Důvodová zpráva k zákonu č. 261/2014 Sb., změna některých zákonů v oblasti finančního trhu

k návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu

K návrhu zákona nebylo zpracováno hodnocení dopadů regulace (RIA). Pokud jde o adaptaci českého právního řádu na nařízení o požadavcích pro úhrady a inkasa, nemohla být zvažována alternativní řešení, neboť legislativní řešení vyplývá z právního předpisu vyšší právní síly (viz kapitolu II.A.4 Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA)). Dále návrh zákona přináší formulační a legislativně technické změny a upřesnění, jimiž se reaguje na zkušenosti z aplikační praxe, soudní judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2011 č. j. 1 Afs 91/2010-45) a úkol uložený vládou (srov. usnesení č. 153 ze dne 14. března 2012).

Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, transponuje směrnici o platebních službách č. 2007/64/ES a směrnici o elektronických penězích č. 2009/110/ES a adaptuje právní řád na nařízení o přeshraničních platbách č. 924/2009.

Zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“) byl přijímán jako jeden z nástrojů k boji proti tzv. šedé ekonomice a je často předmětem kritiky z toho důvodu, že nedostatečně plní cíle, které mu byly vytčeny. Problematická je povinnost provést platbu bezhotovostně, která se vztahuje pouze na případy, kdy je platbou uhrazován závazek, což podle převažujícího názoru vylučuje aplikaci zákona o omezení plateb v hotovosti v případě půjček, darování a dalších smluv reálné povahy, při nichž závazek vzniká teprve poskytnutím plnění; tento právní názor zaujal v jednom ze svých rozhodnutí i Nejvyšší správní soud¹⁾.

Část první zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), která obsahuje informační povinnosti pojistitele vůči zájemci o pojištění a pojistníkovi, byla zrušena zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“). Ustanovení o informačních povinnostech ovšem do nového občanského zákoníku převzata nebyla.

Od 1. ledna 2014 tak neexistuje právní úprava, která by navázala na předchozí úpravu, nadále chránila práva zájemců o pojištění a pojistníků v oblasti sdělování informací pojišťovnou a skrze niž by byly transponovány směrnice Rady č. 92/49/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného než životního (dále jen „třetí směrnice o neživotním pojištění“) a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/83/ES o životním pojištění (dále jen „směrnice o životním pojištění“). Zrušená právní úprava transponovala i několik ustanovení v oblasti sdělování informací spotřebiteli obsažených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES, v platném znění (dále jen „o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku“). Předsmluvní informační povinnosti z této směrnice jsou sice transponovány v novém občanském zákoníku, avšak zrušená právní úprava na rozdíl od občanského zákoníku nerozlišovala mezi pojistníky, kteří jsou spotřebiteli, a těmi, kteří jimi nejsou.

Nový občanský zákoník v ustanovení § 2760 uvádí, že rozsah a způsob předání údajů, které pojistitel sdělí zájemci o pojištění před uzavřením smlouvy a které pojistitel sdělí pojistníkovi během trvání pojištění, stanoví jiný zákon upravující pojišťovnictví.

Lze konstatovat, že uvedené zákony nevykazují známky diskriminace osob ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. f) LPV. V případě zákona o omezení plateb v hotovosti lze diskutovat o diskriminaci hotovosti jako jedné z platebních metod, což může vést ke znevýhodnění osob preferujících hotovost. Uvedené znevýhodnění je však omezeno pouze na platby převyšující 350 000 Kč za jeden kalendářní den a je vyváženo legitimním cílem, kterým je zájem státu na boji s tzv. šedou ekonomikou. Návrh novely zákona o omezení plateb v hotovosti navíc nijak nemění základní filozofii tohoto zákona, obsahuje pouze dílčí úpravy reagující na vývoj aplikační a rozhodovací praxe.

Návrh zákona adaptuje český právní řád na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 260/2012 ze dne 14. března 2012, kterým se stanoví požadavky pro úhrady a inkasa v eurech a kterým se mění nařízení (ES) č. 924/2009 (dále také jen „nařízení o požadavcích pro úhrady a inkasa“). Ačkoli je nařízení ze své podstaty přímo použitelné, klade na Českou republiku povinnost přizpůsobit právní řád v oblasti sankcí plynoucích z porušení nařízení a jasně stanovit pravomoci dohledového orgánu, který má dohlížet nad dodržováním povinností stanovených nařízením.

Kromě toho se v zákoně č. 284/2009 Sb., o platebním styku, provádějí některé formulační a legislativně technické změny a upřesnění, jimiž se reaguje na zkušenosti z aplikační praxe.

Dále se novelizuje zákon o omezení plateb v hotovosti, v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 91/2010-45 ze dne 23. února 2011, omezující aplikaci tohoto zákona jen na případy, kdy se uhrazuje závazek. Takové omezení nemá racionální odůvodnění, a proto se text zákona mění