvědčení, že je třeba odhlédnout od ustálené judikatury vztahující se k posuzování okamžiku doručení fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu,¹⁴⁾ neboť ta se vztahuje na doručování písemností prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. V případě doručování prostřednictvím datové schránky však platí zcela jiné principy a pravidla, a bylo by proto nedůvodné učiněné závěry ve vztahu k doručování poštou vztáhnout i na případy doručování datovou schránkou.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu následně vychází četná , a to nejen ve vztahu k daňovému řízení, ale rovněž k řízení vedenému podle správního řádu.¹⁵⁾ Názor, že doručení nastává posledním dnem desetidenní lhůty po dodání zprávy do datové schránky adresáta bez ohledu na povahu tohoto dne, následně přejala i odborná literatura.¹⁶⁾

Plénum Nejvyššího soudu naopak dne 5. 1. 2017 přijalo stanovisko, dle kterého je desetidenní lhůta dle § 17 odst. 4 ZoEÚ procesní lhůtou, na níž se uplatní pravidla pro počítání lhůt zakotvené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „občanský soudní řád“) a v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „trestní řád“).¹⁷⁾ Dle tohoto závěru tak v případech, kdy poslední den předmětné desetidenní lhůty připadne na víkend či státní svátek, nastává doručení až následující pracovní den. Nejvyšší soud se opírá o argumentaci předestřenou Krajským soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 12. 7. 2013, sp. zn. 11 Cdo 393/2013, dle kterého je vzhledem k absenci speciální úpravy běhu lhůt v ZoEÚ nutné aplikovat obecnou úpravu počítání času – v tomto případě zakotvenou občanským soudním řádem.¹⁸⁾

Lze tedy shrnout, že zatímco na straně jedné je argumentováno odlišností doručování poštou a datovou schránkou a nutnosti zohlednit specifika těchto způsobů komunikace, opačný přístup vychází z obecných a v českém právním řádu dlouhodobě zakořeněných pravidel pro počítání času s poukazem na to, že ZoEÚ žádná speciální pravidla pro běh lhůty dle § 17 odst. 4 nezakotvuje.

Výše předestřené odlišné přístupy v rozhodování obou nejvyšších soudů poměrně dlouhou dobu úspěšně koexistovaly vedle sebe, kdy první přístup byl aplikován především v daňových a správních řízeních, druhý pak v řízení občanském či trestním. V tomto ohledu dosud poklidné vody rozvířil nedávný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve věci ze dne 29. 6. 2018, č. j. 30 Af 31/2017-53, který se při posuzování daňového sporu odklonil od názoru Nejvyššího správního soudu a naopak se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu a uzavřel, že na lhůtu dle § 17 odst. 4 ZoEÚ lze aplikovat pravidla pro počítání času dle § 33 daňového řádu.

Je zřejmé, že tento stav, kdy se jedno ustanovení zcela bezdůvodně interpretuje odlišně v závislosti na druhu řízení, je nesprávný a dlouhodobě neudržitelný. Nabízí se otázka, jak je možné, že se problematika počítání času u doručení do datové schránky výrazněji řeší devět let po zahájení používání datových schránek. Jedním z možných vysvětlení může být skutečnost, že dle statistik dostupných na www.datoveschranky.info bylo k 13. 8. 2018 odesláno přes 580 miliónů datových zpráv, přičemž za poslední rok bylo 99,57 % datových zpráv doručeno přihlášením uživatele. doručení se tak uplatní pouze ve zlomku případů, přičemž statisticky vzato pouze u menší části z takto doručovaných zpráv připadne poslední den desetidenní lhůty na sobotu, neděli, či státem uznaný svátek. Přesto v objemu datových zpráv, jež orgány veřejné moci zasílají subjektům, se jedná o zcela zásadní otázku mající významný vliv na průběh (nejen) daňových řízení.

Otázkou tedy zůstává, jak danou situaci vyřešit. V českém právním prostřední je běžné, že je k určité sporné otázce vydáno stanovisko respektované instituce, na jehož základě je následně vytvořena ustálená soudů vyšších instancí, prostřednictvím které je spor odstraněn. V daném případě vydal poradní sbor Ministerstva vnitra své stanovisko, které následně přejal do své rozhodovací praxe Nejvyšší správní soud. Nicméně jako zásadní problém se mi jeví skutečnost, že Nejvyšší správní soud závěry poradního sboru pouze doslovně přejal, aniž by předestřenou argumentaci jakkoliv rozvinul či uvedené závěry lépe odůvodnil. Rovněž navazující rozsudky pouze bez dalšího odkazují na předmětné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dlouhá léta se tak v daňových a správních řízeních aplikoval právní názor, jenž neměl výslovnou oporu v zákoně, a současně nebyl ani důkladně vyargumentován ustálenou judikaturou tuzemských soudů.

