Omezení plateb v hotovosti

V popisované věci přijala pozdější žalobkyně v hotovosti částku 8 milionů Kč jako úhradu části doplatku ceny dosažené vydražením za soubor nemovitostí. Vzhledem k tomu, že uvedená částka překročila limit 15 000 eur, který je stanovený v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti, uložil příslušný finanční úřad žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč. Nejvyšší správní soud v dané věci tedy především posuzoval vztah zákona o veřejných dražbách a zákona o omezení plateb v hotovosti.

Z dikce obou zákonů podle popisovaného rozhodnutí plyne, že spolu vzájemně počítají a doplňují se (srov. poznámku č. 2 k § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti, případně § 14 odst. 2 zákona o veřejných dražbách). Podle názoru příslušného finančního ředitelství výjimka ze zákona o omezení plateb v hotovosti dle § 4 odst. 1 zahrnuje pouze situace, kdy platba podle jiného právního předpisu provedena v hotovosti být musí. To podle finančního ředitelství není případ úhrady ceny dosažené vydražením, jelikož § 20 odst. 1 písm. g) zákona o veřejných dražbách umožňuje dražebníkovi, aby vyhláškou uvedl, je-li přípustný i jiný způsob úhrady než úhrada v hotovosti. Podle Nejvyššího správního soudu je však z dikce zákona o veřejných dražbách zřejmé, že platbu v hotovosti dražebník vyloučit nemůže, pouze může umožnit další způsoby úhrady. Pokud si to tedy plátce přeje, dražebník na úhradu v hotovosti musí přistoupit, což naplňuje požadavek uvedený v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud dodal, že pokud by zákonodárce chtěl danou otázku upravit jinak, mohl tak učinit podobně jako to učinil v případě složení dražební jistoty. Jestliže tak zákonodárce doposud neučinil, dá se vyvozovat, že měl v úmyslu možnost platby v hotovosti pro plátce zachovat. Stejně tak byla zachována i povinnost dražebníka platbu přijmout. Za situace, kdy oba zákony nevystupují ve vzájemném rozporu, nýbrž na sebe vzájemně pamatují a doplňují se, by bylo podle odůvodnění popisovaného rozhodnutí v rozporu s požadavkem bezrozpornosti právního řádu, aby podle zákona o veřejných dražbách byl dražebník povinen platbu v hotovosti přijmout, zatímco podle zákona o omezení plateb v hotovosti by toto přijetí představovalo správní delikt. Výjimka uvedená v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti se proto vztahuje i na úhradu ceny dosažené vydražením. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že úhrada a přijetí ceny dosažené vydražením představuje výjimku z povinnosti provést platbu částky převyšující 15 000 eur bezhotovostně (nedošlo tak ke spáchání správního deliktu).