Vybraná ustanovení daňového řádu vztahující se ke lhůtám

Daňový řád v § 32 vymezuje, že pro úkon při správě daní, pokud je toho třeba a současně lhůtu nestanoví zákon, stanoví správce daně rozhodnutím lhůtu osobě zúčastněné na správě daní. Osobou zúčastněnou na správě daní je daňový subjekt a třetí osoba (§ 5 odst. 3 daňového řádu). Přičemž za třetí osobu daňový řád považuje jiné osoby než daňový subjekt, které mají práva a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena. Daňový subjekt je v § 20 daňového řádu definován jako „osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně.“ V některých ustanoveních daňového řádu je výslovně uvedeno, že správce daně v daném případě stanoví lhůtu (např. odstranění vad podání v § 74 odst. 1; lhůta ve výzvě k odstranění pochybností, která nesmí být kratší než 15 dnů - § 89 odst. 3; kratší než 15 dnů nesmí být ani lhůta ve výzvě k doplnění vadného odvolání - § 112 odst. 2). Daňový řád v § 32 odst. 2 stanovuje dolní hranici lhůty na 8 dnů, s tím, že pro úkony jednoduché a zvlášť naléhavé může správce daně jen zcela výjimečně stanovit lhůtu kratší než 8 dnů. Zde platí, že délka lhůty kratší než 8 dnů musí být v rozhodnutí odůvodněna, a to i v případech, kdy se rozhodnutí jinak neodůvodňuje. Na tomto místě je vhodné připomenout, že dny se nerozumí pracovní dny ale kalendářní dny, pokud není uvedeno jinak. Daňový řád umožňuje stanovit i lhůtu kratší než jeden den, avšak pouze s tou podmínkou, že s touto lhůtou souhlasí osoba zúčastněná na správě daní, které je lhůta stanovena. Ukládá-li správce daně rozhodnutím povinnost, k níž se váže stanovená lhůta, musí do poučení tohoto rozhodnutí zanést i právní důsledky nedodržení této lhůty.

V souvislosti s lhůtami je podstatné vymezení pravidel počítání běhu lhůt zakotvené v § 33 daňového řádu. Daňový řád pro tento účel rozděluje lhůty na tři kategorie - na lhůty stanovené dobou kratší než jeden den, na lhůty stanovené podle dní a na lhůty stanovené podle týdnů, měsíců nebo let. Příkladem lhůty stanovené podle let je lhůta pro stanovení daně upravená v § 148 daňového řádu nebo například lhůta pro placení daně v § 160 daňového řádu. Lhůtou stanovenou podle měsíců je například v § 136 odst. 1 daňového řádu upravená lhůta pro podání daňového přiznání. Jedná-li se o lhůtu, která je stanovena dobou kratší než jeden den, počítá se tato lhůta od okamžiku, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty. U zbývajících dvou kategorií lhůt, tedy u lhůt stanovených podle dní a u lhůt stanovených podle týdnů, měsíců nebo let, lhůty počínají běžet dnem, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti, která určuje počátek běhu lhůty. U lhůt, které jsou stanoveny podle týdnů, měsíců nebo let končí lhůty uplynutím toho dne, který se svým pojmenováním nebo číselným označením shoduje se dnem, který započal běh lhůty. Pokud takový den v měsíci není, je posledním dnem lhůty poslední den tohoto měsíce.

V § 35 odst. 1 daňového řádu je stanoveno, že lhůta je zachována, pokud je nejpozději v poslední den lhůty: „

U všech výše citovaných podmínek pro zachování lhůty [a) až d)] vymezených v § 35 odst. 1 daňového řádu je podání či úkon směřováno k věcně a místně příslušnému správci daně. Daňový řád v následujícím ustanovení ponechává lhůtu zachovanou i v případech, kdy příslušný úkon nebyl učiněn u věcně a místně příslušného správce daně ale u nadřízeného správce daně nebo u jiného věcně příslušného správce daně (u jiného finančního úřadu). Přičemž platí, že nastane-li pochybnost, považuje se lhůta za zachovanou, pokud se neprokáže opak. Dle § 1 odst. 3 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je nadřízeným finančních úřadů Odvolací finanční ředitelství, jehož nadřízeným je Generální finanční ředitelství. To je podřízeno Ministerstvu financí.

