Ačkoli nález chyb v účetnictví patří k běžnému životu účetních, nutnost provedení oprav nesprávností dělá účetním vrásky na čele. Nejčastějším důvodem bývá nejistota, jak se zjištěním chyby naložit, a také jak opravu chyby prakticky provést. Samotné zaúčtování opravy chyby obvykle nebývá komplikované, je-li oprava zaúčtována do správného období. K problematické oblasti však patří sestavení výkazů v případech nálezů významných chyb, které musí být provedeno takovým způsobem, aby nově sestavované výkazy (zejména účetní závěrka) chybu již neobsahovaly. Obtížnost sestavení správné účetní závěrky po opravě významné chyby zvyšuje i skutečnost, že údaje v účetní závěrce uvedené musí osoba sestavující často upravovat ručně. Všechny tyto vlivy často zvyšují neochotu a obavu zjištěné chyby vhodně a správně opravovat, či vůbec nález neprávností přiznat.
Chybování je přirozenou součástí celého lidského života a logicky se nevyhýbá ani účetní profesi. Naučit se existenci chyb sice vnímat, avšak nenechat se zparalyzovat strachem z možných, či již vzniklých chyb, je tou nejracionálnější cestou ke správnému vyřešení situace. Vzpomeňme si na naše babičky, které říkaly: „nic se nejí tak horké, jak se uvaří“. Aniž bychom snižovali možné dopady účetních (sekundárně často i daňových) chyb, základním kamenem racionálního řešení je zachování si chladné hlavy. Pro efektivní a profesionálně provedené vyřešení chyby je vhodné se co nejvíce odosobnit, vnímat pouze data (hodnoty), souvislosti, ale také dosah, kam až chyba svým pomyslným chapadlem sahá. Samotné řešení totiž obvykle nebývá tak složité, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Neřešme věci, které nemůžeme změnit, řešme to, co změnit můžeme.
Jestliže chyba vznikla, je to možná nepříjemné, ale je to tak. Tuto skutečnost již nezměníme, chyba prostě existuje. Co však změnit můžeme, je naše reakce na vzniklou situaci. V tomto směru jsme to my, kdo si vybíráme cestu. Pojďme si společně vybrat cestu racionálního řešení, bez nutnosti nepříjemných emocionálních prožitků.
Připomeňme, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále také jen „zákon o účetnictví“) jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky tak, aby na jejím základě mohla osoba, která účetní závěrku využívá („uživatel“), činit ekonomická rozhodnutí.
Ačkoli účel účetní závěrky definovaný v § 7 odst. 1 zákona o účetnictví s účinností od 1. 1. 2016 obsahově nepřinesl v obecném chápání účetní závěrky nic nového, zásadní změnou s praktickými dopady bylo zapracování účelu účetní závěrky přímo do zákona.
Od roku 2016 totiž zákon o účetnictví jednoznačně definuje, komu je účetní závěrka určena. Uživatelem je „ze zákona“ externí subjekt (banka, obchodní partner, potenciální investor, zaměstnanci, úřady atp.). Stručně řečeno taková osoba, která obvykle nemá k ukazatelům o našem hospodaření jiný přístup. Účetní závěrka je často jediným zdrojem informací, se kterými její čtenář pracuje.
Tento externí uživatel musí být schopen z námi předložených výkazů (účetní závěrky) vyhodnotit všechny relevantní informace o naší účetní jednotce, o našem podniku. Každá dílčí část účetní závěrky má svůj vlastní smysl, své vlastní ukazatele, které prezentuje. Smyslem jednotlivých dílčích částí účetní závěrky není uvádění stejných informací ve více výkazech. Smyslem každé části účetní závěrky (rozvahy, výkazu zisku a ztráty, přílohy, ale také výk