Jak zlepšit podmínky pro drobné podnikání v ČR aneb nekonečný příběh?

Daně a daňový systém jsou v rámci zlepšování podmínek pro podnikání častým předvolebním tématem. Prostředky, kterými lze dosáhnout určité míry zjednodušení, popřípadě zpřehlednění daňového systému, tu vždy v určité formě existovaly a není předmětem tohoto článku hledat sáhodlouhé odpovědi, z jakého důvodu se tak nakonec nestalo. V následujících řádcích bych se proto chtěl spíše pokusit poukázat na pár instrumentů, které by mohly napomoci k nastolení některých proklamovaných cílů.

V této republice se již stalo jakousi tradicí, že chce-li kterákoli politická reprezentace začít s výraznějšími změnami v oblasti daní a daňové politiky obecně, začíná vždy měnit výši sazby daně. Pro větší část populace, která není prakticky více či méně obeznámena s koncepcí a konstrukcí příslušných daní, které jsou na území tohoto státu ukládány a vybírány, je pak tato oblast, kdy jde víceméně o hraní si s čísly, lépe uchopitelná, a z hlediska zájmu i více akceptovatelná. Pro většinu obyvatelstva, která je v zaměstnaneckém poměru, není podstatné, jak náročná je daňová administrativa a zda malý či střední český podnikatel ještě vůbec může kvůli jejímu rapidnímu nárůstu v této zemi vytvářet nějaké „hodnoty“ a fakticky podnikat, popřípadě zda se z něj už jen stává nové další administrativní centrum, které přebírá plnění některých povinností za český stát - aniž by mu to bylo jakkoli ze strany státu kompenzováno. Je tomu tak i proto, že .¹⁾ I když je tedy sazba daně opatřením zajímavým, není opatřením rozhodujícím, nicméně výborně odvádí pozornost od jádra problému, kterým je často neefektivní daňový systém jako takový. Není jistě žádným tajemstvím, že pro celkové posouzení efektivity daňového systému je vhodné poměřovat sazbu daně spolu s daňově uznatelnými výdaji, v reálném českém prostředí se tak ale doposud významnější měrou nestalo. Je tomu tak ostatně i proto, že daně, resp. daňový systém jako takový, jsou ve většině případů předmětem sociálního inženýrství, kdy se jejich prostřednictvím zákonodárce pokouší řešit i celou řadu dalších problémů, které spadají spíše do oblasti sociálního práva - ať se již jedná o různé tzv. „pastelkovné“, „školkovné“ apod.

Z důvodů uvedených výše proto ani příliš nepřekvapí, že zatímco zaměstnance „ohromí“výše sazby daní, podnikatele bude ve většině případů zajímat otázka položek ovlivňujících daň, tedy zejména položky odčitatelné od základu daně a otázka daňově uznatelných výdajů. Podíváme-li se na dosavadní vývoj, zjistíme, že doposud nebyl v rámci veškerých možných daňových reforem, které tu proběhly, uspokojivým a komplexním způsobem řešen vztah přímých daní v závislosti na sazby sociálního a zdravotního pojištění, které strukturují „cenu zaměstnance“ a jsou nejen v našich zeměpisných šířkách, ale i v rámci samotné Evropské unie (EU) (u výše zdravotních a sociálních odvodů) neúměrně vysoké. Vedle toho je přetrvávajícím a dlouhodobě neřešeným problémem otázka systémovosti a přiměřenosti v oblasti odčitatelných položek, které výrazným způsobem činí celý daňový systém méně přehledným, resp. komplikovaným.

