Český svěřenský fond versus zahraniční trusty z právního a daňového hlediska

Vydáno: 18 minut čtení

V českém právním prostředí nepředstavuje institut svěřenského fondu již žádnou novinku, přesto se však praxe spojená s jeho využíváním a jakási tradice vytváří velmi pomalu. Inspiraci k nalezení odpovědí na otázky, které český právní řád jednoznačně zodpovědět prozatím nedokáže, lze však hledat v zahraničí, kde se institut trustu těší značné oblibě. V první řadě je vždy záhodno nahlédnout do trustové úpravy obsažené v občanském zákoníku kanadské provincie Quebec, která českým zákonodárcům posloužila jako inspirační vzor. Quebecká právní úprava prošla mnohými změnami, než v devadesátých letech minulého století ustálila institut trustu do současné podoby. Jedním z důvodů byla potřeba vhodné a dostatečné modifikace tradičního common law trustu tak, aby mohl být implementován do prostředí kontinentálního práva. Ačkoliv trust, jak je upraven v anglosaských zemí, se vzhledem k rozdílnosti samotného právního systému vyznačuje odlišným koncepčním pojetím vlastnictví k majetku vyčleněného do trustu, lze se i touto úpravou do jisté míry inspirovat. Konec konců původem quebecké trustové úpravy, a tedy i české úpravy svěřenských fondů je právě původní common law trust. V evropských zemích dochází k pozvolnému zavádění trustů a trust-like struktur do právních řádů, čemuž měla napomoci i Haagská úmluva o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání z roku 1985. Vedle Velké Británie jsou evropskými průkopníky trustů zejména Lichtenštejnsko a Francie.

Český svěřenský fond versus zahraniční trusty z právního a daňového hlediska
Mgr. Ing.
Daniela
Radikovská
 
Svěřenský fond dle české právní úpravy
Institut svěřenského fondu je v rámci české právní úpravy systematicky zařazen do části třetí občanského zákoníku – Absolutní majetková práva, hlavy II. – Věcná práva, a dílu 6. – Správa cizího majetku. Již samo toto zařazení nasvědčuje, že občanský zákoník neřadí svěřenský fond mezi osoby, nýbrž jej považuje za speciální institut umožňující svěření majetku do správy třetí osoby, aniž by došlo k převodu vlastnictví k majetku na osobu správce. Český svěřenský fond je vytvořen vyčleněním majetku z vlastnictví jeho zakladatele se současným svěřením vyčleněného majetku do správy svěřenskému správci k určitému účelu, přičemž tímto postupem vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku, tzv. autonomní jmění.1) Vlastnické právo k vyčleněnému majetku nenáleží zakladateli, ačkoli právě z majetku zakladatele je tento majetek vyčleňován, ani svěřenskému správci, ačkoli svěřenský správce vykonává vlastnická práva k majetku vyčleněnému do svěřenského fondu, ani beneficientovi, ačkoli má být beneficientovi z vyčleněného majetku plněno a svěřenský fond může sloužit k jeho prospěchu. Svěřenský fond tak lze v tomto světle definovat jako soubor jmění bez vlastníka. Ačkoli mezi odbornou veřejností nepanuje absolutní shoda ohledně povahy svěřenského fondu, přesvědčení, že svěřenský fond je právním institutem, nikoli právnickou osobou2), je patrně doposud převažujícím názorovým proudem.
Občanský zákoník umožňuje vznik svěřenského fondu buďto smlouvou mezi zakladatelem a svěřenským správcem (tzv. svěřenský fond
inter vivos
), nebo pořízením pro případ smrti (svěřenský fond
mortis causa
). Žádný jiný způsob vzniku svěřenského fondu současná česká právní úprava neumožňuje. Na vznik svěřenských fondů
inter vivos
neboli mezi živými jsou kladeny nár