Vydáno: 24. 4. 2019
Schváleno redakční radou
Doručování do datové schránky a fikce doručení Mgr. Adéla Šianská, Odvolací finanční ředitelství Datové schránky byly v České republice zavedeny v červenci roku 2009 prostřednictvím zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZoEÚ“). Zatímco zpočátku sloužily pouze pro komunikaci určitého omezeného okruhu subjektů s orgány veřejné moci, postupem času se okruh osob, které musely ze zákona disponovat datovou schránkou, rozšiřoval a elektronická komunikace jejím prostřednictvím se stala obvyklou, ve styku s orgány veřejné moci preferovanou a v některých případech dokonce nutnou. 1) Od roku 2010 byla zavedena možnost užití tohoto způsobu komunikace rovněž mezi soukromými subjekty. 2) Tento článek se zaměřuje na problematiku určení okamžiku doručení písemnosti prostřednictvím datové schránky v kontextu aktuální judikatury tuzemských soudů. 3) 1. Obecně o datových schránkách V závislosti na způsobu jejich vzniku lze rozlišit dva základní typy datových schránek – datové schránky zřízené subjektům automaticky ze zákona a datové schránky zřizované na základě žádosti. Povinnost mít zřízenu datovou schránku platí pro orgány veřejné moci, pro právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku a dále pro podnikající fyzické osoby, jež se nachází ve specifickém postavení – jedná se o daňové poradce, advokáty, insolvenční správce a statutární auditory. Ústavní soud k zákonem uložené povinnosti mít datovou schránku konstatoval: „v zásadě je tato povinnost uložena subjektům, u nichž lze objektivně předpokládat, na základě exaktně zjistitelných dat, že objem komunikace s jinými subjekty bude rozsáhlejší, než je tomu u běžného občana“.4)