I když otázka spojená s efektivitou daňového systému, resp. dopadu těchto daní na jednotlivé daňové subjekty je otázkou již poměrně historickou - a nikoho zřejmě nepřekvapí, že mají-li daně sloužit z důvodů sociálních, politických, morálních či výrobně hospodářských k rovnoměrnějšímu rozdělení národního důchodu a jmění, je nutno předem znát alespoň nezbytně dopad těchto daní. Nelze se ale ubránit dojmu, že daňové břemeno není v České republice (ČR) rozloženo optimálně. Zde bylo již dříve poukazováno na to, že v souvislosti s celkovou koncepcí daňové politiky není ani tak důležité to, komu se daň ukládá, nýbrž to, kdo ji nese.²⁾ Ne vždy je však těmto aspektům z hlediska celkového vývoje daní a daňové politiky věnována náležitá pozornost, ačkoli účinky daní na jednotlivé daňové subjekty mají celkový vliv na ekonomiku, resp. její příznivý, popřípadě i nepříznivý vývoj. Nepostačuje jen ukázat (leckdy účelově) prstem na ty, kteří dle jeho názoru ještě daně platí a vyhrožovat těm, kteří tak dle jeho subjektivního názoru nečiní, ale je nutno též důkladně posuzovat účinky jednotlivých daní ve vztahu ke konkrétním daňovým subjektům v souvislosti s možností přesunu daňového břemene do určitého segmentu, například cen výrobků a služeb. I když zcela jistě určitá část daňových subjektů přivítá zavedení represivních opatření vůči jiné části daňových subjektů za účelem zvýšení jejich platební morálky v souvislosti s plněním daňových povinností, je otázkou, zda současně tatáž část daňových subjektů po zavedení a naplnění těchto opatření taktéž uvítá i to, že část výrobků a služeb bude poté kvůli výše uvedené skutečnosti, tj. různé míře přesunu daňového břemene z výrobce či poskytovatele služeb na spotřebitele, citelně dražší, je-li možno toto břemeno navíc ještě přenést z poskytovatele na spotřebitele. Jak už kdysi dávno konstatoval J. H. Williams, ³⁾. Ačkoli od té doby uplynulo v podstatě více než sedmdesát let, nelze se zbavit dojmu, že ve vztahu k některým legislativním počinům nejen v oblasti samotných daní, ale i dalších opatření směřujících k tzv. zlepšení správy daní a dalších příjmů veřejných rozpočtů, byl tento závěr pronesen víceméně včera.

V souvislosti s výše uvedeným bych ještě rád připomenul, že již před nějakým časem zazněl od nynější ústavní soudkyně názor, že ⁴⁾ Rozumně uvažující jedinec - a není důležité, zda je malým nebo středním podnikatelem, popřípadě zaměstnancem - nebude mít jistě velký problém s těmito závěry souhlasit. Nicméně, nakolik se tak děje reálně v praxi, nechť posoudí každý sám. Pro určité srovnání lze snad odkázat na některé údaje, které byly mezitím prezentovány v souvislosti s podnikáním a jeho svobodou, resp. i s otázkami administrativní zátěže v tisku.⁵⁾ Vyjdeme-li jenom z těchto údajů, pak se nelze ubránit pocitu, že ČR je jistě zemí bující byrokracie a administrativního obtěžování. Tedy to, co přijde stále se množícím řadám státních úředníků jako zcela normální, neb to tvoří náplň jejich práce v podobě vykazování, dokladování, kontrolování, reportování a evidování, může být pro drobného podnikatele z hlediska snímku jeho pracovního dne zcela likvidační, musí-li tyto činnosti zajišťovat vlastními silami a často i na úkor osobního volna. A nemusí jít jen o často kritizované kontrolní hlášení, postačí se jen podívat, jak moc vzrostla (nejen) za této vlády administrativa a kolik času musí drobný podnikatel nebo živnostník, který nemá k dispozici poradenské oddělení ve velké firmě, věnovat času různým povinnostem a hlášením, které na něho bez dalšího přesunul stát. Na místě je pak pochopitelně otázka, zda jsou pro tento stát nyní důležitější výkony, anebo jen řádně vedená statistika pro jeho potřeby.