Daňový řád v § 36 vymezuje, že na základě žádosti osoby zúčastněné na správě daní správce daně povolí ze závažného důvodu prodloužení lhůty. Podmínkou pro povolení prodloužení lhůty je podání žádosti o prodloužení lhůty před jejím uplynutím. Daňový řád dále stanovuje, že prodloužit lze lhůtu stanovenou správcem daně a v případě, že tak stanoví zákon, i lhůtu zákonnou. Pokud se jedná o lhůtu, se kterou zákon spojuje zánik práva, nelze tuto lhůtu prodloužit. Prodloužit samozřejmě také nelze lhůty, u kterých zákon výslovně jejich prodloužení neumožňuje. Takovou lhůtou je například lhůta ve výzvě k zahájení daňové kontroly, ve které je daňový subjekt povinen správci daně sdělit den a hodinu v rámci úředních hodin správce daně, kdy je připraven k zahájení daňové kontroly [§ 87 odst. 3 písm. c) daňového řádu].

V § 36 odst. 2 daňového řádu je vymezeno, že pokud nejde o lhůtu stanovenou zákonem, vyhoví správce daně první žádosti o prodloužení lhůty a lhůtu prodlouží alespoň o dobu, která v den podání žádosti ještě zbývá ze lhůty, o jejíž prodloužení je žádáno. Pokud je žádáno o lhůtu kratší, vyhoví správce daně této požadované lhůtě. Proti rozhodnutí o žádosti o prodloužení lhůty neumožňuje daňový řád uplatnit opravné prostředky.

Daňový řád dává osobě zúčastněné na správě daní právo požádat správce daně o navrácení lhůty v předešlý stav. Institutu navrácení lhůty v předešlý stav může osoba zúčastněná na správě daně využít v případech, kdy původní lhůta stanovená rozhodnutím správce daně nebo některým daňovým zákonem uplynula a současně existuje závažný důvod, který neumožnil splnit takto původně stanovenou lhůtu. Dle sazebníku uvedeného v příloze zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“), je přijetí žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav zpoplatněno správním poplatkem 300 Kč. Daňový řád vymezuje, že správce daně navrácení lhůty stanovené daňovým zákonem nebo správcem daně v předešlý stav ze závažného důvodu povolí, pokud tato lhůta uplynula před podáním žádosti. Současně je v rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav správcem daně stanoven den uplynutí nové lhůty. Pokud je žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav správcem daně vyhověno, pak není rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav odůvodňováno. Daňový řád časově omezuje možnost podání žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav na 15 dnů ode dne, kdy pominul důvod jejího zmeškání. Naproti tomu správci daně neumožňuje daňový řád povolit navrácení lhůty v předešlý stav, pokud od posledního dne zmeškané lhůty uplynul již více než 1 rok, nebo pokud se jedná o lhůtu pro podání řádného nebo dodatečného daňového tvrzení, lhůtu pro stanovení daně nebo o lhůtu pro placení daně. Pokud bude daňovým subjektem podána žádost o navrácení lhůty v předešlý stav po více než 15 dnech ode dne, kdy pominul důvod zmeškání lhůty, bude se dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu jednat o zjevně právně nepřípustné podání a správce daně rozhodnutím řízení zastaví.

V hlavě II, druhé části daňového řádu zabývající se lhůtami, je upraven v § 34 i běh lhůty pro správce daně. Konkrétně je zde stanoveno, že běh lhůty pro vydání rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu správce daně se staví ode dne vydání rozhodnutí, kterým správce daně vyzývá (např. výzva k odstranění vad podání upravená v § 74 daňového řádu) osobu zúčastněnou na správě daní k součinnosti, do dne, kdy dojde k požadované součinnosti a to v případě, že je den, kdy osoba zúčastněná na správě daní učinila podání, dnem počátku běhu lhůty pro vydání rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu správce daně nebo pokud je počátek běhu lhůty od tohoto dne odvozován.

