Konkludentní stanovení daně

Stěžovatel tedy zvolil správní žalobu jako procesní prostředek pro ochranu svých práv zcela nekoncepčně, v rozporu s postupem určeným daňovým řádem . Správní soudy nemohou, s ohledem na zásadu subsidiarity soudního přezkumu, opravovat údaje v platebním výměru z důvodu, že je daňový subjekt nesprávně uvedl ve svém daňovém přiznání. V posuzované věci se přitom zcela jistě nejedná o případ, kdy by žalovaný vyměřil daň zjevně nezákonně (např. v rozporu s judikaturou NSS či z důvodu protiústavnosti použitých pravidel), resp. kdy by stěžovateli nezbýval jiný účinný prostředek k ochraně jeho práv než právě správní žaloba (např. z důvodu, že by bylo zřejmé, že správce daně setrvá na svém postupu, např. vlivem metodických pokynů, který jeho postup určují, a se kterým stěžovatel nesouhlasí). Nejedná se tak o případ obdobný těm, v nichž Nejvyšší správní soud již v minulosti shledal možné zkrácení daňového subjektu na jeho veřejných subjektivních právech v důsledku vydání platebního výměru, jímž byla konkludentně vyměřena daň.

Pokud pak stěžovatelka přenesla celou problematiku posouzení nároku na věcné osvobození podle § 7 zákonného opatření z daňového řízení rovnou na řízení před krajským soudem (včetně provádění důkazů k rozhodným skutečnostem), pak sama sňala odpovědnost za správné stanovení daně z žalovaného. Krajský soud nijak nepochybil, pokud za těchto okolností dospěl k závěru, že stěžovatelka v průběhu vyměřovacího řízení svými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy nevytvořila prostor umožňující správci daně zjistit, že nabytí nemovitostí je od daně osvobozeno. Bylo to totiž až řízení před krajským soudem, nikoliv před daňovými orgány, kde stěžovatelka poprvé vytvořila prostor pro posouzení splnění podmínek pro přiznání nároku na osvobození od daně, a to jak argumentačně, tak i důkazně. Její polemika ohledně nutného penza důkazních prostředků k posouzení splnění podmínek pro aplikaci osvobození je z tohoto hlediska bezpředmětná. Nárokem na osvobození části nabytých nemovitých věcí od daně se s ohledem na procesní strategii zvolenou stěžovatelkou mohl poprvé plně zabývat teprve krajský soud.

Zaměstnavatel by chtěl zaměstnancům zkrátit v pátek pracovní dobu o půl hodiny na 7,5 hodiny. Ostatní dny zaměstnanci pracují 8 hodin. V pracovní smlouvě mají uvedený úvazek 40 hodin týdně rovnoměrný. Mohu řešit způsobem, že ponechám úvazek dle pracovní smlouvy a každý pátek dle docházky zadám 0,5 hodiny neplaceného volna? Svátky a náhrady v pátek by byly placené 8 hodin, nebo je potřeba upravit pracovní smlouvu na 39,5 hodiny týdně a na nerovnoměrný zkrácený úvazek? Svátky a náhrady v pátek by pak byly placené jen 7,5 hodiny. Zaměstnanci pobírají hodinovou mzdu. 

Z výše uvedené judikatury, byť se týkala aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků , je zjevné, že ke stanovení a vyměření daně postupem dle § 140 daňového řádu (jehož textace je shodná se zněním § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jediný rozdíl je v povinnosti vyhotovit platební výměr) nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez provedení jakékoli úvahy o tom, zda údaje v daňovém přiznání uvedené, resp. daň zde vyčíslenou lze bez dalšího akceptovat a takto vyměřit, tedy mít za to, že daň se neodchyluje. Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že „správce daně daň žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje zákonnost výše základu daně, daně a jejich právního a skutkového základu. Nelze proto dovozovat, že by tento typ rozhodnutí mohl být stižen nezákonností, ani to, že by ji bylo možno přičítat správci daně.“ Skutečnost, že správce daně stanoví a vyměří daň postupem dle § 140 daňového řádu , při respektování cíle správy daní, tak, jak je stanoven v § 1 odst. 2 daňového řádu a základních zásad správy daní, dle názoru Nejvyššího správního soudu nevylučuje následnou možnou aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu v případě vzniku přeplatku v důsledku pozdějšího (nižšího) doměření daně správcem daně.