Ke zlepšení situace v této oblasti může dle mého názoru významněji přispět také to, že by se všemi možnými přístupy mělo směřovat k nastolení stavu, kdy jakékoli novely daňových, celních či účetních zákonů a předpisů budou vyhlašovány pro další kalendářní rok nejpozději do 30. 6. předchozího kalendářního roku. Ideální by také bylo, aby Ministerstvo financí jako normotvůrce a předkladatel, zajistilo pro další období transparentnost a předvídatelnost a aby se tak dělo vždy a v rámci tzv. jednoho balíku zákonů. Za tím účelem a s přihlédnutím ke schváleným procedurám by proto bylo více než vhodné, aby Ministerstvo financí předkládalo jakékoli návrhy na legislativní změny stávajících zákonů tak, aby bylo možno v rámci schvalovacího procesu dodržet ve vztahu k daňovým subjektům výše uvedený termín. Prakticky to znamená, že by normotvůrce a předkladatel měl mít na začátku nového kalendářního roku již v podstatě jasné a uzavřené to, co chce pro následující kalendářní rok v daňových zákonech změnit.

K prosazení tohoto cíle by bylo zcela jistě nezbytné upravit připomínkové řízení tak, aby bylo možno stanovený termín dodržet - už i s ohledem na fakt, že většina právních norem v rezortu financí nevychází z věcného návrhu zákona - a současně uvážit i další změny v rámci legislativního procesu v rámci jednání Parlamentu ČR, například ve vztahu k délce standardní lhůty na projednání příslušné právní normy v gesčním výboru.⁶⁾ Nelze proto veřejný zájem na výběr daní v obecné rovině vykládat jednostranně jen ve prospěch orgánů veřejné moci, tedy včetně správců daně, nýbrž je třeba v souladu například s judikaturou Nejvyššího správního soudu zohlednit i fakt, že ⁷⁾ Má-li být v souladu s těmito závěry judikatury naplněno zejména hledisko právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci, měl by mít daňový subjekt kromě jiného též i možnost se s dostatečným předstihem seznámit s povinnostmi, které mu hodlá veřejná moc od určitého data uložit a současně s tím i mít možnost se s dostatečným předstihem na tyto okolnosti řádně připravit, včetně svého podnikatelského plánu. Za situace, kdy není ještě ani koncem roku zřejmé, jaké daně budou platit v roce následujícím, je velmi těžké, ba přímo nemožné, mít nějaký podnikatelský záměr, popřípadě dlouhodobější plán. Totéž ovšem platí i ve vztahu k orgánu veřejné moci, resp. zaměstnancům správního úřadu, kterým je pro tyto účely správce daně. To, co tíží podnikatele na straně jedné z hlediska nemožnosti jakkoli efektivně naplánovat svoji podnikatelskou budoucnost, je problémem na druhé straně i pro zaměstnance správce daně, kteří sice mají vykonávat svou kontrolní pravomoc, ale nejsou-li včas na nenadálé změny v právních předpisech připraveni, příp. vyškoleni, je celkový efekt jejich činnosti více než diskutabilní. Aby mohlo být tohoto cíle reálně dosaženo, je třeba odstranit anebo minimálně zmírnit napětí mezi věcnou, právní a politickou stránkou problémů a jejich legislativním řešením. Přitom je však nutno dbát na to, aby legislativní proces probíhal podle pravidel, aby za situace, kdy Ministerstvo financí tvrdí, že nelze tyto parametry dodržet, byl zpracováván alespoň věcný záměr zákona tak, aby bylo možno zavčas identifikovat cíle a analyzovat možné dopady připravovaného zákona.

To, že normotvůrce, kterým je Ministerstvo financí, dokáže za určité situace a má-li na tom opravdový zájem, předkládat široké veřejnosti některé návrhy nových zákonů včas, vést kolem nich náležitou doprovodnou a osvětovou kampaň a zasadit se i o to, aby zákon byl platný s dostatečným předstihem před nabytím jeho účinnosti (tedy, aby se s ním veřejnost mohla řádně a včas seznámit ve Sbírce zákonů před nabytím jeho účinnosti), je například kontroverzní zákon č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, včetně tzv. doprovodného zákona, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 113/2016 Sb. V případě tohoto zákona totiž normotvůrce počítá dokonce s tím, že zákon by nabyl pro vybranou část podnikatelské veřejnosti účinnosti dnem 1.12.2016, tj. po osmi měsících od jeho vyhlášení. Vedle toho se hodí připomenout, že kterákoli vláda po svém jmenování není nikterak omezována v možnostech stanovit a ukládat během svého volebního období formou zákona libovolný počet daní. Je tomu tak proto, že v ČR není přijat ústavní zákon, který by vymezil soustavu daní a dosud poslední zákon, který tuto soustavu svým způsobem definoval, byl zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, ve znění zákona č. 302/1993 Sb. Tento zákon však byl s účinností od 1.1.2004 zrušen zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.

