Daňový řád umožňuje správci daně provádět místní šetření. Svou povahou by však mělo jít o minimálně invazivní prostředek státní správy sloužící spíše k tzv. „mapování terénu“. Nemělo by být zaměňováno např. s daňovou kontrolou či s výslechy svědků. Dnešní výběr je věnován rozsudkům správních soudů z této oblasti.
Místní šetření – judikatura správních soudů
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s. r. o.
Judikatuře na dané téma jsme se v našem časopise věnovali již v č. 1/2018. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejícího příspěvku a poté se budeme věnovat těm novějším.
K minulé judikatuře
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2009, čj. 1 Afs 29/2009-91, byl řešen postup správce daně, který provedl místní šetření u vybraných osob, aniž dal daňovému subjektu možnost se této činnosti správce daně zúčastnit. V daném případě bylo ověřováno splnění osvobození cenných papírů od daně z příjmů a byli kontaktováni někteří akcionáři. Nejvyšší správní soud došel k názoru, že místní šetření konané s cílem získání důkazů nemá být činěno bez účasti daňového subjektu. I když se rozsudek týká již zrušeného zákona o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb., dále také „ZSDP“), není důvod jej nevyužít i pro podmínky daňového řádu [zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „DŘ“)].
Právní věta z tohoto rozsudku:
„Provádí-li správce daně (ať již v prvním stupni, nebo odvolací orgán) místní šetření (§ 15 ZSDP), jehož cílem je získat důkaz vedoucí ke stanovení daňové povinnosti, je namístě, aby se daňový subjekt o tomto postupu dozvěděl a měl možnost se tohoto úkonu rovněž účastnit.“
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, čj. 4 Afs 14/2017-36, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 8/2017 pod č. 3604/2017, plyne, že by si správci daně neměli plést místní šetření s mnohem invazivnější daňovou kontrolou. V daném případě byl daňový subjekt úspěšný se zásahovou žalobou, která označovala jako nezákonný požadavek předložení celého účetnictví a daňové evidence s tím, že je prováděna „pouze“ vyhledávací činnost a v jejím rámci místní šetření.
Právní věta:
„Pokud správce daně prověřuje plnění daňové povinnosti a tvrzení daňového subjektu v konkrétním zdaňovacím období a vyzývá daňový subjekt k předložení kompletního účetnictví a evidence pro daňové účely pro příslušné zdaňovací období, je povinen zahájit daňovou kontrolu podle § 85 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a nemůže institut daňové kontroly obcházet fingovaným místním šetřením dle § 80 téhož zákona v rámci vyhledávací činnosti.“
Místní šetření jako podklad pro vydání výzvy k odstranění pochybností bylo řešeno v rozsudku NSS soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 2 Afs 174/2014-27. Vzhledem k tomu, že při zahájení postupu k odstranění pochybností musí správce daně disponovat konkrétními pochybnostmi a daňovému subjektu je sdělit, může tyto pochybnosti finanční úřad dle NSS získat např. za pomoci místního šetření u daňového subjektu. Správci daně totiž někdy zahajují postupy k odstranění pochybností „od stolu“ (a pak často nejsou schopni žádné konkrétní pochybnosti do výzvy zformulovat) namísto toho, aby využili možnosti místního šetření, které by jim v krátkosti pomohlo v orientaci, zda vůbec nějaké pochybnosti jsou reálné.
Předmětem žaloby projednávané NSS dne 20. 8. 2008, čj. 1 Aps 1/2008-59, byla otázka, zda provádění místního šetření vůbec může být nezákonným zásahem. Zatímco krajský soud tvrdil, že nikoli, Nejvyšší správní soud došel k opačnému závěru. Zároveň z rozsudku vyplývá, že místní šetření je sice svou povahou krátkodobé, nelze však vyloučit ani možnost jeho trvání v době delší jednoho dne.
V další kauze NSS ze dne 28. 1. 2015, čj. 4 Afs 216/2014-32, zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NSS 5/2015 pod č. 3197/2015, jsme našli odpověď na otázku, zda je rozhodování o prodloužení třicetidenní lhůty, po jejímž uplynutí je správce daně povinen daňovému subjektu vrátit zapůjčené doklady, prodloužením místního šetření. Nejvyšší správní soud konstatoval, že tomu tak není, a proto je žaloba proti rozhodnutí o prodloužení lhůty k vrácení dokladů přípustná. Pokud by totiž šlo o pokračování místního šetření, bylo by nutno podat žalobu zásahovou, jak původně konstatoval krajský soud. I když při místním šetření jsou obecně zásahové žaloby přípustné, v tomto případě měla přednost žaloba proti rozhodnutí.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, čj. 10 Ca 239/2003-102, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 11/2005 pod č. 697/2005, plyne právní věta:
„Protokol o místním šetření (§ 12 a 15 ZSDP) nesplňuje požadavky na řádný důkazní prostředek, jsou-li v něm zaznamenána zjištění, která byla učiněna u daňového subjektu odlišného od žalobce (jiné společnosti), a není přitom zřejmé, které z tvrzení v protokolu uvedené je tvrzením pracovníka této společnosti a které je vlastním zjištěním pracovníka dožádaného správce daně učiněným na základě předloženého účetnictví a dalších podkladů, přičemž navíc chybí i údaj o rozsahu předloženého účetnictví. Stejně vážnou chybou je pak i to, nelze-li z protokolu seznat, jakým způsobem toto místní šetření vůbec probíhalo, zd