Omezení plateb v hotovosti, 1. část

Vydáno: 43 minut čtení

Veřejnosti je již obvykle známo, že platby v hotovosti není možno provádět v neomezené výši. Pravidla pro tuto oblast určuje zákon č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“). Rozsudkům ohledně možného porušení tohoto zákona je věnován náš dnešní výběr judikatury.

Omezení plateb v hotovosti
Ing.
Zdeněk
Burda
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
 
Z judikatury
 
1. Poskytnutí půjčky v hotovosti věřitelem a limit pro platby v hotovosti
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 1 Afs 91/2010-45 ze dne 23.2.2011, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2011 pod č. 2292/2011.)
 
Komentář k judikátu č. 1
Zákon o omezení plateb v hotovosti sice zakazuje provádění většiny plateb v hotovosti nad stanovený limit, má však své výjimky. Kromě zákonem vyjmenovaných „nelimitovaných“ možností (např. platby daní, poplatků, cla, vklady či výběry hotovosti u peněžních ústavů atd.) existovaly i výkladové spory ohledně některých plateb. Zákon totiž chápe jako poskytovatele platby toho, kdo uhrazuje platbou závazek. Problém nastal v případě, kdy věřitel vyplatil svému dlužníkovi půjčku v hotovosti ve výši přesahující zákonný limit. Soud došel k názoru, že tento případ limitu nepodléhá, protože věřitel poskytnutím půjčky závazek nehradí. (Pokud by tomu ale bylo naopak - dlužník vracel půjčku věřiteli, tedy hradí svůj závazek a zákonný limit již nutno respektovat je.) V rozsudku je zmiňován dřívější zákonný limit Kč 15 000 EUR, který již je v současnosti změněn na 350 000 Kč. Na podstatě rozsudku to však nic nemění. Za zaznamenání též stojí obecnější úvahy Nejvyššího správního soudu o tom, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní představě jejich autorů. Aplikace tohoto principu je pak zajímavá v kontrastu s v současné době často přetřásaným pojmem „zneužití práva“, kde naopak soudy často hledají „duch zákona“, který se do textu předpisu zákonodárci nezdařilo zakotvit.
 
Právní věty
I. Pojem „závazek“ obsažený v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci).
II. Přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Věřitel tak poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradí, není proto poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
     
Shrnutí k judikátu
Stěžovatel vypověděl, že půjčil J. O. 1 600 000 Kč v hotovosti oproti směnce. Dlužník mu peníze vracel po částech, asi na čtyřikrát. Finanční úřad v Českých Budějovicích zahájil se stěžovatelem řízení o uložení pokuty za porušení povinnosti podle zákona o omezení plateb v hotovosti.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti je poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR, povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti. Poskytovatelem platby podle zákona o omezení plateb v hotovosti je podle § 2 odst. 1 písm. b) ten, kdo platbou uhrazuje závazek.
Stěžejní námitkou obsaženou v kasační stížnosti je názor stěžovatele, že nebyl poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona, neboť poskytnutím peněžních prostředků nehradil žádný závazek.
Nejvyšší správní soud se zabýval výkladem pojmu „závazek“ obsaženého v § 2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Citovaný zákon nedává jasné vodítko, jakým způsobem pojem „závazek“ interpretovat. Ani v důvodové zprávě k tomuto zákonu nelze takovou informaci dohledat; ta k citovanému ustanovení uvádí, že „ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) definuje poskytovatele platby, aniž je stanoven účel převodu peněžních prostředků.“ Výklad uvedený v důvodové zprávě, že se zákon vztahuje na všechny platby v hotovosti, nehledě na jejich účel, podle Nejvyššího správního soudu není udržitelný, neboť neodpovídá aktuálnímu znění zákona [§ 2 odst. 1 písm. b)]; jednalo by se o výklad
contra legem
. Pokud tedy zákonodárce vztáhl veřejnoprávní regulaci plateb v hotovosti toliko na platby, jimiž jsou hrazeny závazky, nemůže Nejvyšší správní soud interpretací zákona rozsah této regulace rozšiřovat, byť by tak činil v souladu s úmyslem zákonodárce (v podrobnostech viz níže).
Nejvyšší správní soud při výkladu pojmu „závazek“ vycházel jak z obecného významu závazku používaného v běžné mluvě [tj. „povinnost, nutnost něco (vy)konat, nějak jednat, vyplývající ze slibu, smlouvy ap.“ nebo „dobrovolný slib splnit urč. úkoly mimo normální pracovní povinnost“ (srov. Filipec, J. a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha:
Academia
, 2001. s. 556)], tak z pojetí zastávaného v právním jazyce [„pod pojmem závazek, přesněji závazkový vztah, chápeme takový typ občanskoprávního vztahu, na zákla