Odůvodnění rozhodnutí
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j.
1 Afs 78/2011-188. www.nssoud.cz
„Jak uvedeno shora, § 40 odst. 6 ZSCP je založen na absolutní správní
úvaze; správní orgán tak v případě obdržení žádosti o prodloužení lhůty (avšak ani to není
podmínkou) rozhodne, zda lhůtu prodlouží, anebo žádosti nevyhoví. Ovšem i v takových případech je
nutno mít na mysli principy, na něž odkazuje i Ústavní soud (např. nález sp.zn.
Pl. ÚS 33/97, ze dne 17. 12. 1997, publikován pod
č. 30/1998 Sb.), totiž, že i v českém právu
platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které ač nejsou výslovně obsaženy v
právních předpisech, jsou respektovány při interpretaci a aplikaci práva. V souzeném případě pak
zmíněný přístup znamená, že i rozhodnutí založené na volné správní úvaze musí být zbudováno na
racionálních důvodech, pro něž se správce daně rozhodl žádosti vyhovět, anebo ji naopak zamítl. Za
situace, kdy zákon nevznáší výslovný požadavek na odůvodnění takového rozhodnutí, není přitom
podstatné, zda ony důvody budou přímou součástí tohoto rozhodnutí (ač by toto řešení bylo samozřejmě
vhodné), nebo budou obsahem úředního záznamu založeného ve správním spisu. V každém případě však
musí být důvody správce daně pro zvolený postup transparentní a jednoznačně seznatelné; důvodem pro
toto řešení je právě fakt, že osoba zúčastněná na řízení má právo se s důvody rozhodnutí
seznámit.“
V rámci daňového řízení existuje obecné právo na seznámení se s důvody
rozhodnutí tak, aby byla zachována možnost přezkoumání postupu rozhodujícího orgánu. Uvedené tak
znamená, že je povinností rozhodujícího orgánu dotčenému subjektu vždy nějakým způsobem umožnit
seznat důvody jeho postupu. To nezávisle na tom, zda zákon takovýto postup striktně vyžaduje či
nikoliv. Bez dostání tomuto požadavku by se totiž již nejednalo o řádný výkon veřejné moci, leč
svévoli. A ta je v právním státě nepřípustná.