Ručení příjemce zdanitelného plnění a nárok na odpočet daně

V literatuře je poměrně dobře popsaným faktem, že český (a slovenský) překlad čl. 205 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“) se významně liší od jiných jazykových mutací. Zatímco většina překladů chápe oprávnění členských států na základě tohoto ustanovení jako možnost požadovat úhradu daně společně a nerozdílně od více osob, český překlad na stejném místě uvádí možnost úpravy ručení.¹⁾ Z toho se zrodila právní úprava ručení podle § 108a a § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). Skutečnost, že zákonodárce implementoval čl. 205 Směrnice do českého právního řádu v podobě ručení, však podle mého názoru nelze považovat za odporující pravidlu v něm obsaženému. Věřitel si tak může vybrat, po kterém ze solidárních dlužníků bude dluh vymáhat. Ručení je však založeno na principu, že se věřitel může obrátit na ručitele až za situace, kdy se plnění dluhu nedomůže na dlužníkovi. Obě cesty tedy vedou ke stejnému cíli, avšak cesta ručení je cestou delší a méně schůdnou.

Poměrně zajímavá je již hypotéza ustanovení § 109 odst. 1 ZDPH. Ta cílí na plátce, který přijme zdanitelné plnění s místem plnění