K některým otázkám práva na dividendu

Ustanovení § 178 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) určuje, že akcionář má právo na podíl na zisku společnosti (dividendu), který valná hromada podle hospodářského výsledku schválila k rozdělení. Právo na podíl na zisku společnosti je podle ustanovení § 155 odst. 1 obch. zák. jedním ze základních práv akcionáře. Právo na výplatu konkrétní dividendy však nevzniká akcionáři automaticky, a to ani tehdy, jestliže společnost v příslušném účetním období zisk vytvořila, ale aby toto právo vzniklo, musí být splněny podmínky stanovené zákonem. K jeho vzniku je zapotřebí:

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, pak plyne, že řádná účetní závěrka nemůže být podkladem pro schválení dividendy kdykoli od jejího zpracování až do zpracování další (řádné nebo mimořádné) účetní závěrky, ale možnost jejího využití jako podkladu pro rozhodnutí o výplatě dividendy je časově omezena. V odkazovaném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že

Z uvedeného plyne, že na základě řádné účetní závěrky za předchozí rok může o výplatě dividendy rozhodnout pouze valná hromada konaná nejpozději do šesti měsíců od posledního dne účetního období, tj. zpravidla do 30. června následujícího roku (§ 184a odst. 1 věta první obch. zák.). Má-li být o výplatě dividendy rozhodnuto po tomto datu, musí být podkladem pro takové rozhodnutí mimořádná účetní závěrka, neboť rozhodovat o výplatě dividendy na základě mezitímní účetní závěrky obchodní zákoník nepřipouští (§ 178 odst. 2 obch. zák.). Rozhodnutí o výplatě dividendy na základě mimořádné účetní závěrky sice Nejvyšší soud v citovaném usnesení neřešil, podle mého názoru však lze dovodit, že ani mimořádná účetní závěrka nemůže být podkladem pro výplatu dividendy bez omezení, tj. až do zpracování příští řádné účetní závěrky, ale i její použití jako podkladu pro rozhodnutí o výplatě dividendy je časově omezené ve vazbě na účel, ke kterému byla zpracována. Bude-li tedy např. zpracována mimořádná účetní závěrka pro účely fúze (§ 11 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev), je sice možné ji použít pro rozhodnutí o výplatě dividendy akcionářům zanikající společnosti, avšak nejpozději do dne zpracování znaleckého posudku o ocenění obchodního jmění této společnosti, neboť ve znaleckém posudku musí být postaveno najisto, jaká je výše obchodního jmění zanikající společnosti.

Podle ustanovení § 179 odst. 1 obch. zák. nesmí představenstvo rozhodnout o výplatě dividendy v rozporu s ustanovením § 65a a § 178 obch. zák., ani když výplatu schválila valná hromada. Jak se uvádí shora, podle ustanovení § 187 odst. 1 písm. f) obch. zák. rozhoduje o výplatě dividendy valná hromada na návrh představenstva. Rozhodnutím podle § 179 odst. 1 obch. zák. tedy může být pouze pokyn představenstva k vyplacení dividendy, o které valná hromada rozhodla, akcionářům. Zákon přitom neváže zákaz, aby představenstvo „rozhodlo“ o výplatě dividendy na to, že rozhodnutí valné hromady bylo úspěšně napadeno návrhem na vyslovení jeho neplatnosti, ani neukládá představenstvu takový návrh podat a vyčkat s výplatou dividendy do pravomocného rozhodnutí soudu. Zákaz výplaty dividendy váže pouze na to, že byly porušeny podmínky stanovené zákonem pro její výplatu. Z ustanovení § 179 odst. 1 obch. zák. tedy plyne, že představenstvo musí zabránit výplatě dividendy, pokud by byla její výplata v rozporu se zákonem. Není přitom podstatné, zda valná hromada schválila výplatu dividendy v rozporu s návrhem představenstva na rozdělení zisku, anebo zda schválila dividendu podle předloženého návrhu, který nerespektoval zákonem stanovené podmínky.

Bude-li mít akcionář za to, že představenstvo zabránilo vyplacení schválené dividendy neoprávněně, bude se muset domáhat její výplaty návrhem podaným proti společnosti. V rámci řízení o takovém návrhu pak bude muset soud jako předběžnou otázku posoudit, zda skutečně došlo přijetím usnesení valné hromady k porušení ustanovení § 65a nebo § 178 obch. zák. Proti tomu by sice bylo možno namítat, že ustanovení § 131 odst. 8 obch. zák. zakazuje zkoumat platnost usnesení valné hromady jinak než k návrhu podle § 131 odst. 1 a 2 obch. zák., popřípadě v rejstříkovém řízení, taková námitka však neobstojí. Při rozhodování o tom, zda je akciová společnost povinna vyplatit akcionáři dividendu, o které rozhodla valná hromada, soud nebude zkoumat platnost či neplatnost usnesení valné hromady o výplatě dividendy, ale bude zkoumat splnění podmínek pro odmítnutí její výplaty stanovených ve druhé větě ustanovení § 179 odst. 1 obch. zák. Tento závěr vyplývá právě z toho, že sám zákon, bez ohledu na to, zda bylo usnesení valné hromady prohlášeno za neplatné, zakazuje při splnění podmínek druhé věty ustanovení § 179 odst. 1 obch. zák. její výplatu. V této souvislosti lze dokonce zvažovat, zda usnesení o výplatě dividendy přijaté v rozporu s ustanovením § 65a nebo § 178 obch. zák. nepovažovat za usnesení nicotné, když sám zákon v ustanovení druhé věty ustanovení § 179 odst. 1 obch. zák. určuje, že nemá účinky, které sledovalo a zakazuje představenstvu se jím řídit. Uvažovat lze i o závěru, že zakazuje-li zákon přijmout rozhodnutí o výplatě dividendy nejsou-li splněny stanovené podmínky, překračuje valná hromada svoji působnost, jestliže takové rozhodnutí přijme.