Lze se tedy ztotožnit s názorem Krajského soudu v Plzni, že argumentace Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Afs 76/2012-28, je velmi kusá a prakticky bez dalšího přebírá výše citovaný závěr poradního sboru ministra vnitra. Na druhou stranu dlužno podotknout, že ani stanovisko pléna Nejvyššího soudu nenabízí k učiněnému závěru uspokojivou argumentaci, a byť rozsudek Nejvyššího správního soudu výslovně zmiňuje, nijak se s tam předestřeným právním názorem nevypořádává. Dle mého názoru měl Nejvyšší soud přistoupit k dané věci zodpovědněji a s odlišným právním názorem a fungující správní praxí (byť pouze ve správních a daňových řízeních) se řádně vypořádat. Nejvyšší soud však pouze odkázal na obecné principy práva a na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a případnými odlišnostmi mezi doručováním datovou schránkou a poštou se nijak nezabýval.

Výše popsanou rozpolcenost v posuzování běhu lhůty pro uplatnění doručení při komunikaci orgánů veřejné moci s fyzickými či právnickými osobami prostřednictvím datových schránek se snažil ukončit Krajský soud v Plzni v již zmíněném rozsudku ze dne 29. 6. 2018, č. j. 30 Af 31/2017-53, který se přiklonil k přístupu dle Nejvyššího soudu.

Krajský soud zde argumentuje mimo jiné dlouholetou a víceméně neměnnou existencí pravidla posunutí posledního dne lhůty na první následující pracovní den, jež se nachází ve všech stěžejních procesních předpisech. Je však zřejmé, že soudem odkazovaná právní úprava vznikala ve většině případů v dobách, kdy nebylo s elektronickým způsobem doručování písemností počítáno a korespondence s orgány veřejné moci se pojila výhradně s využitím provozovatele poštovních služeb.

V době vrcholících snah o elektronizaci veřejné správy mi přijde zpátečnické bez dalšího zachovávat principy, které jsou sice v českém právním řádu hluboce zakořeněné a dlouhodobě uplatňované, avšak které nijak nezohledňují specifickou povahu nově zavedených institutů či nástrojů komunikace.¹⁹⁾

Krajský soud ve věci dále zmiňuje smysl předmětného pravidla posunutí konce lhůty mimo den pracovního klidu. Ten dle něj spočívá v tom, . Podle Krajského soudu v Plzni není rozhodné, zda má subjekt k datové schránce neomezený přístup rovněž ve dnech pracovního klidu, či nikoliv – stěžejní je, aby se v těchto dnech do datové schránky přihlašovat nemusel, a to bez případných následků. Takovýto výklad je bezesporu zajímavým, avšak osobně se s ním neztotožňuji.

Argumentace pracovním klidem a právem na dostatečný odpočinek od pracovních činností by mohla být směrodatná v případě, že by doručení nastala v den dodání zprávy do datové schránky, případně bezprostředně po něm. Česká právní úprava však zakotvuje lhůtu 10 dnů, v rámci kterých je možné se do datové schránky přihlásit. V kalendářním roce přitom neexistuje žádný tak dlouhý souvislý úsek pracovního klidu.²⁰⁾

Nikdo tedy není nucen se věnovat svým pracovním záležitostem ve dnech, které jsou obecně považovány za dny odpočinku, jak by se mohlo zdát z rozsudku Krajského soudu v Plzni. Avšak právě skutečnost, že i v těchto dnech a v kteroukoliv denní či noční dobu se do datové schránky přihlásit lze, je zásadním faktorem, který odlišuje datové schránky oproti donedávna běžným (a jediným) způsobům komunikace prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Zatímco převzetí či podání zásilky na poště vyžaduje určitý aktivní úkon, který je možné učinit pouze v určité dny a hodiny, jež nemůže subjekt nijak ovlivnit, přijetí či odeslání datové zprávy lze učinit kdykoliv a kdekoliv, a to s výrazně menší časovou náročností. U datových schránek dále odpadá „lidský faktor“. Zatímco doručení poštovní zásilky je závislé na osobě doručovatele, fungování datových schránek je zajištěno informačním systémem, u nějž je riziko selhání výrazně minimalizováno. Pokud tedy není adresátu listovní zásilky doručeno do poštovní schránky oznámení (což je situace nikterak výjimečná), nemusí se o její existenci nijak dozvědět. Naproti tomu v informačním systému datových schránek si mohou uživatelé nastavit systém upozornění na nové zprávy. Díky těmto notifikacím je uživatel datové schránky přesně informován o nově příchozí položce a ví, kdy je potřeba se do schránky přihlásit, aby k fikci doručení nedošlo. Byť Nejvyšší správní soud judikoval, že nefunkčnost těchto oznámení není důvodem pro dovolání se neúčinnosti doručení,²¹⁾ jedná se o další nástroj, který slouží k minimalizaci rizika uplatnění doručení a možných souvisejících negativních následků.

