Změny v platbě zdravotního pojištění v roce 2015

Rok 2015 měl přinést největší změnu v placení pojistného na zdravotní pojištění. Společně se sociálním pojištěním a daněmi mělo být zřízeno tzv. jedno inkasní místo. Již platný zákon č. 458/2011 Sb. měl nabýt účinnosti právě 1.1.2015 a zásadně tak změnit pravidla odvodových povinností v českém systému daní a pojistného. Nestalo se tak. Faktické zrušení popisovaného záměru přineslo přijetí zákona č. 267/2014 Sb. Ve většině ustanovení se zákony řešící odvod pojistného na zdravotní pojištění nemění. I přesto však dochází k řadě změn a z dlouhodobého hlediska lze považovat tyto změny za nejrozsáhlejší od roku 2008.

Za nejpodstatnější změnu lze označit zrušení navyšování vyměřovacího základu u zaměstnanců při poskytování pracovního volna bez náhrady příjmů a při neomluvené absenci. K harmonizaci mezi sociálním a zdravotním pojištění pak dochází u posuzování odvodu při dohodách podle zákoníku práce – tedy jak u dohod o provedení práce, tak u dohod o pracovní činnosti. Určitého posunu bylo dosaženo i při harmonizaci výjimek oproti daním z příjmů – v tomto případě jde o upřesnění v případě odstupného. Zřejmě neplánovaně pak dochází na rozdíl od sociálního pojištění k výpadku výjimky v případě náhrad příjmů představitelům státní moci. Tradičně se také mění minimální odvody pojistného a některé další vyměřovací základy. Tímto tématem uvedeme celou problematiku.

Na úvod popišme změny, které souvisí se základními sazbami vyměřovacích základů OSVČ, zaměstnanců a osob, za které je plátcem pojistného stát.

Minimální vyměřovací základ OSVČ činí dvanáctinásobek 50% průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství. Za průměrnou měsíční mzdu v národním hospodářství se považuje částka, která se vypočte jako součin všeobecného vyměřovacího základu stanoveného nařízením vlády pro účely důchodového pojištění za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se průměrná mzda zjišťuje, a přepočítacího koeficientu stanoveného nařízením vlády pro účely důchodového pojištění pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Takto vypočtená částka průměrné mzdy se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.

Podle vyhlášky č. 208/2014 Sb. ze dne 25.9.2014 je výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 2013 stanovena na 25 903 Kč a výše přepočítacího koeficientu činí 1,0273. Pro rok 2015 tak průměrná měsíční mzda činí 26 611 Kč. Minimální měsíční vyměřovací základ pro měsíce roku 2015 je tudíž 13 305,50 Kč. Z toho minimální měsíční záloha na pojistné je po zaokrouhlení rovna částce 1 797 Kč, čímž se o 45 Kč zvyšuje minimální záloha platná do konce roku 2014.

Zálohu ve výši 1 797 Kč musely poprvé za leden 2015 (posledním dnem splatnosti byl 9.2.2015) uhradit OSVČ, které zahajují v roce 2015 samostatnou výdělečnou činnost. Stejnou částku zaplatí i ty OSVČ, které podle Přehledu za rok 2013 platily v roce 2014 zálohy nižší než 1 797 Kč. Minimální platba se pochopitelně nevztahuje na osoby, které nemají stanoven minimální vyměřovací základ nebo které jsou zproštěny povinnosti platit zálohy na pojistné.

Nařízením vlády č. 204/2014 Sb. došlo od 1.1.2015 ke zvýšení minimální mzdy z částky 8 500 Kč na 9 200 Kč. Pojistné ve výši 13,5% z nově stanoveného minimálního vyměřovacího základu činí 1 242 Kč oproti předchozí částce 1 148 Kč. Tato změna ovlivní platbu pojistného na zdravotní pojištění u zaměstnanců a u osob bez zdanitelných příjmů (OBZP) a to od platby za měsíc leden 2015. Splatnost pojistného u OBZP byla do 9.2.2015 a u zaměstnavatelů do 20.2.2015. V roce 2015 již nemá změna minimální mzdy dopad na navyšování vyměřovacího základu u neplaceného volna (viz dále).