V rámci již výše zmíněného nelze bagatelizovat, ani přehlížet to, že zákonodárce ve spolupráci s normotvůrcem by při vědomí toho, že nastavují základní pravidla pro chod státu, včetně pravidel spojených s výběrem daní, měli současně respektovat i ústavou zaručená práva jednotlivců, včetně práva na podnikání. V demokratickém a právním státě nelze totiž vědomě tolerovat stav, kdy na straně jedné stát sice volá po řádném výběru a placení daní, a ač dosud nezakázal podnikání, na straně druhé však pro toto podnikání stanoví takové podmínky, které fakticky vylučují možnost jej provozovat.⁸⁾ Typickým příkladem takového jednání mohly být na poslední chvíli a zcela neočekávaně nastavené povinné v citelné výši zejména pro okruh malých a středních podnikatelů v lihovarnictví v souvislosti s tzv. metanolovou aférou, které v konečném důsledku způsobily leckdy i zánik mnohého drobného podnikatele v uvedené oblasti, zatímco v jiných případech, kdy by se jednalo např. o ekonomické ohrožení velkého podnikatele, který zaměstnává tisíce lidí, by byl již přístup tohoto státu k jeho potřebám sociálně a ekonomicky citlivější.

V souvislosti s již uvedeným je třeba se ptát, nakolik se v práci normotvůrce využívá RIA. Je tomu tak proto, že proces RIA není úzce navázán na uchopení a celkové odůvodnění návrhu zákona, příp. jeho novely, jde-li o vládní návrh, ale jeho součástí by mělo být taktéž i ekonomické hodnocení dopadů legislativy. Takovýto přístup by pak měl znamenat, že je třeba vyhodnocovat všechny dopady v souvislostech i vzájemné interakci, aby nedocházelo k tomu, že jedno opatření bude sice vycházet ve všech momentech vstříc podnikatelům, avšak na straně druhé bude mít negativní dopad do spotřebitelské oblasti, anebo obráceně. Pakliže normotvůrce připravil a zákonodárce schválil právní normu, která buď na straně jedné znemožňuje realizovat právo na podnikání, anebo na straně druhé poškozuje spotřebitele, nabízí se otázka, Formálně vzato bude asi jistě vše v pořádku, ale půjdeme-li po podstatě problému, narazíme hned na další otázky: Kdo to celé posuzuje? Odborník, anebo univerzální státní úředník, nejčastěji právník, který se na odborníka pasoval díky služebnímu zákonu?

Významným počinem v oblasti zjednodušování administrativy ve vztahu k drobným a malým podnikatelům by mohlo být zatraktivnění stávajícího systému paušální daně. I když původním cílem zavedení tohoto instrumentu do zákona bylo zjednodušení stanovení daně zejména ve vztahu k poplatníkům, kteří provozují podnikatelskou činnost v malém rozsahu, cíl ale nebyl ani zdaleka v praxi naplněn. O stanovení daně paušální částkou může požádat poplatník daně z příjmů fyzických osob, který splňuje zákonem stanovené podmínky, tj. Dále musí takový poplatník splňovat to, že Kromě již uvedeného musí poplatník ještě splňovat, že Splňuje-li poplatník všechny tyto uvedené podmínky, může mu správce daně stanovit daň paušální částkou. Takto stanovená samotná daň se uděluje na základě žádosti poplatníka a musí být podána nejpozději do 31. 1. běžného zdaňovacího období, za které je požadováno stanovení paušální daně. Dále platí, že správce daně je oprávněn stanovit takto daň po projednání s poplatníkem nejpozději do 15. 5. běžného zdaňovacího období, přičemž takto stanovená daň může být správcem daně stanovena i na více zdaňovacích období, nejdéle však na tři.⁹⁾