Daňový řád dává osobě zúčastněné na správě daní v případech, kdy správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů (jedna ze základních zásad správy daní, viz § 7 odst. 1 daňového řádu) právo dát nejblíže nadřízenému správci daně o tomto podnět. Výše uvedené se vztahuje k případům, kdy správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, tím, že: „

Podnět lze dát i v případech, kdy nebyly splněny výše uvedené podmínky a to tehdy, kdy správce daně nevydal rozhodnutí do 3 měsíců ode dne, kdy byl osobou, která podala podnět učiněn poslední úkon v řízení, kterého se předpokládaná nečinnost týká nebo 3 měsíce ode dne, kdy byl vůči této osobě učiněn poslední úkon v řízení, kterého se předpokládaná nečinnost týká. Následně je podnět prověřen nejblíže nadřízeným správcem daně. Pokud nejblíže nadřízený správce daně neshledá podnět důvodným, odloží tento podnět a osobu, která podnět podala, o tom do 30 dnů vyrozumí a uvede důvody, které ho k tomu vedly. Pokud je důvodem odložení podnětu to, že správce daně dosud neshromáždil podklady potřebné k rozhodnutí, ukládá mu daňový řád, aby ve vyrozumění uvedl informaci o tom, které podklady dosud chybí. Pokud je podnět důvodný, přikáže nejpozději do 30 dnů od jeho obdržení správci daně, aby zjednal nápravu. Pokud ani do 30 dnů od přijetí tohoto příkazu správce daně nezjedná nápravu, pak bezodkladně zjedná nápravu nejblíže nadřízený správce daně a osobu, která podnět podala, vyrozumí o provedených opatřeních.

Jak již bylo v textu výše zmíněno, řádným daňovým tvrzením je dle § 1 odst. 3 daňového řádu daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování. Lhůty pro jejich podání pak nalezneme v § 136 a 137 daňového řádu. V případě daňového přiznání daňový řád rozlišuje v § 136 tři druhy z hlediska období, za které je daň vyměřována. Jedná se o daně vyměřované za zdaňovací období, které činí nejméně 12 měsíců, o daně vyměřované za zdaňovací období, které činí 12 měsíců a o případy, kdy je zdaňovací období kratší než 1 rok. V případě daní vyměřovaných za zdaňovací období, které činí nejméně 12 měsíců, se daňové přiznání podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období (daně z příjmů). Pokud však daňovému subjektu zpracovává a podává daňové přiznání advokát nebo daňový poradce, nebo pokud se jedná o daňový subjekt, který má zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, podává se daňové přiznání nejpozději do 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Toto ustanovení platí pouze tehdy, když je příslušná plná moc udělená advokátovi nebo daňovému poradci uplatněna u správce daně před uplynutím výše zmíněné tříměsíční lhůty běžící po uplynutí zdaňovacího období. Nastane-li situace, že takovýto daňový poradce či advokát zemře nebo zanikne ve výše zmíněné šestiměsíční lhůtě, zůstává i přes tuto skutečnost šestiměsíční lhůta zachována. U daní vyměřovaných na zdaňovací období, které činí 12 měsíců (daň z nemovitých věcí) se daňové přiznání podává nejpozději do konce prvního měsíce, jímž začíná běh zdaňovacího období a u zdaňovacích období kratších než 1 rok (daň z přidané hodnoty), se daňové přiznání podává do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období, přičemž daňový řád v § 136 odst. 4 stanovuje, že tuto lhůtu nelze prodloužit. Prodloužit nelze ani lhůtu pro podání hlášení nebo vyúčtování. V § 137 daňový řád stanovuje povinnost podávat hlášení do 20 dnů po uplynutí měsíce, v němž plátci daně vznikla povinnost, která je předmětem hlášení. Příkladem hlášení je souhrnné hlášení upravené v § 102 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), hlášení o dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu Evropského společenství (§ 19 odst. 4 a 5 zákona o dani z přidané hodnoty) nebo hlášení o pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu Evropského společenství (§ 19 odst. 6 a 7 zákona o dani z přidané hodnoty). V zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), nalezneme například v § 38d odst. 3 hlášení plátce daně o dani z příjmů vybírané srážkou. Vyúčtování se podává podle § 137 odst. 2 daňového řádu do 3 měsíců po uplynutí kalendářního roku. Příkladem vyúčtování je vyúčtování daně z příjmů vybírané srážkou podle zvláštní sazby, jehož podání dává daňový řád za povinnost plátci daně v § 38d odst. 10. Na tomto místě je vhodné připomenout ustanovení § 4 daňového řádu, které vymezuje, že se daňový řád nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, pokud neupravuje jiný zákon správu daní jinak. Podávání daňového přiznání k dani z nemovitých věcí je upraveno v § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů. V případě daně z přidané hodnoty se k daňovému přiznání vztahuje § 101 zákona o dani z přidané hodnoty. Daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob je upraveno v § 38g zákona o daních z příjmů. V § 38ma 38mb téhož zákona je upraveno podávání přiznání k dani z příjmů právnických osob. Přiznání k dani silniční je upraveno v § 15 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů. V případě zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, je daňovému přiznání věnován díl 2, hlavy I, části druhé tohoto zákonného opatření.

