Ing. Miloslav Kopřiva

Přeplatek je příjemná věc. A jen člověk pomýlený by ho nechtěl vrátit. Zvlášť od finančního úřadu, jemuž jsme zvyklí spíše platit. Život však přináší situace, kdy je subjektivně vhodnější přeplatek ponechat na osobním daňovém účtu u správce daně, přičemž důvody nemusí být pouze daňové. Například běžící rozvodové řízení. Jde o nevinný požadavek a drobný úkon, o to víc skrývá nástrah. Vratitelný přeplatek lze vrátit ve dvou režimech – na žádost a bez žádosti. Zatímco v prvním případě je aktivita na daňovém subjektu, ve druhém případě se naopak žádná aktivita ze strany daňového subjektu nepředpokládá, správce daně přeplatek vrátí automaticky. Jak tedy dosáhnout toho, aby přeplatek vrácen nebyl?

Každá větší novela daňového řádu obsahuje skrytá úskalí, která mohou adresáty této právní normy nepříjemně překvapit. Zvláště pak poté, kdy se mění ustálená praxe a následkem je peněžní sankce. Na jedno takové úskalí chci upozornit tímto článkem. Týká se uplatnění penále při podání dodatečného daňového přiznání na výzvu správce daně, tedy situace, při níž byste penále nečekali. Jestliže však čteme mezi řádky (v tomto případě mezi paragrafy), dočkáme se překvapivého zjištění.

Smyslem toho článku je upozornit na rozdíly při zdánlivě shodné právní úpravě vyměření daně podle zákona o správě daní a poplatků a podle daňového řádu a na důsledky, jaké tyto rozdíly mají v aplikaci judikatury ve věci vyměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně.