V českém daňovém systému je řada daňových zákonů, které v rámci svého textu operují s existencí budov. Jedná se zejména o dvě daně, jejichž předmětem jsou právě nemovité věci. Jedná se o daň z nemovitých věcí, která je upravena zákonem č. 338/1992 Sb. , o dani z nemovitých věcí (dále jen „DNV“), a daňové opatření senátu č. 340/2013 Sb. , o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „DNNem“), které bylo zrušeno s účinností k září 2020 zákonem č. 386/2020 Sb. , kterým se zrušuje zákonné opatření senátu č. 340/2013 Sb. , o dani za nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, a mění a zrušují další související právní předpisy. Dále se jedná o daně, u nichž jsou nemovité věci předmětem transakcí, jež jsou předmětem daně. Jedná se o daň z příjmů, upravenou zákonem č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Dpříj“), a daň z přidané hodnoty, která je upravená zákonem č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DPHZ“). Předmětem tohoto článku je vymezení pojetí, jakým se k budovám staví daňové zákony, jak je definují a jak na ně pohlížejí. Také se zaměříme na to, nakolik relevantní pro pojetí budov podle daňových zákonů jsou instituty stavebního práva, zejména pak klasifikace budovy z pohledu příslušného stavebního úřadu co do způsobu užívání. Předmětem zkoumání bude také otázka relevance stěžejního správního úkonu, který uvádí veškeré stavby v život, a to kolaudačního souhlasu. Ten je dle § 122 zákona č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „StavZ“) úkonem, kterým je povolen způsob užívání stavby a od jehož účinnosti je možno stavbu ke konkrétnímu účelu z pohledu jejího vlastníka užívat.
Pojetí budov a staveb v kontextu daňových zákonů a jejich provázanost se stavebními předpisy
Vydáno:
32 minut čtení
Pojetí budov a staveb v kontextu daňových zákonů a jejich provázanost se stavebními předpisy
JUDr.
Radim
Hanák,
Ph. D.
Pojetí budov a staveb v pozitivním právu obecně
Stavbou ve smyslu stavebního zákona jsou dle § 2 odst. 3 StavZ veškerá stavební díla, vznikající stavební nebo montážní technologií, bez ohledu na stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály nebo konstrukce, účel využití a dobu trvání. Stavbou v tomto slova smyslu je tedy jakýkoli výstup stavební nebo montážní činnosti, bez ohledu na stav dokončenosti, a může se tak jednat i o pouhé základy budovy, stejně jako o (stavbu) budovu dokončenou. Podmínkou pak není spojení se zemí pevnými základy (na rozdíl od vymezení nemovité věci dle občanského práva). Existuje nemálo prováděcích předpisů stavebního zákona, např. vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 26/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, která definuje v § 3 písm. a) budovu jako nadzemní stavbu včetně její podzemní části prostorově soustředěnou a navenek převážně uzavřenou obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Dalším relevantním zákonem je zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KatZ“), který definuje budovu dle § 2 písm. l) KatZ jako nadzemní stavbu spojenou se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Jak vyplývá z komentářové literatury1) k tomuto výkladovému ustanovení, jedná se především o definici, které budovy budou předmětem evidování v katastru nemovitostí, bez dalších ambicí. Tato definice je tak již účelem předpisu odlišná od stavebně právních definic. Pokud jde o otázku budovy z pohledu stavební geneze pro účely katastru nemovitostí, tu řeší § 30 KatZ (upravující postup v případě zápisu nové budovy do katastru nemovitostí), podle něhož musí být pro zápis budovy do katastru nemovitostí předložen geometrický plán a rovněž doklad o způsobu užívání budovy, tedy mj. kolaudační souhlas dle § 122 StavZ2). Před kolaudací tak katastr nemovitostí se stavbami jako předmětem evidence nepočítá. Zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, definující jednotlivé věci jako předmět občanskoprávních dispozic, definuje stavby pouze jako stavby zřízené na pozemku, a to v § 506. Z tohoto pohledu je tak stavebně právní statut budovy nerozhodný, resp. aby stavba byla způsobilá být předmětem občanskoprávních dispozic, vyžaduje zákon, aby stavba byla dostatečně uchopitelná (např. alespoň započetím výstavby obvodových zdí). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, k tomu uvedl následující:
„Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku.“
Z toho vyplývá, že občanský zákoník a katastr nemovitostí pojem stavby a budovy víceméně sjednocují, resp. tyto pojmy pro účely terminologie těchto předpisů lze označit za ekvivalentní, směřující na materiální pojetí, bez ohledu na stavebně právní určení a statut konkrétní budovy. Z pohledu stavebních předpisů každá budova prochází analogií, kdy je nejprve schválena v konkré