Dvojí zdanění – vyjasnění pojmu
O dvojí zdanění právně nejde ani tehdy, je-li sice stejný předmět zdanění, ale různí se daňový titul. Jako je tomu např. u sklenky vína nebo fosilního paliva, kdy je tentýž produkt zatížen jak spotřební daní, tak i daní z přidané hodnoty, která se navíc počítá z ceny včetně daně spotřební, tedy je fakticky placena daň z (jiné) daně.
Za dvojí zdanění (ekonomické) se ovšem již považuje, pokud
stejný předmět daně podléhá téže dani.
Příklad 1
Ekonomické dvojí zdanění
Firma Pepa Novák, s. r. o., vykázala za rok 2025 zisk, resp. základ daně 1 mil. Kč, z něhož zaplatila 21 % daně z příjmů právnických osob 210 000 Kč. Zbylý – již zdaněný – zisk 790 000 Kč vyplatila svému jedinému společníkovi – Josefu Novákovi. Tento příjem z podílu na zisku bude zdaněn „znova“, a to 15% srážkovou daní 118 500 Kč. Ze zisku firmy 1 mil. Kč tak bylo fakticky odvedeno na dani z příjmů 328 500 Kč čili téměř 33 %.
Protože se však
druhé zdanění týkalo příjmu jiného poplatníka
– společníka firmy, jemuž je podíl na zisku vyplácen – nejde o „pravé“ neboli o právní dvojí zdanění, nýbrž „jen“ o tzv.
ekonomické dvojí zdanění
.
–
Nejbolestnější je pravé,
právní dvojí zdanění
, které existuje a logicky se považuje za nejškodlivější a nejvíce diskriminační. Správně tušíte, že jde o situaci, kdy
stejný předmět zdanění podléhá stejné dani, a to u téhož poplatníka
. Například když by mzdu zdaněnou při výplatě zálohově zaměstnavatelem musel zaměstnanec zdanit ještě podruhé v daňovém přiznání. Taková věci dokonce výslovně brání
§ 23 odst. 4 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „
“):
„
Do základu daně … se nezahrnují … d) částky, které již byly zdaněny podle tohoto zákona u téhož poplatníka…
“
–
Jenže tato zábrana dvojímu zdanění má své hranice, a to doslova ty naše státní. Hovoří totiž o zdanění – podle tohoto zákona – čímž je míněn náš
ZDP. Ale co když je příjem z ciziny, třeba ze sběru jahod v Anglii? U přeshraničních příjmů je tak právní dvojí zdanění zcela běžné. Proč?
Státy chtějí zdanit všechny:
–
Příjmy pocházející z jejich území (zdroje), ať už plynou komukoli.
–
Příjmy plynoucí jejich (usazeným) rezidentům, ať už plynou odkudkoli.
Pokud by se všechny státy světa dohodly, že budou uplatňovat princip A nebo B, pak by mezinárodní dvojí zdanění nemohlo vzniknout. Každý příjem by byl zdaněn jen jednou: buď u svého zdroje, nebo u příjemce (poplatníka). To ale není reálné. Většina států se totiž nechce vzdát ani jednoho způsobu výběru daní z příjmů.
A stejně tak je to i v České republice. Ať už jde o osobu fyzickou nebo právnickou, je rozsah předmětu české daně z příjmů určen tím, zda je zdejším daňovým rezidentem (tj. zejména má-li u nás bydliště nebo sídlo), nebo není. Vyčteme to ohledně prvního typu poplatníků v § 2 odst. 2 a 3, u těch druhých v
§ 17 odst. 3 a
4 ZDP:
–
Daňoví rezidenti u nás zdaňují veškeré (celosvětové) příjmy:
–
„… mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí.“
–
Přičemž není
a priori
podstatné, jestli přeshraniční příjmy již byly u zdroje – v zahraničí – zdaněny tamní daní obdobnou české dani z příjmů nebo ne. Dvojí právní zdanění – u zdroje v cizině a pak ještě ve státě rezidence poplatníka v Česku – se řeší až v dalším kroku dle mezinárodní smlouvy nebo
ZDP.
–
Daňoví nerezidenti u nás zdaňují pouze příjmy ze zdejších zdrojů:
–
„… mají daňovou povinnost, která se vztahuje jen na příjmy plynoucí ze zdrojů na území ČR.“
–
O jaké druhy příjmů jde, vyjmenovává stále delší