Zapomínat nelze ani na specifické postavení subjektů, pro něž je používání datové schránky povinné. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o okruh subjektů, u nichž je předpokládán zvýšený objem komunikace. Pravidelná kontrola datové schránky by tak u těchto subjektů měla být samozřejmostí, neboť svým způsobem je to součástí jejich práce. Osoby, které si zřídily datovou schránku dobrovolně na základě žádosti, pak musí počítat s tím, že s nimi budou jejím prostřednictvím úřady komunikovat. Ostatně povinnost pravidelně kontrolovat svou datovou schránku zakotvil Nejvyšší správní soud v již zmíněném rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Afs 123/2015-35, přičemž tato povinnost vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu.²²⁾ Již v roce 2011 Ústavní soud konstatoval, že: ²³⁾

K tezi Krajského soudu v Plzni stran zaslouženého pracovního odpočinku je dále třeba uvést, že zaměstnanci mají zákonné právo na dovolenou v minimální délce 4 týdny ročně. Soudem předestřená úvaha by tedy mohla vést k absurdnímu závěru, že poslední den lhůty pro uplatnění doručení nemůže nastat ani ve dnech, kdy adresát čerpá dovolenou, neboť má právo se v tomto období nevěnovat pracovní činnosti, aniž by to vyvolalo právní následky.

V této souvislosti je vhodné zmínit institut neúčinnosti doručení, který ZoEÚ zakotvuje v § 17 odst. 5, přičemž jeho aplikace je vázána pouze na případy, v nichž se uplatní doručení dle čtvrtého odstavce daného ustanovení. Podmínky pro uplatnění tohoto institutu ponechává ZoEÚ na jiných právních předpisech, z nichž výslovně odkazuje na § 24 odst. 2 správního řádu. V úvahu ovšem připadá rovněž daňový řád či občanský soudní řád. Každý z těchto procesních předpisů formuluje důvody pro aplikaci institutu neúčinnosti doručení odlišně,²⁴⁾ společným znakem je však závažnost a nezaviněnost.

Je nasnadě, že se zavedením datových schránek se důvody pro aplikaci institutu neúčinnosti doručení výrazně zredukovaly, a to právě s ohledem na jejich prakticky neomezenou dostupnost. tuzemských soudů v tomto ohledu zdůrazňuje odpovědnost adresáta písemnosti za její doručení, a možnost dovolávat se neúčinnosti tohoto doručení je tedy velmi omezená. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 7. 5. 2014, č. j. 3 As 83/2013-58, Soud současně opětovně vyzdvihl povinnost subjektů kontrolovat své datové schránky, s tím, že pro případy, kdy to není možné, mají subjekty možnost převést příslušná oprávnění na pověřenou osobu. Ani dlouhodobá nepřítomnost oprávněného subjektu (právě z důvodu dovolené či pracovní cesty) proto není důvodem pro uplatnění neúčinnosti doručení.

Jestliže tedy z ustálené judikatury plyne povinnost subjektů pravidelně kontrolovat svou datovou schránku, přičemž tato povinnost nebyla shledána protiústavní, je zcela neopodstatněné při počítání lhůty dle § 17 odst. 4 ZoEÚ zohledňovat dny pracovního klidu. Subjekty disponující datovou schránkou mají povinnost se do ní pravidelně přihlašovat, přičemž interval jednotlivých přihlášení by s ohledem na délku lhůty pro uplatnění doručení neměl překročit deset dní. V opačném případě musí nést následky svého jednání v souladu se zásadou

Jsem toho názoru, že výše předestřený rozpor v rozhodování soudů v závislosti na typu probíhajícího řízení lze odstranit pouze prostřednictvím novelizace ZoEÚ. Právě legislativní zakotvení pravidel pro počítání času v případě doručování prostřednictvím datových schránek je s to s konečnou platností vyřešit tento léta trvající (byť dosud dřímající) spor. Do té doby bude mít na danou problematiku zásadní vliv rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti ve věci Mohlo by se jednat o první rozsudek soudu vyšší instance, který se bude detailně zabývat oběma protichůdnými argumentacemi, a bude zajímavé sledovat, ke kterému přístupu se Nejvyšší správní soud nakonec přikloní.

