Nespolehlivý plátce nejen v roce 2023 - administrativní opatření, anebo sankce sui generis?

Vydáno: 29 minut čtení

Nejvyšší správní soud před koncem roku 2022 přinesl plátcům daně z přidané hodnoty pod stromeček dárek v podobě rozsudku sp. zn. 10 Afs 513/2021 , ze dne 25. 11. 2022, ve kterém poskytl několik svých odpovědí na otázky, které dlouhou dobu v souvislosti s aplikací institutu nespolehlivého plátce rezonovaly odbornou veřejností. A jak už to tak bývá, jak na některé z těchto otázek správní soud odpověděl, některé jiné se v souvislosti s tím otevřely anebo budou i ty stávající potřebovat časem dovysvětlení. V tomto článku bych se proto rád zaměřil nejen na to, co se podařilo Nejvyššímu správnímu soudu vysvětlit, ale též i na to, kde jisté pochybnosti zůstávají.

Nespolehlivý plátce nejen v roce 2023 – administrativní opatření, anebo sankce sui generis?
Mgr.
Petr
Taranda
 
K jakým závěrům Nejvyšší správní soud dospěl?
V již výše zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud shrnul účinky s přiznáním statusu nespolehlivého plátce, když kromě jiného uvedl, že:
„Označení daňového subjektu za nespolehlivého plátce je tak administrativním opatřením správce daně, jehož cílem není trestat, ale předcházet problémům s výběrem daní v budoucnu. Jak k tomu říká důvodová zpráva (s. 68, závěr obecné části důvodové zprávy), toto opatření je vhodným nástrojem k boji s daňovými úniky a má především charakter prevence.“
Pokud jde o faktické dopady spojené s přidělením statusu nespolehlivého plátce konkrétnímu daňovému subjektu, má Nejvyšší správní soud za to, že:
„Nejde ani o žádný zákaz podnikání (to by nesporně trest byl). Nespolehlivý plátce může nadále podnikat, obchodní partneři s ním mohou nadále obchodovat apod., nicméně musí počítat i s negativními dopady, pokud nespolehlivý plátce nesplní daňové povinnosti (viz mj. shora zmíněné ručení za nezaplacenou daň). Po dobu, po kterou je
status
nespolehlivého plátce zveřejněn, proto pro něj bude podnikání komplikovanější, neboť obchodní partneři budou mnohem obezřetnější při navazování nebo rozvíjení obchodních styků s takovýmto plátcem [to je právě onen ‚difamující‘ efekt, o kterém mluví důvodová zpráva citovaná v bodě (33) níže]. Ovšem nespolehlivý plátce má do značné míry sám možnost zabránit jakýmkoli negativním vlivům na své obchodní partnery tím, že bude řádně platit daňové dluhy a vůbec se chovat daňově „vzorně“ (a tím si udržet dobrou pověst). Rozhodnutí podle § 106a odst. 1 zákona o DPH toliko zajišťuje silnější pozici správce daně ohledně vymahatelnosti budoucích dluhů nespolehlivého plátce (ovšem ani daňové ručení není použitelné automaticky, viz judikaturu cit. v bodě (20) shora. Takovéto ‚sankce‘ tedy nepůsobí na spolehlivého plátce přímo, ale jen zprostředkovaně. Ostatně podnikání reálně ovlivňuje celá řada daňových faktorů, včetně toho, zda je, či není daná osoba plátcem DPH, spotřební daně apod. (a jistě nikdo nebude tvrdit, že například ‚sankční‘ zrušení dobrovolné registrace k DPH je sankcí trestní). Fakticky tak má přímé účinky na nespolehlivého plátce jen to, že jeho zdaňovacím obdobím je vždy kalendářní měsíc, což ovšem již vůbec nemůže mít ‚trestní‘ povahu (srov. § 99a zákona o DPH).“
Jak vyplývá z již uvedeného, Nejvyšší správní soud odmítl v tomto svém rozhodnutí tezi, že by snad
smyslem institutu nespolehlivého plátce měl být jakýsi trest za jeho předchozí jednání.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že
smyslem institutu nespolehlivého plátce je především ochrana fiskálních zájmů státu a ochrana dalších účastníků obchodních transakcí. Zákon se takto snaží předcházet vzniku nedobytných dluhů na DPH, přičemž zveřejnění statusu nespolehlivého plátce ve veřejném seznamu má sloužit též k obezřetnosti potencionálních obchodních partnerů nespolehlivého plátce.
 
K charakteru vnitřních předpisů vydávaných finanční správou
Kromě již zmíněného se Nejvyšší správní soud dále vyjádřil k povaze „Informace GFŘ k aplikaci § 106a zá