Ustanovení § 3c zákona č. 592/1992 Sb. bylo novelizováno již v průběhu roku 2014 a to s účinností od 1.7.2014. Od 1.1.2015 k další novelizaci tohoto ustanovení nedochází a vyměřovací základ pro platbu pojistného státem nadále činí 6 259 Kč. Z tohoto vyměřovacího základu platí za zákonem stanovené skupiny osob stát měsíčně pojistné ve výši 845 Kč. Možnost uplatnění snížení vyměřovacího základu podle § 3 odst. 7 zákona č. 592/1992 Sb. platí i v roce 2015.

Výše všeobecného vyměřovacího základu má dopad také na výpočet tzv. pravděpodobné výše pojistného. Údaje jsou stanoveny v souladu s § 25a odst. 2 věty třetí zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a pro roky 2012 až 2015 je uvádí následující tabulka.

  Rok      VVZ o 2        Vyměřovací základ        Pravděpodobné pojistné za  
          roky zpět                                          měsíc            
------------------------------------------------------------------------------
                         OSVČ      Zaměstnavatel     OSVČ      Zaměstnavatel  
------------------------------------------------------------------------------
  2012     24 526      18 394,50     36 789,00       2 484         4 967      
------------------------------------------------------------------------------
  2013     25 093      18 819,75     37 639,50       2 541         5 082      
------------------------------------------------------------------------------
  2014     25 903      19 427,25     38 854,50       2 623         5 246      
------------------------------------------------------------------------------
 
rok = rok, za který se stanoví pravděpodobná výše pojistného
VVZ = Všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového zákona

K významnému posunu došlo při sjednocení posuzování výjimek zařazení mezi zaměstnance u dohod o provedení práce (DPP) a dohod o pracovní činnosti (DPČ). Od roku 2015 je u DPP jednotně řešena problematika odvodu pojistného na sociální i zdravotní pojištění při překročení tzv. započitatelného příjmu.

Pro lepší pochopení lze použít citaci příslušného ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění. Vzhledem k velmi podobnému znění se můžeme omezit na znění zákona, které upravuje postup u DPP – tedy výjimka, kdy se pro účely zdravotního pojištění nejedná o zaměstnání podle § 5 písm. a) bodu 3 zákona č. 48/1997 Sb. Do konce roku 20014 platil text:

„Pojištěnec je plátcem pojistného, pokud je zaměstnancem; za zaměstnance se pro účely zdravotního pojištění považuje fyzická osoba, které plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zvláštního právního předpisu, s výjimkou osoby činné na základě dohody o provedení práce, která v kalendářním měsíci nedosáhla příjmu ve výši částky, jež je podmínkou pro účast takové osoby na nemocenském pojištění podle zákona upravujícího nemocenské pojištění (dále jen „započitatelný příjem“)“.

Nově stejné ustanovení zní (v následujícím textu jsou tučně vyznačeny změny):

„Pojištěnec je plátcem pojistného, pokud je zaměstnancem; za zaměstnance se pro účely zdravotního pojištění považuje fyzická osoba, které plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zvláštního právního předpisu, s výjimkou osoby činné na základě dohody o provedení práce, popřípadě více dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele, pokud úhrn příjmů z takových dohod v kalendářním měsíci nedosáhl příjmu ve výši částky, jež je podmínkou pro účast takové osoby na nemocenském pojištění podle zákona upravujícího nemocenské pojištění (dále jen „započitatelný příjem“); započitatelný příjem zúčtovaný zaměstnavatelem až po skončení dohody o provedení práce se považuje za příjem zúčtovaný do kalendářního měsíce, v němž tato dohoda skončila.“

Velmi podobně je řešena i výjimka u DPČ, která je v zákoně stanovena v § 5 písm. a) bodu 5 téhož zákona. Pro jednoduchost se v dalším výkladu omezíme jen na výklad k první z výjimek (DPP) s tím, že přiměřeně platí i pro DPČ. Pochopitelně je nutné především respektovat odlišné limity u obou typů dohod: u DPP je podmínkou pro zařazení mezi zaměstnance účast na nemocenském pojištění, tj. dosažení částky vyšší než 10 000 Kč, zatímco u DPČ je touto podmínkou dosažení započitatelného příjmu alespoň 2 500 Kč.