Zatímco pravidla pro doručování písemností prostřednictvím datových schránek ze strany orgánů veřejné moci vůči fyzickým či právnickým osobám jsou v alespoň základní míře zakotvena v § 17 ZoEÚ, o opačném toku zpráv zákon mlčí. Ustanovení § 18 ZoEÚ pouze stanovuje, že soukromé subjekty mohou s orgány veřejné moci komunikovat prostřednictvím své datové schránky, avšak předmětné ustanovení žádná pravidla ohledně doručování takových zpráv neobsahuje. Jedná se o pravou mezeru v zákoně, která byla řešena judikatorně. Stěžejní je v tomto směru usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79, z něhož plyne, že v případech, kdy je adresátem zprávy orgán veřejné moci (a v této pozici také vystupuje), je tato doručena již samotným dodáním do datové schránky. Podle názoru vyjádřeného v daném usnesení není přípustné, aby orgán veřejné moci, jež má vůči dalším subjektům v řízení nadřazené postavení, svým případným pasivním přístupem (tj. nepřihlášením se do datové schránky) sám určoval okamžik doručení podání subjektů.

Je-li tedy podání adresováno orgánu veřejné moci, má účinky doručení už samotné dodání datové zprávy do datové schránky. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy orgán veřejné moci vystupuje v pozici účastníka řízení se srovnatelným postavením jako protistrana. V případech, kdy orgán veřejné moci není v nadřazené pozici, měl by mít stejná práva jako každý jiný účastník řízení a musí s ním být srovnatelně zacházeno.²⁵⁾ Tento závěr následně rozvedl Ústavní soud, když zakotvil, že u písemností doručovaných soudem orgánu veřejné moci v pozici účastníka řízení se okamžik doručení stanoví podle pravidel daných v § 17 odst. 3 a 4 ZoEÚ. Zásada, že podání vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky tohoto orgánu, se zde neuplatní.²⁶⁾

Datové schránky s sebou přinesly v porovnání s poštovními službami nezpochybnitelné usnadnění v komunikaci subjektů s orgány veřejné moci. Přestože je riziko doručení při využití datových schránek ze své podstaty výrazně sníženo, je u obou způsobů komunikace zákonem stanovena lhůta pro její uplatnění ve shodné délce deseti dnů. V tomto časovém intervalu musí adresát listinné zásilky tuto vyzvednout na předem určeném místě, v určené dny a hodiny. Subjekt, jenž disponuje datovou schránkou, má k doručovanému dokumentu přístup kdykoliv a odkudkoliv, přičemž k příslušnému úkonu má rovněž k dispozici desetidenní lhůtu. Určitá úleva spočívající v posunutí konce lhůty na pracovní den má tedy z hlediska doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb své opodstatnění, avšak zachování tohoto obecného pravidla také pro potřeby komunikace datovými schránkami je vzhledem k výše demonstrovaným specifikům dle mého názoru nedůvodné.

Byť tedy institut datových schránek zanedlouho oslaví v tuzemsku desetiletí své existence, stále se vyskytují nové interpretační problémy související (mimo jiné) s určením okamžiku doručení zasílané zprávy. Ve srovnání s tradičními způsoby komunikace se totiž stále jedná o poměrně novou záležitost, v jejíž úpravě český právní řád pořád v některých směrech poněkud tápe. Sporné otázky přitom souvisí s nedostatečným právním zakotvením, a proto pouze novelizace ZoEÚ může vést k jejich definitivnímu vyjasnění. Určitým interpretačním vodítkem se může stát také očekávané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti ve věci které ukáže, zda snahy Krajského soudu v Plzni o sjednocení rozhodovací praxe byly úspěšné. Jakkoliv se tedy s argumentací Krajského soudu v Plzni neztotožňuji, na předmětný rozsudek je třeba nahlížet pozitivně, neboť tento se stal možným impulzem vedoucím k vyřešení otázky stran okamžiku doručení zprávy do datové schránky v kontextu uplatnění doručení a s tím souvisejícími pravidly pro počítání času.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.