Ačkoli je, jak již bylo zmíněno výše, paušální daň určena drobným podnikatelům, kteří nechtějí být příliš zatěžováni administrativou, v praxi se do dnešních dnů příliš neprosadila. Otázkou je, proč. Nicméně normotvůrce na ni zřejmě zatím zásadnější odpověď ani nehledal. Namísto toho se vedly nekonečné odborné i politické diskuse na téma smysluplnosti a efektivity nastavení systému tzv. výdajových paušálů, včetně jejich zastropování. Ovšem otázka zatraktivnění systému paušální daně pro malé a drobné podnikatele, kteří nejvíce trpí v současné době nárůstem administrativy a požadavků ze strany státu, nebyla minimálně od roku 2009 jakýmkoli významnějším způsobem řešena.¹⁰⁾

Snad proto ani nepřekvapí, že zcela nedávno Hospodářská komora ČR představila zatím jen ve velmi mlhavých obrysech svůj systém tzv. jedné paušální daně, která by dle představ této organizace měla nahradit současnou daň z příjmů fyzických osob a pojistné odvody na zdravotní a sociální pojištění. Dle momentálních představ Hospodářské komory ČR by díky tomuto systému jednou ročně poslal živnostník finančnímu úřadu zákonem stanovenou pevnou částku, a tak by se zjednodušil stávající systém plateb i kontroly ze strany státu. Bližší podrobnosti chce tato podnikatelská organizace diskutovat se zainteresovanými orgány, včetně Ministerstva financí.¹¹⁾

Ať již nakonec jakákoli snaha či jen pokus o zviditelnění v této oblasti dopadne tak či onak, je celkem nezpochybnitelné, že smysluplný a atraktivní systém paušální daně může být jednou z cest, jak zejména drobným podnikatelům fakticky zjednodušit jejich dnes již přebujelou administrativu spojenou se správou daní. Paušální daň jako taková by významným způsobem u vybraného okruhu daňových subjektů (zmíněných malých a drobných podnikatelů) při vhodném nastavení systému jednak omezila .¹²⁾ Mám za to, že tato cesta má smysl, i když nepředpokládám, že by tento stát dokázal v dohledné době nastavit takový systém, který by byl vysoce motivační k placení daní, resp. k jejich úhradě, jako například v případě Estonska, které je mnohdy vedoucími činiteli Ministerstva financí dáváno za vzor a které již v současnosti plánuje mimo jiné i to, že by se v nějaké době plátcům daně jejich povinné odvody státu sami příslušnými organizačními složkami spočítaly, včetně zajištění jejich odvodu, resp. jejich automatické srážky ze mzdy, popř. jiného druhu příjmu. Estonský stát se tak ke svým povinnostem nejen hlásí, ale na jejich realizaci se také aktivně podílí. V ČR lze alespoň prozatím pozorovat spíše opačný trend, kdy se stát snaží většinu leckdy i nepopulárních, popřípadě administrativně náročných povinností přesunout na daňové subjekty, včetně řešení prevence proti možným daňovým podvodům, aniž by jej zajímalo, zda bude ještě v jejich silách a zájmu vůbec v tomto prostředí podnikat.

