Střet daňového řízení a insolvenčního procesu představuje jeden z nejkomplexnějších procesních uzlů v českém právním řádu. Jádrem tohoto střetu je otázka, jakým způsobem se v rámci insolvence nakládá s daňovými pohledávkami, které v momentě úpadku dlužníka ještě nebyly pravomocně stanoveny. Klíčový mechanismus, který tento vztah upravuje, tvoří paralela mezi dvěma ustanoveními:
- § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), a
- § 199 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční zákon“).
Tato ustanovení se navzájem doplňují a striktně určují pravidla pro postup správce daně, insolvenční správce i samotné dlužníky. Zatímco daňový řád chrání zájmy státního rozpočtu a snaží se co nejrychleji transformovat běžící nalézací řízení do podoby vykonatelného exekučního titulu – platebního (dodatečného) platebního výměru, insolvenční zákon skrze institut popření vykonatelné pohledávky chrání majetkovou podstatu před neopodstatněnými nároky některých účastníků insolvenčního řízení.