Hlavním tématem dnešní části seriálu bude režim skladu. Dále se budeme věnovat přemístění obchodního majetku a zdanění pořízení zboží z jiného členského státu. Režim skladu je sice evidenčně náročnější, ale ušetří registraci a plnění daňových povinností ve státě, kde se nachází sklad, do něhož je zboží v tomto režimu dodáváno.
DPH u přeshraničních obchodních transakcí – 2. část
Ing.
Petr
Vondraš,
daňový poradce BDO Czech Republic
Úvod do režimu skladu
Jedná se o zjednodušení systému daně z přidané hodnoty v Evropské unii, které má stejný cíl, jaký měl třístranný obchod, a sice při splnění podmínek zbavit dodavatele z jiného členského státu povinnosti registrace a zdanění zboží ve státě, kam je dodáváno. Zásadním předpokladem pro užití režimu skladu je, že prodávající v době odeslání zboží zná, kdo bude jeho odběratelem. Typickým znakem těchto obchodních transakcí je, že zboží je dáno k dispozici kupujícímu do skladu, ze kterého si jej může odebírat dle vlastní potřeby. Právním vlastníkem zboží ve skladě je prodávající. Ten také účtuje kupujícímu dodání zboží dle skutečných odběrů ze skladu. Kdyby neexistoval režim skladu, znamenalo by to pro dodavatele zboží registraci k dani z přidané hodnoty ve státě, kde se nachází sklad, a to minimálně z titulu přemístění vlastního zboží do tohoto skladu. Užití zjednodušení v podobě režimu skladu je dobrovolné, prodávající se může rozhodnout, že tento režim nepoužije a bude postupovat v režimu standardních plnění. K tomu je potřeba rozumět pojmům přemístění zboží a pořízení zboží z jiného členského státu.
Přemístění zboží
Zatímco přeprava vlastního zboží z místa „A“ do místa „B“ v rámci České republiky se nijak neprojeví v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty, tak přeprava stejného zboží mezi státy EU již ano. Právní fikcí se za dodání zboží považuje jeho přemístění, což je přeprava vlastního obchodního majetku bez změny vlastnického práva z jednoho státu EU do jiného stát