Další ze sledovaných oblastí, která by byla kvitována opět nejvíce ze strany malých a středních podnikatelů, by mohlo být rozšíření, popřípadě zavedení všeobecné editační povinnosti. Tematika spojená s tzv. editační povinností, nebo chcete-li se závazným posouzením, nabývá na svém významu vždy v souvislosti s tím, že daňové právo je čím dál složitější, nepřehlednější a jakékoli snahy o jeho zjednodušení se předem míjejí účinkem. Za této situace pak vyvstává na straně podnikatelské veřejnosti potřeba mít k dispozici pro účely svého podnikatelského rozhodování „cosi“ víc než jen neoficiální výklad nebo názor k ustanovení daňového zákona. Za tím účelem byl do českého daňového práva již před časem zahrnut institut tzv. závazného posouzení. ¹³⁾ I když daňové předpisy ČR nepatří mezi ty jednodušší, daňová politika se tu mění s nástupem každé nové vlády a legislativní vývoj je značně nepředvídatelný a nestálý, v ČR existuje pouze tzv. „okruhová editační povinnost“. To znamená, že je poskytováno závazné posouzení jen k zákonem vymezeným oblastem českého daňového práva. V ČR tedy na rozdíl například od sousedního Polska neexistuje všeobecná editační povinnost, ani zde obecně závazný výklad. Je tomu tak proto, že tato pravomoc není v současné době výslovně svěřena do žádného orgánu - ať se již jedná o moc výkonnou nebo soudní. Oproti tomu v Polsku podává v souladu s příslušným zákonem oficiální výklady daňových zákonů ministr financí, a je to pouze ministr financí, kdo může změnit oficiální výklad, což se pochopitelně v praxi neobejde zcela bez problémů. Za jediný rok se tak v Polsku podá cca 35 tisíc výkladů za účelem dosažení jednotného výkladu polského daňového práva, což je jistě ohromující číslo, a aniž by bylo třeba provádět další analýzy - signalizuje podstatné - složitost polského daňového práva.¹⁴⁾ Oproti tomu množství podaných žádostí o závazné posouzení není zde nikterak závratné a v některých případech nebývají podávány dokonce žádosti žádné. Neznamená to však, že by daňový systém v ČR byl podstatně jednodušší než ten polský, spíše je třeba si položit odpovědně otázku, jak je vůbec český systém závazného posouzení nastaven a zda plní dostatečně všechny cíle, se kterými byl svého času přijímán.

Ačkoli český daňový systém není rozhodně jednoduchý, právní úprava přímých důchodových daní a daně z přidané hodnoty je v podstatě každý rok odlišná, četnost změn daňových zákonů je obrovská, kromě toho je daňový subjekt vystaven všem rušivým vlivům spojeným s jeho dotvářením, a potřeba právní jistoty je tím pádem z jeho strany o to větší, proti rozhodnutí o závazném posouzení není možno bojovat.¹⁵⁾ Kromě toho lze limity současné koncepce dále spatřovat v tom, že zákon nestanovuje výslovně lhůtu, v níž by měl správce daně toto rozhodnutí na žádost daňového subjektu vydat. Napravovat tento stav tím, že lhůty nestanovené zákonem budou stanovovány interními předpisy v gesci Ministerstva financí, jak se tomu v současnosti děje, nelze rozhodně považovat za ideální řešení, které by dávalo jakoukoli větší právní jistotu daňovým subjektům. Nikoli nepodstatnou pro posuzování celkové efektivity a dostupnosti tohoto institutu je i otázka spojená s výší správního poplatku za vydání tohoto rozhodnutí správcem daně. Právě výše tohoto správního poplatku může být za určité situace limitujícím faktorem pro využití či nevyužití této zákonné možnosti, například ze strany drobného podnikatele, který neoplývá dostatkem finančních prostředků, nicméně v danou chvíli i daný čas potřebuje pro svou další podnikatelskou činnost získat od správce daně výklad individuálně, právně závazný pro ten který jedinečný a konkrétní případ. Proto by měl i tuto oblast normotvůrce v určitém časovém úseku podrobit odborné diskusi, aby získal nové aplikační poznatky, pakliže o ně vůbec stojí.