Nezabrání-li představenstvo výplatě dividendy, ač jí zabránit mělo, nemohou se členové představenstva zprostit odpovědnosti za škodu, která tím společnosti vznikne (§ 179 odst. 1 věta čtvrtá obch. zák.). Jak patrno z uvedeného, odpovědnost členů představenstva je pro tento případ stanovena přísněji, než v ostatních případech jejich odpovědnosti (§ 194 odst. 5 obch. zák.). Zatímco v jiných případech zákon umožňuje, aby se členové představenstva odpovědnosti zprostili, jsou-li splněny podmínky § 374 obch. zák., při porušení povinnosti zabránit výplatě dividendy zákon žádné , kterých by mohli členové představenstva využít, nepřipouští. To ale samozřejmě nebrání případné aplikaci korektivu dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku. Pro odpovědnost představenstva je přitom nerozhodné, zda akcionářům nevznikla povinnost vrátit přijaté dividendy, a tuto povinnost nesplnili, nebo zda jim tato povinnost - protože přijali dividendu v dobré víře - nevznikla.

V § 179 odst. 1 obchodní zákoník stanoví, že akcionář není povinen vrátit dividendu přijatou v dobré víře. Nebyl-li tedy akcionář ohledně přijetí dividendy v dobré víře, je povinen dividendu vrátit. Otázku, kdy je akcionář při neoprávněné výplatě dividendy v dobré víře zákon výslovně neřeší a neřešila ji dosud ani . Lze si ostatně dost obtížně představit, že by akcionář, který přijal dividendu nebo kterému má být na základě rozhodnutí valné hromady vyplacena, napadal platnost usnesení valné hromady o takové výplatě. A obtížně představitelné je i to, že by členové představenstva, kteří nezabránili výplatě dividendy, ač tak učinit měli, začali vyplacenou dividendu z vlastního popudu vymáhat. Osobou, která se bude případně vrácení dividendy domáhat, bude zřejmě v praxi zpravidla až správce konkursní podstaty (a až ten bude zřejmě také uplatňovat práva z odpovědnosti za škodu po členech představenstva společnosti).

V souvislosti s posouzením dobré víry akcionáře ohledně toho, zda byla dividenda vyplacena oprávněně, bude zřejmě při nedostatku výslovné úpravy třeba vycházet z účelu zákazu výplaty dividendy při nesplnění zákonem stanovených podmínek pro jejich výplatu. Tento účel lze dovodit z toho, že pravidla pro výplatu dividendy jsou v obchodním zákoníku formulována ve vazbě na článek 15 druhé směrnice Rady 77/91/EHS, jejímž účelem je zejména zajistit zachování základního kapitálu. Při posuzování dobré víry akcionáře je třeba podle mého názoru vycházet i z toho, že od odpovědného akcionáře lze oprávněně očekávat, že bude věnovat určité úsilí sledování záležitostí společnosti. Proto nebude v dobré víře nejen tehdy, věděl-li, že nebyly splněny podmínky pro výplatu dividendy, ale i tehdy, jestliže to při vynaložení péče, kterou po něm lze požadovat, vědět mohl. Bude-li tedy např. z účetní závěrky, která byla podkladem pro výplatu dividendy, kterou měl akcionář k dispozici vyplývat, že podmínky pro výplatu dividendy nejsou splněny, nebude zpravidla akcionář v dobré víře o oprávněnosti její výplaty.

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 179 odst. 1 obch. zák. určuje, že v pochybnostech se dobrá víra akcionáře předpokládá, nese důkazní břemeno o tom, že akcionář nebyl v dobré víře, akciová společnost.

Velkou diskusi způsobilo mezi právníky (a nejen mezi nimi) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že usnesení, kterým valná hromada akciové společnosti schválila rozdělení zisku tak, že podíl na zisku bude vyplacen toliko členům orgánů společnosti, a nikoliv i jejím akcionářům, je neplatné pro rozpor s ustanovením § 178 odst. 1 obch. zák.1

Nejvyšší soud vyšel v odkazovaném rozhodnutí z toho, že právo na podíl na zisku je, jak vyplývá z ustanovení § 155 odst. 1 věty první obch. zák., jedním ze základních práv akcionáře. To ovšem neznamená, že by měla společnost povinnost rozdělit zisk mezi akcionáře vždy, když jej vytvoří a jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro jeho rozdělení formou dividendy.

