Martin Švarc

Judikatura v oblasti zajišťovacích příkazů doznala v posledních letech dosti zásadní vývoj především co do podmínek jejich vydání. Nelze říci, že by to nebyl zároveň vývoj očekávaný, neboť institut zajišťovacího příkazu je orgány finanční správy využíván mnohem častěji, než tomu bylo v letech minulých (vzrůstající trend užití zajišťovacích příkazů lze vysledovat především od roku 2013 a dále),1) přičemž zároveň přímo v zákoně jsou náležitosti pro jeho vydání stanoveny poměrně vágně nebo na základě neurčitých právních pojmů. Podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu tak utvářela především samotná správní praxe orgánů finanční správy a pochopitelně právě následná rozhodovací praxe správních soudů, především pak Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Zcela jednoznačným trendem, který lze v již zmíněné rozhodovací praxi správních soudů vysledovat, je pak zejména výrazné zpřísňování náležitostí zajišťovacího příkazu, bez jejichž existence, či obecně uvedení a vypořádání se v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nelze institut zajišťovacího příkazu užít. Účelem tohoto článku je proto upozornit na určité rozpory v recentní judikatuře NSS, a tedy i na některé zásadní dosud neuzavřené otázky ve vztahu k výkladu právní úpravy zajišťovacích příkazů.2)