Závislá práce a zdravotní pojištění od 1.1.2014

Závislou prací můžeme podle § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), chápat takovou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, případně na jiném dohodnutém místě. Závislá práce může být podle § 3 zákoníku práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu (není-li upravena zvláštními právními předpisy), kterým jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Závislá práce tedy může být vykonávána jen v pracovněprávním vztahu.

Zákonné opatření Senátu č. 344/2013 Sb. upravuje mimo jiné ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), kde jednak dochází k poměrně zásadní terminologické změně (v nadpise § 6 se slova „a funkční požitky“ zrušují), jednak ke koncepčně novému pojetí, kdy příjmy ze závislé činnosti jsou:

Z nové formulace je patrné podřazení funkčních požitků režimu příjmů ze závislé činnosti. To znamená, že příjmem ze závislé činnosti se rozumějí i plnění poskytovaná v souvislosti s výkonem funkce, resp. funkční požitky. Na režim funkčních požitků se tak použijí veškerá ustanovení o příjmech ze závislé činnosti, pokud zákon nestanoví jinak.

Tato koncepční změna se fakticky promítá do celého právního řádu včetně zdravotního pojištění. Dle § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je od 1.1.2014 vyměřovacím základem zaměstnance úhrn příjmů ze závislé činnosti, s výjimkou náhrad výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudcům podle zákona č. 236/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle § 6 ZDP a nejsou od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním. Zúčtovaným příjmem se pro tyto účely rozumí plnění, které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě nebo formou výhody poskytnuto zaměstnavatelem zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch, popřípadě připsáno k jeho dobru nebo spočívá v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance. Z uvedeného například vyplývá, že do vyměřovacího základu zaměstnance patří hodnota 1% pořizovací ceny motorového vozidla, poskytnutého zaměstnavatelem zaměstnanci bezplatně k používání pro služební i soukromé účely, která je předmětem zdanění podle § 6 odst. 6 ZDP.

Naopak příjmy nezahrnované do vyměřovacího základu zaměstnance můžeme v podstatě rozdělit do dvou skupin. V následujícím textu si blíže rozebereme jednotlivé druhy příjmů (plnění), ze kterých zaměstnavateli v právních podmínkách roku 2014 povinnost placení pojistného nevzniká.

Do vyměřovacího základu zaměstnance se nezahrnují nezdaňované příjmy, neboli příjmy, které:

Podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně nejsou například náhrady cestovních výdajů, poskytované v souvislosti s výkonem činnosti, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, do výše stanovené nebo umožněné v příslušných ustanoveních zákoníku práce (například v části sedmé hlavě třetí). Do vyměřovacího základu zaměstnance se ve zdravotním pojištění zahrnuje pouze ta část cestovních náhrad, která je předmětem daně. Obdobný postup platí i v případě hodnoty osobních ochranných pracovních prostředků, pracovních oděvů a obuvi, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů podle zákoníku práce. Do vyměřovacího základu zaměstnance se nezahrne ani náhrada za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, poskytovaných zaměstnanci podle zákoníku práce.

U těchto příjmů musíme rozlišovat, zda jsou osvobozeny:

Ve smyslu ustanovení § 6 odst. 9 ZDP nepodléhají povinnosti placení pojistného na zdravotní pojištění například tyto příjmy (plnění):

I tyto příjmy jsou vyjmenovány v § 6 odst. 9 ZDP a placení daně (tedy včetně odvodu pojistného na zdravotní pojištění) nepodléhá například:

Jde-li o poskytnutí rekreace včetně zájezdů, je u zaměstnance z hodnoty nepeněžního plnění osvobozena v úhrnu nejvýše částka 20 000 Kč za kalendářní rok. Jako plnění zaměstnavatele zaměstnanci se posuzuje i plnění poskytnuté rodinným příslušníkům zaměstnance.

Přesuneme-li se z právní úpravy daně z příjmů do oblasti zdravotního pojištění, nalezneme taxativně vyjmenovaným výčtem seznam plnění, posuzovaných jako výjimky, tedy příjmy nezahrnované do vyměřovacího základu zaměstnance. U plnění, dále uvedených pod písmeny a) až f), se jedná o výjimky, z těchto příjmů se pojistné na zdravotní pojištění neodvádí, třebaže podléhají zdanění. Z pohledu placení pojistného je v tomto případě zařazení mezi výjimky nadřazeno zdaňování příslušného příjmu. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. nezahrne zaměstnavatel do vyměřovacího základu zaměstnance:

Pokud by však zaměstnavatel poskytnul zaměstnanci náhradu škody ve vyšší hodnotě, než v jaké je podle zákoníku práce povinen, rozdíl mezi částkou, kterou je povinen poskytnout a částkou, kterou zaměstnanci skutečně poskytnul, by zahrnul do vyměřovacího základu zaměstnance.

Aby se pojistné z odstupného, dalšího odstupného, odchodného a odbytného nezahrnovalo do vyměřovacího základu zaměstnance, musí být zúčtováno v souladu s obecně závaznými právními předpisy, tedy například podle zákoníku práce. Pokud by zaměstnavatel zúčtoval zaměstnanci plnění, které by nazval odstupným, přičemž by se nejednalo o odstupné podle zákoníku práce, podléhalo by toto plnění odvodu pojistného.

Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, (zaměstnavatel se ruší nebo přemísťuje nebo se zaměstnanec stane nadbytečným) přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně:

Je-li obdobným způsobem ukončen pracovní poměr podle § 52 písm. d) zákoníku práce (pracovník nesmí konat práci z důvodu pracovního úrazu nebo onemocnění nemocí z povolání), přísluší zaměstnanci odstupné ve výši nejméně 12násobku průměrného výdělku. V takových případech se jedná o odstupné vyplacené podle zákoníku práce, proto se pojistné na zdravotní pojištění neodvede. Naopak, zúčtuje-li zaměstnavatel zaměstnanci plnění jako odstupné podle § 52 písm. e) zákoníku práce (zaměstnanec pozbyl způsobilosti dlouhodobě vykonávat dosavadní práci), nejedná se o odstupné vyplacené podle této právní normy a jeho výše podléhá povinnosti placení pojistného. Tento postup vychází z ustanovení § 67 zákoníku práce.

V tomto případě se jedná o výjimku podle právní normy č. 62/1983, uvedenou v zákoně č. 592/1992 Sb. již dlouhodobě.

Z hlediska posouzení plnění této povahy platí, že vytvoření a uplatnění vynálezu (zlepšovacího návrhu) má souvislost s výkonem zaměstnání tehdy, odpovídá-li druhu práce, který má zaměstnanec uveden v pracovní smlouvě.

Pro nezahrnutí plnění tohoto charakteru do vyměřovacího základu zaměstnance musí být současně splněny dvě podmínky:

Kdyby však bylo takové plnění poskytnuto opakovaně nebo pokud by byla z důvodu jedné sociální události postupně poskytnuta dvě různá plnění, nesplňovalo by druhé plnění podmínku jednorázovosti a podléhalo by povinnosti odvodu pojistného.

Zúčtované plnění se nezahrne do vyměřovacího základu zaměstnance tehdy, pokud je poskytnuto poživateli pouze některého z těchto dvou druhů důchodů za podmínky, že bylo z časového hlediska poskytnuto po uplynutí jednoho roku ode dne skončení zaměstnání. V této souvislosti také platí, že poživatelem důchodu musí být osoba v době, kdy jí bylo plnění poskytnuto, nikoli v době, kdy došlo ke skončení zaměstnání. Toto plnění představuje jedinou výjimku, kdy se neodvede pojistné z příjmu zúčtovaného zaměstnanci po skončení zaměstnání. Obecně totiž platí, že podle § 3 odst. 4 zákona č. 592/1992 Sb. patří do vyměřovacího základu zaměstnance i příjmy zúčtované po skončení zaměstnání.

Funkčními požitky rozumíme odměnu za výkon funkce, a to od poslanců a členů vlády až po odměny za výkon funkce v orgánech obcí, státních orgánech, spolcích a zájmových sdruženích, komorách apod.

Ustanovení ZDP, případně jiného právního předpisu, pojednávající o příjmech ze závislé činnosti, se vztahují i na příjmy poskytované v souvislosti s výkonem funkce. Funkční požitky již sice nejsou postaveny na roveň příjmům ze závislé činnosti (viz výše), nicméně jejich specifikace zůstává i nadále v § 6 odst. 10 ZDP.

Povinnosti placení pojistného podléhají i velmi nízké zúčtované příjmy povahy funkčních požitků, zdaňované podle § 6 ZDP, tedy i příjmy například nižší než 2 500 Kč, což je ve zdravotním pojištění výše příjmu rozhodná pro vznik zaměstnání třeba u dohody o pracovní činnosti. Návaznost na minimální vyměřovací základ samozřejmě platí i v tomto případě. Bude-li zúčtovaný příjem funkcionáře nižší než aktuální výše minimální mzdy 8 500 Kč, přičemž se na takovou osobu bude vztahovat ustanovení o povinnosti odvodu pojistného ze zákonného minima, musí mít tento zaměstnavatel doloženy skutečnosti, opravňující jej k odvodu pojistného z částky nižší než zákonné minimum, například dokladem o nároku osoby na registraci ve „státní“ kategorii. Pokud zaměstnavatel takovým dokladem nedisponuje, provádí dopočet do aktuální výše minimálního vyměřovacího základu, platného pro zaměstnance.

Osoby považované z pohledu zdravotního pojištění za zaměstnance (tedy i funkcionáři) mají tu nezanedbatelnou výhodu, že pokud jsou zaměstnány v zaměstnání zakládajícím účast na zdravotním pojištění, mají vyřešen svůj pojistný vztah a samy se nemusí o placení pojistného starat. Tuto důležitou povinnost za ně plní jejich zaměstnavatel, který tyto osoby přihlašuje u zdravotní pojišťovny, čímž jí sděluje, od kterého data se stává plátcem pojistného za tuto osobu jako zaměstnance. Pokud zaměstnavatel zaměstnance řádně nepřihlásí, může jednak zaměstnanci vzniknout komplikace, kdy nebude evidován v žádné z kategorií zdravotního pojištění, jednak zaměstnavatel tímto porušuje zákon, za což mu může zdravotní pojišťovna uložit pokutu až do výše 200 000 Kč.