Zamezení dvojího zdanění při realizaci zakázek českých podnikatelů na Slovensku, v Bulharsku a Polsku

Po vstupu České republiky do Evropské unie čeští podnikatelé získávají stále častěji zakázky v zahraničí, zejména v jiných členských státech. Radost z rozšiřování podnikatelských aktivit za hranice naší republiky však někdy sníží s místními pravidly státu realizace zakázky, které musí český podnikatel dodržovat a s jejichž finančními dopady musí počítat. Ne vždy jsou totiž dopředu čeští podnikatelé se všemi souvisejícími povinnostmi seznámeni, a tak se dozvídají o tom, co měli dodržovat, jaké budou mít zvýšené výdaje např. na mzdy a daně, až při konfrontaci se správními orgány státu realizace zakázky. V neposlední řadě musejí podnikatelé, kteří zaplatili daň v zahraničí, řešit i zamezení dvojího zdanění.

Cílem tohoto článku je proto upozornit na nejdůležitější povinnosti českých podnikatelů při provádění zakázek v zahraničí, a to jak z oblasti pracovněprávní, daňové včetně zamezení dvojího zdanění, tak i oblasti pojištění na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění. Jako příklady budou v článku uváděny povinnosti českých podnikatelů při realizaci zakázky v následujících státech: Slovenská republika, Bulharsko a Polsko.

Nejprve si vyjmenujme, jakými oblastmi se musí český podnikatel, který získá zakázku v jiném členském státě, zabývat. Jedná se o:

Dočasné vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb upravuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1966 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. V souladu s touto směrnicí, která byla transponována do právních řádů všech členských států Evropské unie, je zaměstnavatel povinen zabezpečit, aby se na dočasně vyslaného zaměstnance vztahovaly určité minimální pracovní podmínky platné ve státě, kam bude zaměstnanec vyslán. Tyto garantované pracovní podmínky jsou:

Každá podmínka se posuzuje odděleně a uplatní se ta, která je výhodnější. Co se týče minimální mzdy, která je jedním z nejčastěji nerespektovaných podmínek, podle výše uvedené směrnice se jí rozumí minimální mzda stanovená vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi členského státu, na jehož území je zaměstnanec vyslán.

Z výše uvedených pravidel připouští směrnice několik výjimek. Jedná se zejména o případ první montáže nebo první instalace zboží, pokud tvoří podstatnou část smlouvy o dodávce zboží a jsou nezbytné pro uvedení dodaného zboží do provozu a provádějí je zkušení nebo specializovaní pracovníci dodavatelského podniku. V případě, že doba vyslání nepřesáhne 8 dní, minimální podmínky týkající se roční délky placené dovolené a minimální mzdy se nepoužijí. Tato výjimka je pro členské státy povinná. Členské státy se rovněž mohou (ale nemusí) rozhodnout, že po dobu prvních 30 dní nebudou aplikovány garantované podmínky u minimální mzdy. Pokud ale zaměstnanec překročí tuto dobu vyslání do daného členského státu v referenčním období jednoho roku, jeho nárok na minimální mzdu, je-li ve státě vyslání vyšší než jeho skutečná mzda, vznikne zpětně. Je nutné upozornit, že do minimální mzdy se nezapočítávají cestovní náhrady. Žádnou z výjimek není možné uplatnit u vyslaných agenturních zaměstnanců.

Pokud se podíváme na příklady některých členských států Evropské unie, např. Slovenska, Bulharska, Polska, minimální podmínky se značně liší. Minimální mzda v Polsku činí 1 386,00 PLN, na Slovensku 317 EUR, v Bulharsku činí 270 BGN. Ve státech bývalého východního bloku jsou aktuálně minimální mzdy nižší než v České republice, bude tedy vždy použita minimální mzda česká. Je však nutné si uvědomit, že taková nebývá situace ve státech západní Evropy, kde jsou minimální mzdy často podstatně vyšší než v České republice (např. v Lucembursku byla k 1. 1. 2011 minimální mzda 1 757,56 EUR, ve Francii 1 365 EUR, v Nizozemí 1 424,40 EUR). Co se týče např. délky dovolené, ačkoliv např. na první pohled vypadá délka minimální zákonné dovolené ve Slovenské republice stejně jako v České republice, jakmile podle slovenského zákoníku dosáhne zaměstnanec věku 33 let, má nárok na pět týdnů dovolené místo základních čtyř týdnů. Český zaměstnavatel musí v daném případě zaměstnancům vyslaným na Slovensko, kteří dosáhli věku 33 let, dovolenou prodloužit. Jak jsme si ukázali na několika příkladech, vždy je potřeba zjistit všechny minimální požadavky, které lokální právo klade, a srovnat je s podmínkami českými. Základním zdrojem informací zde mohou být informace uvedené na webu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, vždy je však potřeba je ověřit.

