Každá firma někdy potřebuje větší balík peněz, např. pro využití výhodné koupě, ke zřízení nové provozovny, přeplacení konkurenční nabídky, pořízení výrobní linky, rekonstrukce budovy atd. Současně může jít o zajímavou příležitost pro poskytovatele finančního obnosu. Na dlouhou dobu si zajistí stálý příjem – úrok – který navíc u fyzických osob nepodléhá drahému veřejnoprávnímu pojistnému. Obvykle si může dlužník úrok uplatnit jako daňový výdaj. Ovšem při splnění stále početnějších podmínek, k nimž poslední dobou naléhavěji a s posvěcením soudů přibývá i test ekonomického opodstatnění a rozumnosti přijetí zápůjčky…
Úroky z nerozumné zápůjčky nejsou daňově uznatelné
Ing.
Martin
Děrgel
Půjčka
versus
ZápůjčkaNový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., nyní již po 11 novelách
(„OZ“)
– od roku 2014 nahradil zažitý, srozumitelný a přirozený pojem „půjčka“ staronově archaickou „zápůjčkou“; což se ale ani po 10 letech v praxi neujalo. V záplavě více než 3 000 paragrafů upravují smlouvu o zápůjčce
§ 2390 až § 2394, přičemž z hlediska právní systematiky spadá do širší kategorie „Přenechání věci k užití jinému“
(kde je třeba i nájem a úvěr), která je součástí obsáhlejších „Závazků z právních jednání“
(ano, jde o bezpočet smluvních typů, např. kupní, darovací, pracovněprávní, o dílo…) a tyto jsou stěžejní součástí ještě obecnějších „Relativních majetkových práv“
(to znamená, že působí pouze mezi dvěma jednajícími stranami, nikoli obecně vůči všem, na rozdíl od absolutního majetkového práva, v čele s vlastnickým). Uvádíme jen základní definicí zápůjčky:–
„Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
Poznámka autora:
Podle § 499 OZ je zastupitelnou věcí – movitá věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu. Inspirativní nás prvorepublikový
kodex
civilního práva (navazující na rakousko-uherský) definoval zápůjčku jinak: přenechání spotřebitelné věci (peněz) k libovolnému nakládání s tím, že se po určitém čase vrátí totéž množství téhož druhu i jakosti; a znal i půjčku: přenechání nespotřebitelné věci k užívání na určitou dobu.Smlouva o zápůjčce
nemusí být písemná
a vznikne, přenechá-li zastupitelnou věc – obvykle peníze – zapůjčitel
(stává se věřitelem) vydlužiteli
(stává se dlužníkem) tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu
(nikoli nutně totožnou, např. stejné bankovky). Při peněžité zápůjčce – s ohledem na zcela převažující praxi se omezíme právě na ně – lze ujednat úroky.
Což je také odpovědí na četné dotazy, jestli je při zápůjčce nutné dohodnout úroky. Není! Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka (jistina) vrácena, je splatnost závislá na jejím vypovězení, přičemž výpovědní doba je 6 týdnů. Nejsou-li ujednány úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit i bez výpovědi. Při sjednání vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu, pokud se vydlužitel opozdí u tří a více splátek nebo u jedné přes 3 měsíce. Ovšem není potřeba až tak bazírovat na stále ještě většině lidí asi nezvykle znějícím označení smlouvy o – zápůjčce.
Klidně si ji jednající strany mohou pojmenovat pro ně srozumitelněji jako smlouvu o – půjčce
– nebo o peněžité výpomoci apod. Rozhodující je totiž její věcný obsah, nikoli formálně správné pojmenování…Podstatné ale je, že smlouva o zápůjčce je tzv. reálný (naturální) obchod, který
nabývá účinnosti až skutečným předáním a převzetím zapůjčené jistiny
, nikoli již příslibem. Na což se zapomíná a lze se setkat s domnělou pohledávkou z titulu sl