K omezení plateb v hotovosti

K předpisům:

Následující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které ostatně neuniklo ani značné pozornosti médií, se věnuje problematice omezení plateb v hotovosti („praní špinavých peněz“), respektive především možnosti aplikovat zákon o omezení plateb v hotovosti v případě smlouvy o půjčce. V popisované věci finanční úřad pozdějšímu žalobci uložil pokutu ve výši 60 000 Kč za porušení § 3 a § 4 citovaného zákona. Jeho porušení se měl dopustit tím, že předal v hotovosti částku ve výši 1 600 000 Kč jako úhradu závazku vzniklého ze smlouvy o půjčce. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění popisovaného rozhodnutí zabýval předně výkladem pojmu „závazek“ obsaženého v § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Citovaný zákon totiž nedává jasné vodítko, jakým způsobem pojem „závazek“ interpretovat. Nejvyšší správní soud při výkladu pojmu „závazek“ vycházel jak z obecného významu závazku používaného v běžné mluvě, tak z pojetí zastávaného v právním jazyce a konstatoval, že pojem „závazek“ obsažený v § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci). Poté v popisovaném rozhodnutí soud přistoupil k hodnocení, zda v posuzovaném případě stěžovatel svojí platbou hradil závazek. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu pak dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem, a k jejímu vzniku tak dojde teprve předáním předmětu půjčky dlužníkovi. Jelikož smlouva o půjčce je závazkovým právním vztahem jednostranným, povinností věřitele není přenechat předmět půjčky dlužníkovi. Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjednané doby, resp. na požádání, předmět půjčky věřiteli vrátit. V posuzovaném případě přitom nebylo podle Nejvyššího správního soudu sporu o tom, že smlouva o půjčce mezi stěžovatelem a dlužníkem vznikla předáním hotovosti dlužníkovi. Stěžovateli je podle soudu nutno přisvědčit v tom, že přenecháním uvedených peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradil; nebyl proto poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Poskytnutím uvedené částky vznikla smlouva o půjčce, z níž byl dlužník zavázán předmět půjčky po uplynutí sjednané doby stěžovateli vrátit. Na tuto povinnost dlužníka by se ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti nepochybně vztahovala. Nad rámec výše uvedeného odůvodnění si pak Nejvyšší správní soud neodpustil poznámku, že je-li účelem zákona o omezení plateb v hotovosti omezit daňové úniky a působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, je s podivem, že zákonodárce nepodrobil režimu zákona o omezení plateb v hotovosti všechny peněžní transakce, jež jsou činěny v hotovosti v částce převyšující určitý zákonem stanovený limit. Peněžní transakce, na něž se zákon o omezení plateb v hotovosti vztahuje, však byly v § 2 tohoto zákona limitovány toliko na platby, jimiž je uhrazován závazek. Pokud se přitom zákonodárce rozhodl v právním předpisu regulovat pouze určitý okruh plateb v hotovosti (při nichž poskytovatel platby hradí závazek), nemohou orgány aplikující právo ustanovení citovaného zákona vykládat šířeji a podrobit režimu sankcí ukládaných tímto zákonem jakékoliv nadlimitní platby v hotovosti. Taková by podle popisovaného odůvodnění byla v rozporu s ústavním právem jedinců garantovaným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že uzavřením smlouvy o půjčce vznikla povinnost dlužníkovi vrátit předmět půjčky po uplynutí sjednané doby nebo na požádání. Samotné přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Je tak zřejmé, že stěžovatel poskytnutím peněžních prostředků žádný závazek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti nehradil a řízení o uložení pokuty s ním bylo vedeno v rozporu se zákonem.