Dvě změny, které se vztahují na DPP a DPČ, se týkají sčítání příjmů z jednotlivých dohod a započitatelnosti příjmů po skončení činnosti. Následující příklady se vztahují na oba případy. Do konce roku 2014 se každá dohoda se posuzovala odděleně. Touto úpravou dochází ke sjednocení vzniku zaměstnání ve zdravotním pojištění s postupem posuzování povinnosti odvodu pojistného v oblasti nemocenského pojištění, kde bylo sčítání příjmů z jednotlivých dohod u jednoho zaměstnavatele zakotveno již od roku 2012 (u DPČ pouze v případě, je-li činnost vykonávaná na základě DPČ považována za zaměstnání malého rozsahu).

Podobně lze postupovat při jakémkoli souběhu DPP a analogicky také podobná pravidla pro DPČ. Nadále však platí, že oba druhy dohod se vzájemně nesčítají.

Druhé upřesnění u DPP a DPČ se týká postupu při započitatelnosti příjmů po skončení zaměstnání. Přesněji platí, že započitatelný (nebo též zúčtovaný) příjem zúčtovaný zaměstnavatelem až po skončení DPP (DPČ) se považuje za příjem zúčtovaný do kalendářního měsíce, v němž tato dohoda skončila. Podobný postup byl uplatňován do konce roku 2014 – textové upřesnění je tak v souladu se stávajícím postupem.

Od roku 2015 se přestává navyšovat vyměřovací základ při poskytnutí pracovního volna bez náhrady příjmů a při neomluvené absenci. Tento záměr obsahovaly již úpravy v zákoně č. 458/2011 Sb., který zřizoval jedno inkasní místo. Ze dvou zákonů je nově vypuštěn text, který problematiku stanovení vyměřovacího základu v uvedených situacích řešil.

Konkrétně se v § 9 zákona č. 48/1997 Sb. zrušuje odstavec 3, který doposud zněl:

„Písemnou smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může se zaměstnanec zavázat zaplatit zaměstnavateli zcela nebo zčásti částku odpovídající pojistnému, které za zaměstnance má zaměstnavatel povinnost hradit v době, kdy zaměstnanci poskytl pracovní volno bez náhrady příjmu. Při neomluvené nepřítomnosti zaměstnance v práci je zaměstnanec povinen zaplatit zaměstnavateli částku odpovídající pojistnému, které zaměstnavatel za zaměstnance za tuto dobu uhradil.“

Návazně vypadl i text v § 3 odst. 5 zákona č. 592/1992 Sb., který byl do 31.12.2014 v zákoně v tomto znění:

„V zaměstnání, ve kterém bylo po celý kalendářní měsíc poskytnuto pracovní volno bez náhrady příjmu, nebo v němž po celý kalendářní měsíc trvala neomluvená nepřítomnost v práci, je vyměřovacím základem minimální mzda zaměstnanců v pracovním poměru odměňovaných měsíční mzdou, která platí k prvnímu dni kalendářního měsíce, ve kterém se pojistné platí (dále jen ,minimální mzda‘). Pokud pracovní volno bez náhrady příjmu nebo neomluvená nepřítomnost v práci trvaly po dobu kratší, připočte se v tomto zaměstnání k úhrnu příjmů započitatelných do vyměřovacího základu za každý kalendářní den, který trvalo pracovní volno nebo neomluvená nepřítomnost, poměrná část minimální mzdy připadající na jeden kalendářní den v daném měsíci. Podle předchozích vět se nepostupuje, jestliže bylo poskytnuto pracovní volno bez náhrady příjmu zaměstnanci, který:

Nadále však zůstává v platnosti ustanovení o dodržení minimálního vyměřovacího základu a doplatku do minimálního vyměřovacího základu. Ve dvou následujících příkladech bude demonstrována odlišnost postupu do konce roku 2014 a od ledna 2015.