Nedodržení těchto minimálních podmínek státu vyslání (realizace zakázky) je ze strany správních orgánů jednotlivých států často kontrolováno a penalizováno.

Některé státy navíc vyžadují různé notifikační procedury před nebo při vyslání. I jejich nedodržení může být pro českého podnikatele dosti nákladné.

Realizace zakázek v rámci volného pohybu služeb se uskutečňuje na základě živnostenských oprávnění vydaných ve státě usazení. To znamená, že český podnikatel uskutečňuje zakázku v jiném členském státě na základě živnostenských oprávnění vydaných v České republice. Pokud však některá z činností, kterou bude v jiném členském státě vykonávat, je v tomto členském státě regulovaná, má ve většině členských států Evropské unie český zaměstnavatel povinnost ohlásit předem uskutečňování těchto činností příslušnému uznávacímu orgánu. Zdrojem informací, zda je či není určitá činnost regulovaná, mohou být webové stránky http://ec.europa.eu/internal_market/ /qualifications/regprof/index.cfm?fuseaction=home.home. Pokud tak český podnikatel neučiní, vystavuje se často významným sankcím od uznávacích orgánů státu realizace zakázky.

Připomeňme si v úvodu, že Česká republika uzavřela se všemi členskými státy Evropské unie smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou tedy uzavřeny se všemi v článku popisovanými státy¹. Pokud český podnikatel uskutečňuje zakázku v zahraničí, musí prověřit, zda jeho činnost prováděná v zahraničí má za důsledek vznik stálé provozovny. V takovém případě má totiž stát, v němž je zakázka uskutečňována, nárok na výběr daně z příjmů právnických osob ze zisků za tuto zakázku. Zda vzniká stálá provozovna ve druhém smluvním státě či nikoliv, najdeme v článku 5 nazvaném „Stálá provozovna“ u každé ze smluv o zamezení dvojího zdanění. Za stálou provozovnu se podle smluv o zamezení dvojího zdanění uzavřených se Slovenskem, Polskem i Bulharskem považuje trvalé místo pro podnikání, jehož prostřednictvím je zcela nebo zčásti vykonávána činnost podniku, obzvláště místo vedení, závod, kancelář, továrna, dílna, důl, dále pak různá naleziště přírodních zdrojů. Za stálou provozovnu může být považována i činnost závislého zástupce, který jedná ve státě zakázky na účet českého podnikatele a má a obvykle používá oprávnění, které mu dovoluje uzavírat smlouvy jménem tohoto podnikatele.

S ohledem na téma tohoto článku, který se zabývá jednorázovými zakázkami českých podnikatelů realizovanými v jiných členských státech Evropské unie, jsou nejčastějším případem, kdy vznikne stálá provozovna, situace, kdy je prováděna stavební zakázka nebo jsou poskytovány jakékoliv služby. Za stálou provozovnu se totiž podle smluv o zamezení dvojího zdanění považuje také staveniště, stavba, instalační nebo montážní projekt nebo dozor s tím spojený v případě, pokud realizace některé z nich trvá déle než 12 měsíců. Co se týče služeb, smlouvy o zamezení dvojího zdanění uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskem a Českou republikou a Bulharskem považují rovněž za stálou provozovnu i situaci, kdy česká společnost poskytuje na Slovensku, respektive v Bulharsku, služby, včetně poradenských nebo manažerských, prostřednictvím svých zaměstnanců nebo jiných pracovníků najatých pro tento účel. Jsou-li služby poskytovány na Slovensku či v Bulharsku po jedno nebo více období přesahující v úhrnu šest měsíců v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období bez ohledu na počet projektů, vzniká podle těchto smluv o zamezení dvojího zdanění stálá provozovna zpětně od prvního dne poskytování činností v dané lhůtě.

V případě, že vznikne nebo může vzniknout českému podnikateli stálá provozovna ve státě realizace zakázky, musí být především schopen prokázat, že je českým daňovým rezidentem. Jen v takovém případě totiž může požívat výhod, které mu umožňuje příslušná smlouva o zamezení dvojího zdanění. V některých případech, tak jako například v Bulharsku, podléhá od určitého obratu přiznání výhod ze smlouvy o zamezení dvojího zdanění předchozímu souhlasu místních finančních orgánů, a to i když stálá provozovna nevznikne. Neabsolvuje-li český podnikatel tuto proceduru, má bulharský (plátce příjmu) povinnost srážet daň ve výši 10 % ze všech úhrad, které ve prospěch českého podnikatele uskutečňuje.

