Soudní přezkum výzvy k poskytnutí součinnosti k výkonu správy spotřební daně

K předpisům:

Nejvyšší správní soud úvodem popisovaného rozhodnutí především připomněl, že soudnímu přezkumu v zásadě podléhají takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žalobce. V dané věci je proto rozhodný charakter povinnosti stanovené v napadené výzvě, a to, zda jí došlo či nedošlo k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Ustanovení § 41 zákona o spotřebních daních (resp. § 15 daňového řádu) není podle Nejvyššího správního soudu v našem právním řádu ojedinělé. Namístě je proto použít právní názory vyjádřené uvedeným soudem v obdobných věcech, tj. u výzev vydávaných správcem daně dle daňového řádu. Nejvyšší správní soud se přitom již zabýval otázkou, zda je způsobilá zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobce povinnost uložená rozhodnutím správce daně podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb. (rozsudek ze dne 10. května 2007, čj. 7 Afs 92/2006-69), a vyjádřil se již také k výzvě vydané dle § 31 odst. 9 téhož zákona (rozsudek ze dne 16. srpna 2006, čj. 1 Afs 10/2006-45). V této souvislosti pak popisované odůvodnění dodává, že proti výzvám předcházejícím stanovení daně zákon č. 337/1992 Sb. neposkytuje možnost obrany, neboť odvolání proti nim zcela vyloučil (§ 48 odst. 2 uvedeného zákona). Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že jednotlivá ustanovení právních předpisů nelze vykládat izolovaně a v posuzované věci neměl soud důvod odchýlit se od výkladů § 43 a § 31 odst. 9 daňového řádu, na jejichž základě jsou správci daně oprávněni vyzvat daňový subjekt k určité součinnosti, tedy uložit jim povinnost obdobnou jako v posuzovaném případě. Naopak, při použití výkladu ad maiori a minus Nejvyšší správní soud konstatoval, že nepovažujeli se za rozhodnutí výzva, která daňovému subjektu ukládá aktivní plnění (§ 43 zákona č. 337/1992 Sb.: vyjádřit se k určitým pochybnostem správce daně ohledně správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení a předložit důkazní prostředky, § 31 odst. 9 téhož zákona: prokázat určité skutečnosti), pak zásadně nemůže jít o rozhodnutí, je-li subjekt toliko vyzván k umožnění vstupu do určitých objektů a umožnění provést šetření správním orgánem. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že za rozhodnutí lze považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti, a jen proti takovýmto rozhodnutím je žalobce legitimován brojit postupem Výzvou, kterou stěžovatel napadl žalobou, však nebylo rozhodováno o právech a povinnostech, ani se jí práva či povinnosti závazně neurčovala; stěžovatel byl toliko vyzván k plnění povinnosti umožnit žalovanému vstup do objektů sloužících k provozu jeho podniku a k umožnění realizovat oprávnění žalovaného dle § 15 zákona č. 337/1992 Sb.; povinnost spolupráce ostatně daňovým subjektům ukládá § 2 odst. 9 téhož zákona. Žalobou napadená výzva tedy podle Nejvyššího správního soud není rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu dle § 65 s. ř. s.