V následujícím příspěvku bychom se věnovali problematice poskytování stravování zaměstnancům na pracovišti, a to i z daňového pohledu jak zaměstnanců, tak i zaměstnavatelů. Základní právní úpravou závodního stravování je ustanovení § 236 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce “). Předně je nutné zdůraznit, že § 236 odst. 1 zákoníku práce stanoví jako povinnost zaměstnavatele zaměstnancům stravování umožnit, nikoli zajistit či jinak poskytovat. Povinnost umožnit zaměstnancům stravování může zaměstnavatel splnit mnoha způsoby, předně rozvržením pracovní doby s odpovídající přestávkou na oběd, ale také například provozováním jídelny, kantýny či obchodu s potravinami a občerstvením, umístěním jídelních automatů, poskytnutím stravenek atd. V neposlední řadě musíme zmínit také nedávno zavedený stravovací paušál, či přesněji peněžní příspěvek na stravování.
Stravování zaměstnanců
Vydáno:
20 minut čtení
Stravování zaměstnanců
Ing.
Zdeněk
Morávek,
daňový poradce
Povinnost umožnit stravování nemá zaměstnavatel vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu, je tomu tak proto, že tito zaměstnanci jsou v tomto ohledu zabezpečeni cestovními náhradami, konkrétně stravným.
Poskytování stravování je možné dohodnout v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu. Zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele, jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, nejsou-li tyto záležitosti upraveny pro určený okruh zaměstnavatelů zvláštním právním předpisem.
To tedy znamená, že kromě toho, že zaměstnavatel zaměstnancům stravování umožní, může jim na stravování i finančně přispívat. Na většinu zaměstnavatelů se žádný zvláštní právní předpis v této oblasti nevztahuje, proto tento finanční příspěvek bude upraven ve vnitřním předpise nebo v kolektivní smlouvě, společně s výše uvedenými body, tedy zejména okruh osob, kterým bude stravování poskytováno, organizace stravování atd. Podíl zaměstnavatele na úhradě nákladů stravování může jít z části na vrub daňových nákladů, nebo může být hrazen ze sociálního či obdobného fondu, ze zisku po zdanění, nebo na vrub nedaňových nákladů. Konkrétní úprava vždy záleží na rozhodnutí zaměstnavatele a na související daňové úpravě.
Bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, může být cenově zvýhodněné stravování poskytováno i dalším kategoriím zaměstnanců, u kterých jinak nemá zaměstnavatel ani povinnost stravování umožnit, a to bývalým zaměstnancům zaměstnavatele, kteří u něj pracovali do odchodu do starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, dále zaměstnancům po dobu čerpání jejich dovolené a také zaměstnancům po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti. Opět je to tedy otázka rozhodnutí zaměstnavatele, které musí být potvrzeno v kolektivní smlouvě nebo vnitřním předpise.
Toto je tedy obecná úprava, která platí pro všechny zaměstnavatele. Je vhodné doplnit, že pro některé subjekty platí i speciální úprava, a to zejména pro ty, které jsou napojeny na veřejné rozpočty, tedy příspěvkové organizace, organizační složky státu, částečně i státní podniky atd. Pro zaměstnavatele z oblasti podnikatelské sféry žádné speciální předpisy nepla