Od ledna 2015 došlo k několika změnám v základním ustanovení, které definuje vyměřovací základ zaměstnance – tedy § 3 zákona č. 592/1992 Sb. V následujícím textu připomínáme nejdůležitější změny, které souvisí s touto novelizací.

Nejdůležitější změny při stanovení vyměřovacího základu (§ 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění):

Primárně došlo k několika úpravám ve výčtu výjimek, z nichž se pojistné neodvádí. Tyto výjimky lze rozdělit do tří oblastí: náhrady výdajů představitelům státní moci a soudcům, odměny vyplácené podle zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích a u odstupného.

První výjimka se týká základní úpravy v odstavci 1, kde byly do konce roku 2014 zmíněny i náhrady výdajů představitelům státní moci a soudcům.

Tato výjimka byla ze zákona vypuštěna. Jde však o příjem ze závislé činnosti, který není od daně osvobozen. Do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na zdravotní pojištění se tedy zahrnovat bude. U sociálního pojištění je úprava odlišná.

V odstavci 2 jsou místo původně vyjmenovaných příjmů, které se do vyměřovacího základu nezahrnují, uvedeny příjmy, o které se vyměřovací základ snižuje.

Jde o sjednocení se sociálním zabezpečením. Věcně není rozdíl mezi tím, jestli se vyjmenované druhý příjmů do vyměřovacího základu nezahrnují nebo se o tyto položky vyměřovací základ snižuje.

V odstavci 2 jsou dále v příjmech, o které se vyměřovací základ snižuje, dvě významné výjimky oproti stavu do konce roku 2014. Nejsou uvedeny odměny vyplácené podle zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích, pokud vytvoření a uplatnění vynálezu nebo zlepšovacího návrhu nemělo souvislost s výkonem zaměstnání a je také precizována výjimka u odstupného.

Výjimka týkající se odměn vyplácených podle zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích ukončila platnost 31.12.2014. Od roku 2015 budou všechny takto vyplacené odměny podléhat odvodu pojistného.

U odstupného (a dalších vyjmenovaných analogických plnění) došlo ke změně formulace podmínek, za kterých se nemusí pojistné odvádět. Dosud platilo, že se do vyměřovacího základu nezahrnovalo „odstupné poskytované na základě zvláštních právních předpisů“. Nově pak platí, že se „vyměřovací základ zaměstnance snižuje o odstupné, na které vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů“. Pokud tedy nárok na odstupné nevznikl a přesto je plnění vyplaceno, bude se z něj odvádět pojistné. Konkrétně se rozdílný text dotýká potenciálně dvou situací. Na jedné straně jde o plnění vyplacené v souvislosti s ukončení pracovního poměru při pozbytí schopnosti vykonávat práci ze zdravotních důvodů. Dle soudního rozhodnutí z roku 2014 jde v takovémto případě také o odstupné, takže ještě v roce 2014 se do vyměřovacího základu nezahrnovalo. Vzhledem k tomu, že na toto plnění ze zákona nevznikl nárok, bude se z něj od 1.1.2015 pojistné odvádět. Druhým typovým příkladem pro to, zda „vznikl na odstupné nárok“ jsou výplaty vyšších násobků odstupného. V tomto případě bude stejně jako u sociálního pojištění postup analogický jako doposud.

Zákoník práce stanoví, v jaké výši nejméně musí být odstupné poskytnuto. Zaměstnavatel musí proto stanovit, v jaké výši bude odstupné poskytovat při dodržení minimální výše. Zaměstnanec má nárok na odstupné ve výši, kterou zaměstnavatel podle zákoníku práce stanovil. Pojistné se proto z odstupného neplatí bez ohledu na výši stanovenou zaměstnavatelem, tedy ani z vícenásobků průměrného výdělku nad minimální výši, kterou musí zaměstnavatel dodržet.

Od 1.1.2015 bylo odstraněno původní znění odstavce 5 (pracovní volno bez náhrady příjmů). Tato úprava navazuje na zrušení § 9 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.

Nově se nebude navyšovat vyměřovací základ v případech, kdy je pracovníkovi poskytnuto pracovní volno bez náhrady příjmů nebo kdy se jedná o neomluvenou absenci. Odvod pojistného z minimálního vyměřovacího základu, kterým je minimální mzda, je zajištěn odstavcem 4 a odstavcem 6; nově se však nebude provádět dopočet za dny pracovního volna bez náhrady příjmů, pokud bude zaměstnanec čerpat pracovní volna pouze po část měsíce a za odpracovanou část měsíce dodrží minimální vyměřovací základ.

V případě tří výše uvedených kategorií došlo v § 3 k věcným a to vesměs upřesňujícícm úpravám.

Odstavec 1 obsahuje obecnější definici vyměřovacího základu s přesahem na příjmy ze států EU i další státy mimo ČR.

Touto změnou nedochází ke změně ve vnímání započitatelnosti zahraničních příjmů. Tato změna jen zajišťuje soulad mezi evropskou legislativou např. při odvodu pojistného u českých pojištěnců, kterým plynou příjmy z jiných států EU.

Je-li zaměstnanci vyplácen příjem v cizí měně je novým zněním odstavce 5 uložena zaměstnavateli povinnost vést ve svých záznamech pro stanovení a odvod pojistného kurz, který použil při přepočtu na českou měnu.

Jde o upřesnění, jak jednoznačně použít správný přepočet kursu.

Vyměřovací základ pracovníka v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů upravuje samostatně odstavec 12.

Samostatnou úpravu takto definované skupiny zaměstnanců obsahoval zákon také do konce roku 2014. Připouštěl však jen výjimky v podobě příjmů, které tomuto pracovníku nahrazují výdaje jím za zaměstnavatele vynaložené v souvislosti s tímto pracovním vztahem nebo škodou vzniklou v souvislosti s tímto pracovním vztahem. Z obecnějších výjimek obsažených v odstavci 2 byly přípustné jen dvě poslední (jednorázové sociální výpomoci a plnění poživatelům důchodu po roce od skončení pracovního poměru). Nově jsou přípustné stejné výjimky jako u zaměstnanců činných podle českého zákoníku práce – tedy kompletní sada podle odstavce 2 – teoreticky tedy i výše diskutovaná výjimka odstupného (i když je sporné, zda lze podle cizích právních předpisů dohledat stejně znějící plnění).

Ze zákona byla odstraněna všechna ustanovení týkající se maximálního vyměřovacího základu. Jde o vypuštění textu jak u zaměstnanců (§ 3 odst. 15 až 18) tak u osob samostatně výdělečně činných (dle § 3a) a zároveň i text upravující technickou realizaci vratek pojistného při souběhu více zaměstnání (text v § 14 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.).

Do konce roku 2014 přitom platila úprava dle § 3d, která pouze pozastavovala použití ustanovení o maximálním vyměřovacím základu pro roky 2013 až 2015. Ke zrušení ustanovení došlo bez přijetí přechodných ustanovení.

Na základě novelizovaného znění zákona nelze po 1.1.2015 běžným způsobem vrátit plátci pojistného přeplatek vzniklý překročením maximálního vyměřovacího základu za roky 2008 až 2012. K promlčení nároku na přeplatek sice nedošlo (promlčecí lhůta je 10 let), je však sporná možnost použití technického provedení vratky, která byla dosud upravena v zákoně výslovně na základě písemné žádosti.