Když byl svého času přijímán zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen „zákon o Finanční správě“), bylo jeho přijetí prezentováno tak, že ¹⁶⁾ Právě s ohledem na tyto závěry, obsažené též v důvodové zprávě k výše uvedenému zákonu, by se dalo předpokládat, že projekt JIM bude pokračovat i po nástupu nové vlády Bohuslava Sobotky. Nicméně nestalo se tak, jelikož krátce po nástupu nové vlády byl projekt tzv. umrtven a v jeho realizaci nebylo více než 18 měsíců po nástupu této vlády pokračováno, bez ohledu na to, že organizační struktura zakotvená v zákoně o Finanční správě byla navázána na do té doby probíhající projekt JIM. Nutno dodat, že i přes to, že byl projekt JIM odložen, resp. svým způsobem umrtven, nebyla provedena jakákoli analýza efektivity stávající organizační struktury orgánů finanční správy dle zákona o Finanční správě. Přitom právě vhodné organizační schéma správců daně může svým způsobem umožnit koncentraci platebních a dalších povinností daňového subjektu do jednoho místa. Na to rovněž navazují i další aspekty, vážící se k evidenci daní v souvislosti s možnou úvahou o tom, že by jeden daňový subjekt měl pouze jeden daňový účet ke všem svým daňovým povinnostem, jak o tom v současnosti uvažuje například Hospodářská komora v návaznosti na systém paušální daně apod.¹⁷⁾ To, že se finanční správa zcela nebrání zásahům do této kompetenční normy, dokazuje skutečnost, že připravila a do Parlamentu ČR postoupila k projednání návrh novely tohoto zákona, kterým má dojít ke zrušení místní příslušnosti správců daně ve věci kontrolních postupů. Nicméně z hlediska klientského přístupu, resp. snížení administrativní zátěže a současně i zefektivnění správy daní tak, aby to v dobrém slova smyslu pocítil i daňový subjekt, nebylo uděláno nic, pomine-li skutečnost, že na straně správce daně chybí i komplexní analýza efektivity současného systému, včetně organizačního uspořádání orgánů finanční správy a v důsledku toho je i zbytečné klást otázku, jaké bude eventuálně další směřování v této oblasti. Dosavadní přístup, kdy se nejdříve již v minulosti schválená koncepce po nástupu jiné vlády umrtví, popř. bez zájmu odloží a následně se z nějakých důvodů opět oživí, může svědčit spíše o celkové bezradnosti anebo o absenci koncepce.

I když lze zájem o znovuobnovení prací na realizaci projektu JIM bez dalšího přivítat, nelze předem předjímat, jak bude tento zájem v konečném důsledku završen reálnými výsledky. Každopádně zvýšení poplatnického komfortu v rámci systému placení daní, spolu s ideou jednoho účtu a příp. jedné kontroly, jsou cíle, které by se měly realizovat. Rozhodně se však nejedná o cíle, které je možno realizovat během jednoho volebního období, a toho si je Ministerstvo financí od samého počátku vědomo. Tudíž se nejedná o opatření, které by zlepšilo současné nelichotivé postavení daňového subjektu zde dne na den. Jeho samotná realizace, včetně způsobu provedení je pro tuto chvíli více než velkou neznámou.

Není už jistě žádným tajemstvím, že v rámci ČR chrání poctivé daňové subjekty proti těm nepoctivým spíše než jiné právní prostředky institut tzv. dobré víry. Institut dobré víry nabývá na svém významu zejména v případě výskytu tzv. daňových podvodů. Jak již svého času konstatovala Soudního dvora EU, správce daně ¹⁸⁾ Obecně by proto mělo platit, že daňový subjekt - plátce daně z přidané hodnoty (DPH) se při svém podnikání musí chovat s rozumnou opatrností, či ještě lépe s péčí řádného hospodáře, a pakliže se tak chová, měl by mít možnost žít v dobré víře, že jej stát a jeho zákony ochrání před možnými podvodníky nejen v oblasti DPH. Ve své podstatě by měl být - jak jsem již uvedl shora - v rámci své podnikatelské činnosti náležitě obezřetný, aby se svým chováním a jednáním nedostal do situace, která by se dala též charakterizovat jako . Ostatně pod pojmem „dobrá víra“ ¹⁹⁾

Shrneme-li již uvedené, pak Nejvyšší správní soud zastává názor, že samotná nevědomost nepředstavuje dobrou víru, přičemž k naplnění dobré víry je navíc nezbytné, aby tu existovala objektivní nemožnost rozpoznat skutečný stav věcí. Správce daně se proto bude zpravidla vždy snažit o to, aby prokázal, že