Je na akciové společnosti, resp. její valné hromadě, aby rozhodla o tom, jak bude použit čistý zisk společnosti. Může jej kumulovat za účelem financování konkrétního podnikatelského záměru, může jej využít k vytvoření speciálního fondu k pokrytí rizik, se kterými musí vzhledem k rizikům takového podnikatelského záměru počítat, a může jej použít k rozdělení. Lze si dokonce představit situace, kdy akciová společnost, přestože budou jinak splněny zákonem stanovené předpoklady pro rozdělení zisku mezi akcionáře, čistý zisk, resp. jeho část, mezi akcionáře rozdělit nesmí. Bude tomu tak tehdy, pakliže jí vznikla povinnost použít zisk jiným způsobem. Tak např. má-li akciová společnost uzavřenou smlouvu o tichém společenství, bude její povinností poskytnout tichému společníkovi podíl na čistém zisku v rozsahu stanoveném v této smlouvě (§ 673 obch. zák.).

Valná hromada tedy může (při respektování zákazu formulovaného v ustanovení § 56a obch. zák.) rozhodnout tak, že zisk nebude mezi akcionáře (ani jiné osoby - § 178 odst. 3 a odst. 4 obch. zák.) rozdělen a bude, po povinném přídělu do rezervního fondu podle § 217 obch. zák. (a případně dalších, v souladu se zákonem a stanovami vytvořených fondů) ponechán společnosti a použit pro její podnikání. Takové rozhodnutí valné hromady však není rozhodnutím o schválení rozdělení zisku ve smyslu ustanovení § 178 odst. 1 a odst. 3 obch. zák., a v jeho důsledku akcionářům (a ani jiným osobám) nárok na vyplacení podílu na zisku nevzniká.

Jestliže ale akciová společnost bude rozhodovat o rozdělení zisku ve smyslu ustanovení § 178 odst. 1 obch. zák., pak nemůže při rozhodování o jeho rozdělení opominout své akcionáře - ti totiž mají podle ustanovení § 178 odst. 1 obch. zák. na podíl na zisku společnosti, který valná hromada podle hospodářského výsledku schválila k rozdělení -právo. Podíl členů představenstva a členů dozorčí rady na zisku (tantiému) pak může stanovit valná hromada ze zisku schváleného k rozdělení (§ 178 odst. 3 obch. zák.).

K uvedenému výkladu posuzovaných ustanovení se lze dopracovat především gramatickým výkladem, neboť zatímco akcionář má právo na podíl na zisku, který valná hromada schválila k rozdělení (§ 178 odst. 1 , podíl členů orgánů na zisku schváleném k rozdělení valná hromada stanovit může. Uvedenému výkladu však nasvědčuje i výklad teleologický a logický. Kdo jiný, než právě akcionář, který do společnosti investoval své prostředky za účelem dosažení zisku, by se měl na zisku společnosti podílet. Je pravdou, že výplata dividendy není jediným možným způsobem, kterým může akcionář z prostředků investovaných do akcií profitovat. Dalším možným způsobem je nepochybně i zvýšení ceny akcií společnosti oproti ceně, za které akcie nabyl. Při dlouhodobé investiční strategii však lze oba uvedené případy považovat z hlediska zájmů akcionářů za rovnocenné.²

Schválí-li tedy valná hromada akciové společnosti při dodržení podmínek uvedených shora zisk k rozdělení, vzniká akcionáři v souladu s ustanovením § 178 odst. 1 obch. zák. právo na to, aby buď celý k rozdělení schvalovaný zisk, anebo jeho část, byly rozděleny formou dividendy. Přitom je samozřejmě možné, aby část rozdělovaného zisku připadla na výplatu tantiem, popřípadě, umožňují-li to stanovy, na výplatu podílu zaměstnanců na zisku. V této souvislosti podle mého názoru neobstojí argumentace, že mohou nastat situace, kdy bude v důležitém zájmu společnosti co nejlépe odměňovat členy svých orgánů, a mělo by tedy být možné přiznat podíl na zisku pouze jim. Taková situace nepochybně nastat může, a naprosto souhlasím s tím, že tam, kde členové orgánů společnosti významně k dosažení zisku přispěli, anebo jiným způsobem posílili postavení společnosti, je třeba jim odpovídající odměnu přiznat. Čistý zisk určený k rozdělení však není jediným zdrojem, který lze pro odměňování členů orgánů použít. Z ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. nepochybně vyplývá, že možnost poskytnout odměnu ve vazbě na dosažené hospodářské výsledky lze založit ve smlouvě o výkonu funkce a nic podle mého názoru nebrání ani tomu, aby byla členům orgánů přiznána i odměna nad rámec této smlouvy, jsou-li pro to důležité důvody a schválí-li to - v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 věty první obch. zák. - valná hromada. Takový postup bych považovala za transparentní a odpovídající právní úpravě odměňování členů orgánů v akciové společnosti v obchodním zákoníku, což podle mého soudu nelze říct o postupu posuzovaném v odkazovaném judikátu.