Podvody na DPH a jejich prokazování II

Vydáno: 39 minut čtení

Jsou to již téměř čtyři roky, co jsem sepsal podrobný článek o prokazování podvodů na DPH. Již při psaní článku jsem byl v přesvědčení, že na tento bude doktrína či judikatura reagovat, a myšlenky v něm uvedené podrobí kritice, či dále rozvede. Z pro mě neznámého důvodu k tomu však, zejména u judikatury, v podstatě nedošlo. Tento článek proto na místo shrnutí závěrů soudů bude pojednávat o změnách, které se z mého pohledu za dobu od vydání prvního článku udály. Pozornost bude věnována především slepým uličkám, v kterých se současný přístup finanční správy nachází.

Podvody na DPH a jejich prokazování II
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský
Tento článek plně vychází z předpokladu, že se čtenář seznámil s článkem z roku 2013.1) Skutečnosti tam uvedené tak zde již nebudou opětovně připomínány či objasňovány. Stejně tak nepovažuji za smysluplné znovu „objevovat kolo“, když tuto práci si již dal někdo jiný – patrně v Evropě nenajdeme zemi mající bohatší zkušenosti s podvody, než Velká Británie. Proto inspirace judikatorními závěry této země se jeví jako nepostradatelná. Obzvláště, když se (v čase sepsání článku ještě stále) jedná o členskou zemi EU, tudíž závěry tamních soudů jsou závěry evropských soudů. To zejména ve vztahu k postihování podvodů na DPH, kdy spoluodpovědnost obchodních partnerů podvodné společnosti je
výsostnou invencí Soudního dvora EU
včleněnou do právních řádů jednotlivých členských států EU. Jedná se tak o interpretaci evropského práva v tom kterém členském státě EU, u které je požadavek na zachování jednotnosti napříč celou EU.
SDEU v případu Kittel určil, že vědomí
(o podvodu)
bylo základní charakteristikou účastníka podvodu, který ztratil nárok na odpočet. Druh požadovaného vědomí se nemusí nezbytně odvíjet od žádného testu dle vnitrostátního práva, o to méně od
common law
, ale byl zaveden SDEU...2)
Rozhodnutí England and Wales Court of Appeal (Civil Division) ve věci Fonecomp Ltd v HM Revenue and Customs [2015] EWCA Civ 39 (3. únor 2015)3)
 
1. Odpovědnost jako trest?
K doměření daně je finanční správa oprávněna tam, kde daňový subjekt o podvodu svého obchodního partnera věděl nebo mohl vědět. Děje se tak zpravidla v rámci daňové kontroly, kdy výsledkem je nejenom doměření daně, leč také stanovení penále. Jako první je tak třeba zabývat se otázkou,
jaký charakter toto doměření daně má?
To zejména v kontextu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 – 57 (č. 3348/2016 Sb. NSS), dle kterého má daňové penále trestněprávní povahu.
Povahou doměření daně z titulu spoluúčasti na podvodu se zabývaly soudy ve Velké Británii. Přitom došly k výslovnému závěru, že se nejedná o trest.
Princip vzešlý z případu Kittel není pojímán jako trest. Je pravdou, že zde nemusí být přímá souvislost mezi daní na výstupu, kterou podvodný obchodník správci daně nepřiznal a daní na vstupu, která nebyla jinému obchodníku uznána. Princip je však založen na objektivních kritériích, která musí být naplněna před tím, než vznikne nárok na odpočet daně. Tato kritéria nejsou naplněna tam, jak zdůrazňuji, kde obchodník je považován za účastníka podvodu. Žádný trest není ukládán; jeho transakce spadá mimo rámec DPH, tudíž je mu odepřen nárok na odpočet daně z důvodu jeho účasti.4)
Rozhodnutí England and Wales Court of Appeal (Civil Division) ve spojených věcech Mobilx Ltd & Ors v HM Revenue & Customs [2010] EWCA Civ 517 (12. květen 2010)5)
S tímto závěrem lze plně souhlasit.
Doměření daně proto, že daňový subjekt o podvodu věděl nebo mohl vědět, není a nemůže být trestem.
Ostatně stejně tak nelze považovat za trest ani institut ručení dle ustanovení § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“). Z tohoto důvodu s takovýmto doměřením daně, stejně jako s ručením dle citovaného zákona, nelze spojit uvalení penále, které je samo o sobě trestem ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod a článků 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.6) Připuštění by totiž otřásalo samotnými základy trestání, čl. 39 Listiny nebo čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyjímaje.
Bohužel,
k výše uvedeným bezprecedentním uvalování penále je dnes pravidelně přistupováno,
což však nemůže dlouho zůstat bez odezvy. Česká republika pak ani nemůže v tomto spoléhat na to, že si tyto daňové spory bude řešit výhradně ve své jurisdikci. V minulosti totiž Evropský soud pro lidská práva přesně tyto případy spoluodpovědnosti podvodů na DPH podřadil pod porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv