K pravomocem generálního ředitele Finanční správy České republiky a jeho zástupce

Podle § 3 odst. 2 zákona o FS generálního ředitele Finanční správy ČR jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra financí. Důvodová zpráva k tomuto zákonu tvrdí, že tento způsob jmenování i odvolání je dán tím, že daňová správa hraje klíčovou roli pro zajišťování příjmů státního rozpočtu a plnění dalších finančních úkolů státu, což si vyžaduje posílení její autonomie zejména ve vztahu k politickým vlivům, které by mohly zpochybnit vnímání její nestrannosti v daňovém řízení. V podstatě se tedy z hlediska této koncepce vyšlo z právní úpravy, která byla zakotvena již v předchozím zákoně č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, který byl zrušen k 31.12.2012, nicméně oproti této právní úpravě byla ještě více posílena nezávislost postavení generálního ředitele - a to tím, že jej jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra financí. Nutno v této souvislosti dodat, že orgány Finanční správy České republiky jsou již dnes - před nabytím účinnosti tolik protlačovaného zákona o státní službě - jedním z mála orgánů státní správy, u nichž je takto výslovně v zákoně deklarován požadavek na jejich apolitičnost, což je o to více podtrženo dále tím, že jak generální ředitel, tak i jeho zástupce nesmí být dle § 3 odst. 5 zákona o FS členy žádné politické strany nebo politického hnutí.

Fyzická osoba, která by měla zájem vykonávat funkci generálního ředitele Finanční správy České republiky, musí dále splňovat podmínku vysokoškolského vzdělání v magisterském studijním programu a vedle toho se musí podílet na výkonu pravomocí těchto orgánů minimálně po dobu 5 let. Touto podmínkou normotvůrce i zákonodárce chtějí docílit toho, aby i výkon této vysoce postavené managerské funkce ve státní správě byl zaštítěn nezbytně nutnou měrou odborné způsobilosti ze strany příslušné fyzické osoby.

Podíváme-li se na osobu generálního ředitele optikou jeho postavení v rámci jím řízené organizace, nutno dodat, že v intencích zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, představuje generální ředitel vedoucího organizační složky státu, který jménem státu právně jedná ve věcech týkající se nejen této složky, ale všech orgánů finanční správy¹⁾. Díky této právní úpravě - a do nabytí účinnosti služebního zákona pravděpodobně od 1.1.2015 - je generální ředitel na základě této právní normy vybaven značně silným mandátem k řízení orgánů finanční správy a jejich vlastní činnosti. To se projevuje zejména tím, že je oprávněn vydávat organizační řád finanční správy, dále má generální ředitel poměrně široké pole působnosti v otázkách personálních (navrhuje ministru financí svého zástupce, včetně jeho případného odvolání, jmenuje a odvolává všechny vedoucí zaměstnance Generálního finančního ředitelství, bezpečnostního ředitele, představitele Odvolacího finančního ředitelství a finančních úřadů). Do pravomoci generálního ředitele náleží i naplňovat samotnou věcnou působnost Generálního finančního ředitelství, což znamená rozhodovat v daňovém a správním řízení ve věcech působnosti tohoto úřadu²⁾. Do nabytí účinnosti služebního zákona, tj. do 1.1.2015, vykonává generální ředitel tuto funkci v pracovněprávním poměru a při obsazení této funkce je nutno postupovat dle zákoníku práce.

Za poměrně významný nedostatek zákona o FS lze považovat fakt, že ačkoli normotvůrce i zákonodárce v důvodové zprávě zdůrazňují význam daňové správy v soustavě orgánů státní správy, tedy v souvislosti s její proklamovanou nezávislostí a apolitičností, není toto hledisko dostatečně promítnuto do samotné koncepce zákona. Srovnáme-li například právní úpravu postavení předsedy Českého telekomunikačního úřadu s právním úpravou postavení generálního ředitele Finanční správy České republiky, vyniknou některé nedostatky o to výrazněji. To, že normotvůrce i zákonodárce neodvedl v případě generálního ředitele Finanční správy České republiky dobrou práci, lze zvýraznit tím, že na rozdíl od jiných právních úprav v zákoně o FS zcela absentuje úprava taxativních důvodů pro odvolání z funkce generálního ředitele, což by si význam funkce generálního ředitele - minimálně v duchu odůvodnění v přiložené důvodové zprávě - zasloužil. Stejně tak je otázkou, zda neměl normotvůrce a zákonodárce zakotvit v tomto zákoně pro posílení postavení, resp. i určité nezávislosti již bez ohledu na služební zákon - konkrétní funkční období pro výkon funkce generálního ředitele, přičemž před skončením tohoto funkčního období by bylo možno generálního ředitele z jeho funkce odvolat pouze z taxativně stanovených důvodů - jako je tomu např. v případě tzv. nezávislých regulátorů. S tím souvisí i platné právní postavení současného generálního ředitele Finanční správy České republiky, jelikož normotvůrce i zákonodárce šli v případě jeho osoby jinou cestou, než je tomu např. u orgánů Celní správy České republiky. I když je Generální finanční ředitelství „neústředním“ správním úřadem s celostátní působností, platná právní úprava způsobu jmenování a odvolání z funkce generálního ředitele se značně svou povahou blíží pozici tzv. ústředních správních úřadů řízených vládou. V čele těchto ústředních správních úřadů pak nestojí ministr, ale vedoucí, který je zpravidla jmenovaný vládou, popř. prezidentem republiky na návrh vlády. Tito vedoucí ústředních správních úřadů jsou - až na stanovené výjimky - odpovědni vládě³⁾.

Tyto podmínky však v případě Generálního finančního ředitelství bezezbytku neplatí, protože podle § 1 odst. 3 zákona o FS je Generální finanční ředitelství podřízeno Ministerstvu financí, přičemž Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro oblast působnosti orgánů finanční správy, jak ostatně lze i dovodit ze „starého“, ale dosud platného kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Nicméně -i když Generální finanční ředitelství není tzv. ústředním správním úřadem s celostátní působností - osoba jeho generálního ředitele se těší - minimálně z pohledu normotvůrce i zákonodárce - výraznější pozornosti, než je tomu například v případě generálního ředitele Generálního ředitelství cel, kde k jeho jmenování či odvolání postačí rozhodnutí jednoho z členů vlády, kterým je v tomto případě ministr financí.

I když důvodová zpráva k zákonu o FS není taktéž nikterak skvělým čtením, lze z ní minimálně vysledovat jistou měrou základní pohnutky normotvůrce k přijetí této koncepčně nesourodé právní úpravy. Cituji-li z důvodové zprávy, pak „vzhledem ke klíčové roli daňové správy pro zajišťování příjmů státního rozpočtu a plnění dalších finančních úkolů státu a rovněž s ohledem na nutnost maximálního možného posílení autonomie daňové správy zejména na politických vlivech, které by mohly zpochybnit vnímání její nestrannosti v daňovém řízení, se navrhuje zachovat specifické podmínky pro jmenování generálního ředitele a jeho zástupce do těchto funkcí“, což v konečném důsledku může znamenat, že normotvůrce navržením této právní úpravy skutečně usiloval o přijetí jisté formy pojistky proti politizaci daňové správy a k posílení její nezávislosti na všech možných vlivech. V daném případě lze tedy vypozorovat výjimku z dosavadní tendence nedostatečné argumentace důvodové zprávy, která pak vede k malé přesvědčivosti důvodu předložení vlastního vládního návrhu zákona⁴⁾.

Jak již uvedeno dříve, normotvůrce i zákonodárce vybavili generálního ředitele Finanční správy České republiky silným mandátem k řízení orgánů finanční správy a jejich činnosti, což má v praktickém životě podobu toho, že je to právě generální ředitel, kdo vydává organizační řád FS, jedná v majetkoprávních, pracovněprávních a dalších otázkách a vedle toho i aktivně spolupracuje s Ministerstvem financí v otázkách přípravy legislativy v oblasti daní a působnosti orgánů FS. Aby byl jeho a v podstatě i veškeré právní úkony, které v souvislosti s výkonem své funkce činí, nezpochybnitelný, má vláda ČR pravomoc jej na návrh ministra financí jak do funkce jmenovat, tak i z této funkce odvolat.

Z hlediska ústavních kautel je vláda ČR vrcholným ústředním orgánem státní správy, která má postavení orgánu státní správy s všeobecnou působností, když ústavní úprava vládu charakterizuje jako vrcholný orgán výkonné moci⁵⁾. Význam této právní úpravy nabývá na svém významu v situaci, kdy je sestavena vláda na tzv. koaličním principu, a z povahy věci je víc než zřejmé, že ministr financí by měl vládě předkládat takový personální návrh na obsazení funkce generálního ředitele, aby byl akceptovatelný pro všechny členy, kteří zrovna v danou chvíli tvoří onu koaliční vládu. Kouzlo takovéto právní úpravy nabývá na svém významu i v kontextu s tím, že vláda coby nejvyšší výkonný (správní) orgán nepodléhá služebním příkazům, rozkazům a nařízením žádného jiného státního orgánu - naopak - je svým způsobem většině správních orgánů hierarchicky (instančně) nadřízena⁶⁾. I když tedy vláda v oblasti veřejné správy není přímo činná jako správní orgán, její význam je nezpochybnitelný v tom, že řídí a organizuje veřejnou správu ve státě, stanoví její úkoly, sleduje její výkonnost a hospodárnost a přitom též dbá na její odbornou (tj. výběrem i jmenováním vhodných kandidátů na příslušné pozice) a kulturní úroveň⁷⁾. Vzhledem k tomu, že jmenování a odvolávání osob určených k výkonu funkce generálního ředitele Finanční správy České republiky je takto upraveno zákonem o FS, vláda v této věci vydává i konkrétní akty, které souvisejí s jmenováním a odvoláváním vyšších státních funkcionářů, v daném případě osoby generálního ředitele (bez ohledu na to, že Generální finanční ředitelství je z hlediska hierarchického uspořádání státní správy pouze správním úřadem s celostátní působností podřízeným Ministerstvu financí). Tento princip je zakotven do platné právní úpravy a zůstane v ní zachován minimálně do doby, než nabude účinnosti již zmíněný vládou prosazovaný služební zákon.

Vláda tedy typově - jak dle historické nauky, tak i dle té současné - náleží mezi tzv. nejvyšší státní orgány. Jde ve své podstatě o nejvyšší kolegiální orgán státu, který řídí, koordinuje a odpovídá za realizaci státní politiky a za výkon státní správy ve státě⁸⁾.

Podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o FS jmenuje a odvolává zástupce generálního ředitele Finanční správy České republiky ministr financí. Díky této koncepci tak zbyla ministru financí „pouhá“ jmenovat na základě vlastní úvahy do funkce zástupce generálního ředitele a současně s tím mu zbylo i oprávnění v případě potřeby tohoto zástupce též z funkce odvolat.

Funkce zástupce generálního ředitele je už i s ohledem na tuto koncepci významově i kompetenčně o poznání slabší, a to nejen z toho důvodu, že na rozdíl od vlády je rezortní ministr - alespoň co se týče kompetencí daných ústavním pořádkem České republiky - omezen významně tím, že jím spravované ministerstvo má pouze dílčí věcnou působnost, např. jen pro oblast veřejných financí a státního rozpočtu, nikoli již však například pro oblast vnitřní a vnější bezpečnosti státu.

Působnost Ministerstva financí, ale i dalších ministerstev je jednak obecně dána již zmíněným zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i jednotlivými zvláštními zákony, které upravují výkon státní správy v jednotlivých úsecích státní správy, včetně úseku financí⁹⁾. Podle § 3 odst. 1 zákona o FS generálního ředitele zastupuje zástupce generálního ředitele. Důvodová zpráva k zákonu o FS však blíže nerozvádí, kdy, za jakých podmínek a v jakém rozsahu by měl zástupce generálního ředitele zastupovat generálního ředitele coby představitele správního orgánu.

Princip legality veřejné správy přitom vyžaduje kromě jiného i to, aby zákon poskytoval dostatečný právní základ pro výkon správy - což předpokládá i to, aby se vystříhal blanketních norem - aby byl ve svých ustanoveních jasný, jednoznačný, přesný a aby z něj byl seznatelný jeho účel. V podstatě by proto mělo být usilováno vždy o to, aby zákon sám svou nepřesností a nejasností nevytvářel „živnou půdu“ pro vznik pochybností a sporů¹⁰⁾. Nicméně bez ohledu na to je jisté, že zástupce generálního ředitele je již z pouhého slovního spojení zástupcem existujícího generálního ředitele, kterého zastupuje v případě jeho nepřítomnosti - například z důvodu jeho nemoci, služební cesty, dovolené apod.

I když je vymezení těchto vztahů dále již věcí vnitřního organizačního předpisu - organizačního řádu Finanční správy České republiky - je tento vnitřní předpis přístupný na webových stránkách finanční správy i třetím osobám, které potřebují mít minimálně důvěru v to, že jednají s osobou, která je představitelem správního orgánu a je též oprávněna tento orgán např. platně zavazovat ve všech odpovídajících právních vztazích - a samotný zákon o FS pro zohlednění hlediska dobré víry třetí osoby obsahuje i ustanovení § 14.

To však nic nemění na tom, že zákon o FS svěřuje celou řadu pravomocí toliko výslovně do rukou generálního ředitele, přičemž v tomto ohledu vyniká zejména pravomoc vydávat organizační řád nejen pro Generální finanční ředitelství, ale pro celou soustavu orgánů finanční správy, jak ostatně i plyne z § 3 odst. 6 zákona o FS - před tím však musí být z hlediska procedur ještě tento předpis vždy projednán poradou vedení Generálního finančního ředitelství. Povinné schválení základních organizačních předpisů - včetně organizačního řádu - nadřízenými orgány je jistou formou uplatnění zájmových hledisek (především těch celospolečenských) při realizaci organizačního práva a současně jde i o prevenci, která má zabránit porušování právních norem, zejména uvnitř organizace samotné¹¹⁾. Zůstává proto otázkou, zda je tato pravomoc, která je zákonem výslovně svěřena do rukou generálního ředitele, přenosná za určitých okolností i na zástupce generálního ředitele - například v případě dlouhodobé nemoci generálního ředitele anebo v případě jeho rezignace na funkci, není-li dosaženo v krátké době shody v rámci vlády na osobě nového generálního ředitele.

Domnívám se, že s přihlédnutím ke zvláštní pozici generálního ředitele z hlediska jeho jmenování a odvolávání z funkce by odpověď na takto položenou otázku mohla být i s přihlédnutím k jisté dávce opatrnosti a obezřetnosti spíše negativní - a pokud by se tak mělo stát a tyto vnitřní předpisy by měl vydávat zástupce generálního ředitele, mohlo by tomu tak být jen tehdy, jestliže by k provedení tohoto úkonu byl zástupce generálního ředitele pověřen osobou generálního ředitele s řádným odůvodněním, které by vyplývalo např. z důvodu, že dlouhodobá nemoc či hospitalizace znemožňuje po delší dobu generálnímu řediteli vykonávat zcela jeho funkci a hrozí zde reálné nebezpečí z prodlení, neodporuje-li však takovýto postup příslušným ustanovením organizačního řádu. Vzhledem k tomu, že platný organizační řád se k možnosti přenosu některých oprávnění - zejména těch, které se týkají oprávnění jmenovat a odvolávat vedoucí pracovníky Generálního finančního ředitelství - staví negativně, je minimálně v této rovině jasno. Otázkou však zůstává, zda může obdobně postupovat zástupce generálního ředitele v situaci, kdy je funkce generálního ředitele neobsazena, poněvadž generální ředitel z nějakých vážných důvodů na svou funkci rezignoval. Samotný akt rezignace totiž znamená, že se příslušná osoba vzdává určitého práva, ve své podstatě odstupuje z výkonu funkce a to bez náhrady. Z hlediska hierarchie proto většinou dochází k tomu, že příslušný úřad řídí až do jmenování nového generálního ředitele pověřená osoba, popř. je zde jmenovaný zástupce, který by měl vykonávat všechny nezbytné činnosti až do jmenování nového generálního ředitele. Může však osoba odstupujícího generálního ředitele převést na svého konkrétního zástupce výkon pravomocí, které zákon o FS a organizační řád svěřuje výslovně osobě generálního ředitele?

Opět se dostáváme do situace, kdy normotvůrce i zákonodárce v zákoně o FS na tuto otázku neposkytuje jakoukoli jednoznačnou odpověď a řešení celé této situace ponechávají na vnitřním předpisu - organizačním řádu FS, který by měl na danou otázku poskytnout i jednoznačnou odpověď. Zapovídá-li organizační řád takovouto možnost, tj. bez ohledu na to, zda generální ředitel byl odvolán z funkce, padl v boji anebo sám a dobrovolně rezignoval, přenesení některých pravomocí z osoby generálního ředitele na jinou osobu ve vedoucí pozici v rámci Generálního finančního ředitelství, nelze o takovéto konstrukci - minimálně z hlediska regulérního platného právního úkonu - vůbec uvažovat. Není-li (s ohledem na skutečnost, že právní norma tuto věc výslovně neřeší) ani v platném vnitřním předpisu - organizačním řádu FS - pamatováno na možnost, že by jakékoli změny v organizačním řádu mohl za určitých situací realizovat, resp. schvalovat zástupce generálního ředitele, nezbývá než konstatovat, že touto pravomocí disponuje toliko řádně jmenovaný generální ředitel Finanční správy České republiky. Jakékoli organizační změny na Generálním finančním ředitelství může s přihlédnutím k této skutečnosti platně provádět toliko řádně jmenovaný generální ředitel.

Přístup opačný by pak zcela nepochybně narušoval v samé podstatě principy právního státu a současně i prevenci proti snaze některých jednotlivců získat více moci než k výkonu svěřené funkce fakticky potřebují¹²⁾. Organizační řád je závazný pro všechny zaměstnance, kteří jsou v pracovním poměru ke Generálnímu finančnímu ředitelství, jelikož v pracovněprávních vztazích vystupuje až do 31.12.2014 za finanční správy jménem státu toliko Generální finanční ředitelství¹³⁾. Podle čl. 3 odst. 1 písm. a) až d) organizačního řádu FS platí pro Generální finanční ředitelství čtyři stupně řízení - tj. fakticky generální ředitel jako stupeň podle písm. a), dále pak ředitel sekce nebo ředitel samostatného odboru nebo vedoucí samostatného oddělení nezačleněného do sekce nebo ředitel vzdělávacího zařízení podle písm. b), poté ředitel odboru nebo vedoucí samostatného oddělení začleněného do sekce nebo vedoucí oddělení samostatného odboru pod písm. c) a v poslední řadě vedoucí oddělení začleněného do odboru pod písm. d).

Z uvedeného výčtu vyplývá, že platný organizační řád FS výslovně nepočítá se zástupcem ředitele GFŘ, který kromě této funkce ještě není pověřen řízením sekce, coby se stupněm řízení¹⁴⁾. Organizační řád Finanční správy České republiky coby vnitřní předpis nestojí mimo právní řád. K jeho vydání je v souladu s § 3 odst. 6 zákona o FS oprávněn toliko vládou řádně jmenovaný generální ředitel Finanční správy České republiky a z toho i plyne, že doplnit nebo změnit tento vnitřní předpis orgánů finanční správy může opět toliko generální ředitel. Organizační řád musí být obsahově v souladu s právními předpisy - v prvé řadě tedy se zákonem o FS, který jeho vydání výslovně předpokládá, a musí se proto i pohybovat v jeho mezích¹⁵⁾. Finanční správa se jistě zcela chvályhodně navíc snaží ve vztahu k třetím osobám působit preventivně tím, že platné znění organizačního řádu zveřejnila na svých internetových stránkách, čímž se pozitivně působí zejména ve vztahu k dobré víře třetích osob.

Jestliže zákonodárce v § 3 odst. 6 zákona o FS stanovil, že generální ředitel schvaluje organizační řád, lze dovodit, že s přihlédnutím na systém dělby moci v rámci veřejné správy, která je spojena s odpovědností veřejné moci, je pouze generální ředitel též oprávněn schvalovat jakékoli změny a doplnění původně vydaného organizačního řádu Finanční správy ČR - minimálně co se týče změn v rámci Generálního finančního ředitelství. Pokud by zákonodárce projevil vůli v určitých situacích přenést některá oprávnění (např. ta v rovině personální pravomoci) na jinou osobu, např. zástupce generálního ředitele, jistě by tak výslovně již i s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy vyjádřil přímo v textu zákona, pochopitelně i s ohledem na nastavené mantinely při uplatňování státní moci, jak se jimi zaobíral např. ve svém nálezu č. 114/1996 Sb. Ústavní soud. Jakékoli zásahy či změny do struktury organizačního řádu, které by byly prováděny jinou osobou než generálním ředitelem finanční správy, jsou v návaznosti na dříve uvedené dle mého názoru z hlediska právního jednání absolutně neplatné dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, protože takovéto jednání by jednak odporovalo zákonu, a současně i zjevně narušovalo veřejný pořádek. Zákonodárce tím, že do zákona o FS výslovně stanovil oprávnění generálního ředitele schvalovat organizační řád této organizace, deklaroval vedle jiného i veřejný zájem na řádném chodu a fungování této organizační složky státu, jejíž význam pro zajišťování příjmů státního rozpočtu a plnění dalších finančních úkolů státu, je nejen s přihlédnutím k textu důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona zcela nezpochybnitelný. To, co vyplývá takto z hlediska rizika možného vzniku neplatnosti ve vztahu k eventuálnímu vydávání správních aktů osobou či osobami, které by k tomu nebyly ve světle zákona o FS a prováděcích vnitřních předpisů oprávněny, by platilo i ve vztahu k právnímu jednání v pracovním právu v rámci organizace, pokud by taková právní jednání opět např. realizovala osoba, která k tomu není na základě zákona a prováděcích vnitřních předpisů oprávněna.

Shrneme-li vše již uvedené, třeba dodat, že minimálně v rovině nastavení kompetencí a tím pádem i odpovědnosti, je platné znění organizačního řádu Finanční správy České republiky na první pohled (neprokáže-li praxe či ignorování takto nastavených postupů ze strany konkrétních osob jinak) opakem toho, co kritizuje např. přední odborník na státní správu E. Outrata ve svých vzpomínkách, tj. zmatek týkající se odpovědnosti. Nastavená vnitřní pravidla uvnitř této organizace by díky tomu měla umožnit příslušným nadřízeným - minimálně na úrovni Generálního finančního ředitelství - nejen práci podřízených organizovat, ale i kontrolovat a v případě vzniku zásadního pochybení v chodu organizace i zjistit skutečného viníka a toho poté vést k odpovědnosti. Pokud by však takto nastavená zásadní etika v podobě vnitřních předpisů neplatila, nemůže organizace fungovat - bez ohledu na to, zda setrvání konkrétní osoby na tom kterém funkčním místě bude poškozovat instituci, kterou řídí, respektive pověst státní služby jako celku¹⁶⁾. Jak dále upozorňuje Barány, tak pro vztah moci (příp. oprávnění) a práva je ze široké palety zdrojů/prostředků moci zvlášť důležitá , což ve své podstatě znamená, že představuje jednu ze spojnic moci a práva. je zdrojem/prostředkem moci, neboť přesvědčení, že někdo je oprávněn měnit chování jiného (popř. rozhodovat o jeho pracovním či jiném osudu), přispívá k jeho schopnosti toto chování měnit, ba dokonce může tuto legitimitu i ve své podstatě založit¹⁷⁾. Naopak - není-li někdo v dobré víře - například proto, že je mu dobře známo, že překračuje rozsah svých oprávnění a kompetencí s tím spojených - nemůže se v konečném důsledku dovolávat ani legitimity svého konání a jednání -bez ohledu na to, zda zná vnitřní předpis, na jehož vydání a schvalování se podílel, do všech podrobností.

Dodržování dříve nastolených a přijatých pravidel - nejen na nejvyšší úrovni, ale i v každodenním fungování orgánů státní správy je nezbytným předpokladem k tomu, aby systém fungoval řádně a nedocházelo ke stavům, které by mohly v konečném důsledku víc než systém představovat anarchii - či ještě v horším případě zvůli jednotlivce nebo organizované skupiny. Je proto veřejnou věcí nás všech, abychom dbali důsledně o to, aby přijatá pravidla byla vždy a řádně dodržována všemi - bez ohledu na to, jakou funkci kdo v příslušném systému momentálně zastává.