Ochranu dobré víry bude tedy možno odmítnout v těch případech, kdy daňový subjekt v rámci svého obchodního jednání a styků nepostupuje alespoň s minimální opatrností a počíná si nezodpovědně. správních soudů v daném kontextu zastává názor, že ²⁰⁾ I přes to, že český stát, resp. jeho správci daně disponují mnohonásobně větším objemem informací o možném výskytu daňových podvodů, včetně komodit, kde k jejich páchání dochází nejčastěji, správce daně se většinou při hodnocení přijatých opatření uchyluje k závěru, že opatření nebyla dostatečná, aniž by bylo jakkoli blíže uvedeno a označeno, jaká opatření lze v daném kontextu považovat za účinná a rozumná. Celému tomuto přístupu ze strany správců daně nahrává i skutečnost, že správních soudů zastává dlouhodobě názor, že při zkoumání opatření, resp. míry jejich efektivity k eliminaci možného rizika vzniku daňového podvodu vychází toto zkoumání .²¹⁾ Ačkoli boj proti daňovým podvodům je prioritou dneška, nezměnil se přístup finanční správy v tomto ohledu v ničem, a jistý benefit, že by se daňové subjekty v pravidelném monitoringu na webu finanční správy, zjednodušeně řečeno, vždy včas dozvěděly, kde reálně hrozí to či ono nebezpečí, je opravdu nereálné. Zpětné konstatování, že někdo něco mohl udělat, ale neudělal, a diskuse o tom, zda o nebezpečí věděl nebo měl vědět, již poté nic nemění na tom, že problém nastal, aniž by mu někdo jej pomohl preventivně předejít. Orgány finanční správy se kromě tohoto systému včasné výstrahy vyhýbají dále i tomu, aby poskytly jakýsi zobecněný katalog účinných a rozumných opatření ve vztahu k eliminaci vzniku či zapojení se do daňového podvodu s tvrzením, že , ačkoli v jiných případech a v rámci daňových kontrol už zcela konkrétně hodnotí, zda konkrétní daňový subjekt jednal, či nikoli s péčí řádného hospodáře k zamezení vzniku daňového podvodu. Strohá je v tomto směru i správních soudů, které přijaly závěr, že ²²⁾

Ačkoli je zcela nezpochybnitelné, že páchání daňových podvodů je neřestí současného světa a je nutno proti nim bojovat, nabízí se v kontextu s výše uvedeným otázka, která profese je v současnosti perspektivnější a žádanější. Podnikatel, úředník, nebo vyšetřovatel, anebo kombinace všeho? Již od pradávna platilo, že člověk by měl pokud možno dělat zásadně aspoň jedno a pořádně, v takovéto kombinaci se ale obávám, že nelze dosáhnout jakéhokoli pozitivního výsledku.

Jsem si vědom, že výčet toho, co by bylo možno v rámci současného podnikatelského prostředí ještě zdokonalit, popřípadě zlepšit není zcela jistě úplný. Dalo by se jistě dále popsat, jak těžké a rizikové je dnes komunikovat v některých případech elektronicky se správcem daně, jak stát sice uloží daňovým subjektům celou řadu dalších povinností, ale nakonec i ty kamery k monitorování určeného prostoru ve veřejném zájmu - ať již za účelem řádné správy daní anebo ke správě jiných veřejnoprávních povinností si musí daňový subjekt pořídit za své vlastní soukromé prostředky, chce-li podnikat apod. Existuje celá řada skutečností, které komplikují podnikání, nicméně jednotlivec ani skupina lidí nemůže v daném kontextu suplovat činnost příslušných zájmových a profesních organizací, jako jsou Hospodářská komora ČR, Svaz průmyslu a dopravy, Agrární komora, popřípadě dalších, které by se měly za práva a snesitelné podmínky pro podnikání svých členů už z hlediska své existence aktivně zasazovat, aby nejen podmínky k podnikání byly lepší a snesitelnější a od vodopádu slov a různých prohlášení se přešlo skutečně k činům.