Lhůta pro podání řádného daňového tvrzení může být správcem daně prodloužena až o 3 měsíce a to na základě žádosti daňového subjektu nebo i z vlastního podnětu správce daně. V odůvodněných případech, kdy předmět daně je tvořen i příjmy, které jsou předmětem daně v zahraničí, může na žádost daňového subjektu správce daně prodloužit lhůtu pro podání daňového přiznání až na 10 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Dle sazebníku uvedeného v příloze zákona o správních poplatcích je přijetí žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání, hlášení nebo vyúčtování zpoplatněno správním poplatkem 300 Kč.

Zákonnou úpravu lhůty pro stanovení daně nalezneme v § 148 daňového řádu. Tato lhůta je tříletá a počíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo dnem v němž se stala daň splatnou, aniž by zde současně byla povinnost podat řádné daňové tvrzení. Daňový řád stanovuje maximální délku této lhůty na 10 let od jejího počátku. Po uplynutí lhůty pro stanovení daně již není možné daň stanovit. Pokud byla před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží ode dne, kdy byl tento úkon učiněn lhůta pro stanovení daně znovu. Daňový řád dále vymezuje podmínky, za kterých se lhůta pro stanovení daně prodlužuje o jeden rok.

Jedná se o situace, kdy „v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k „

V § 148 odst. 4 je dále vymezeno, že „lhůta pro stanovení daně neběží po dobu

V souvislosti s daňovým trestným činem pak daňový řád v § 148 odst. 6 a 7 upravuje vliv na lhůtu pro stanovení daně.

Lhůta pro placení daně upravená v § 160 daňového řádu činí 6 let a končí nejpozději uplynutím 20 let od jejího počátku. Výjimkou je nedoplatek zajištěný zástavním právem, které se zapisuje do příslušného veřejného registru. V takovém případě zanikne právo vybrat a vymáhat nedoplatek uplynutím 30 let po tomto zápisu. Lhůta pro placení daně počíná běžet dnem splatnosti daně. V případě nedoplatku z částky daně, „k jejíž úhradě byla stanovena náhradní lhůta splatnosti, začne lhůta pro placení daně běžet náhradním dnem splatnosti daně.“ Daňový řád v § 160 odst. 3 rozlišuje tři úkony přerušující běh lhůty pro placení daně. Jsou jimi zřízení zástavního práva, oznámení rozhodnutí o posečkání a zahájení exekučního řízení podle tohoto nebo jiného zákona. Pokud byl správcem daně učiněn některý z těchto úkonů přerušující běh lhůty, běží lhůta pro placení daně znovu, a to ode dne, v němž byl tento úkon učiněn. Dle § 160 odst. 4 „lhůta pro placení daně neběží po dobu