Vznikne-li českému podnikateli ve státě realizace zakázky stálá provozovna, pak se musí v daném státě zaregistrovat jako plátce daně z příjmů právnických osob a podávat tam ve lhůtě stanovené místním zákonem přiznání k dani z příjmů právnických osob. V tomto přiznání uvede náklady a výnosy, které lze přičíst stálé provozovně (tedy náklady a výnosy s ní související) za podmínek, jako by stálá provozovna vykonávala činnost jako samostatný podnik za stejných nebo obdobných podmínek při naprosté nezávislosti na českém podniku, jehož je stálou provozovnou. Ohledně správného vyčíslení základu daně si český podnikatel musí zjistit, zda musí vést účetnictví podle předpisů státu realizace zakázky či zda postačí účetnictví podle českých předpisů s příslušnými úpravami základu daně tak, aby odpovídal místním podmínkám. Základ daně stálé provozovny pro účely zdanění ve státě její existence se totiž vždy vyčísluje podle daňových zákonů toho státu, kde se stálá provozovna nachází.

Lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů právnických osob je např. na Slovensku i v Polsku stejná jako v České republice, tj. do konce třetího měsíce následujícího po skončení zdaňovacího období. V zásadě je tedy lhůta pro podání přiznání stejná jako v Bulharsku, kdy je do 31. března následujícího roku po zdaňovacím období, za něž se přiznání podává. V Bulharsku činí sazba daně z příjmů právnických osob 10 %, na Slovensku a v Polsku 19 %. O opomenutí daňových povinností českého podnikatele ve státě realizace zakázky se finanční orgány ve státě realizace zakázky často snadno dozvědí, protože v mnoha případech mají plátci příjmů (tzn. zákazníci českého podnikatele v zahraničí) oznamovací povinnost spočívající v tom, že musejí místnímu finančnímu úřadu oznámit, že uzavřeli smlouvu se zahraničním subjektem, kterému může touto smlouvou vzniknout na jejich území stálá provozovna. Např. ve Slovenské republice mají tuto povinnost slovenští plátci příjmů do 15 dnů od uzavření takové smlouvy.

Další otázkou, kterou musí podnikatel, jenž vysílá své zaměstnance na zakázku do jiného členského státu, řešit, je otázka zdanění příjmů vyslaných zaměstnanců za práci v tomto členském státě. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění stanoví v článku nazvaném „Zaměstnání“ (u popisovaných smluv o zamezení dvojího zdanění uzavřených s Polskem a Bulharskem se jedná o článek 15, v případě Slovenska o článek 14), v jakých případech mají státy realizace zakázky nárok na výběr daně z příjmů ze závislé činnosti z odměn za práci nerezidentů uskutečňované na jejich území. Uvedený článek stanoví, že stát realizace zakázky má nárok na zdanění odměny za práci nerezidenta, pokud je práce vykonávána na jeho území. Nicméně toto pravidlo se neuplatní, pokud jsou zároveň splněny následující podmínky:

Je-li jedna z výše uvedených tří podmínek porušena, má stát realizace zakázky právo na výběr daně z příjmů ze závislé činnosti z odměn vyslaných zaměstnanců za práci realizovanou na jeho území. Pak je potřeba, aby český podnikatel-zaměstnavatel zjistil, jakým způsobem je daň v tomto státě vybírána.

Pokud tedy český podnikatel ví, že mu vznikne nebo již vznikla stálá provozovna ve státě realizace zakázky, nebo že zaměstnanci budou pobývat v tomto státě po dobu delší než 183 dní (i když stálá provozovna nevznikla), daň z příjmů ze závislé činnosti vyslaných zaměstnanců bude odváděna ve státě realizace zakázky od prvního dne jejich práce na území tohoto státu. Může nastat i situace, že přesto, že zaměstnance vysílá český zaměstnavatel, odměna bude vyplácena za zaměstnavatele, který je rezidentem státu realizace zakázky. Taková situace může nastat, pokud by zakázka spočívala v pronájmu pracovní síly zahraničnímu zaměstnavateli, tedy v agenturním zaměstnávání. Vyslaní zaměstnanci by v takovém případě byli řízeni zahraničním zaměstnavatelem, který je rezidentem státu realizace zakázky a opětně by byla jedna z kumulativních podmínek porušena. Jejich odměna by v takovém případě podléhala zdanění ve státě realizace zakázky od prvního dne.

Pokud se podíváme na konkrétní sazby zdanění příjmů ze závislé činnosti ve vybraných členských státech Evropské unie, pak jsou následující:

 +-----------+-------------------------------------+ |   Stát    |             Sazby daně              | +-----------+-------------------------------------+ | Slovensko | 19%                                 | | Polsko    | 18 % v pásmu od 3 091 - 85 528 PLN  | |           | 32 % nad částku 28 828 PLN          | | Bulharsko | 10%                                 | +-----------+-------------------------------------+

Daň je ve všech výše uvedených případech vybírána srážkou u zdroje, tj. nejedná-li se o pronájem pracovní síly, českým zaměstnavatelem, který se musí ve státě realizace zakázky zaregistrovat jako plátce k dani z příjmů fyzických osob.

Aby zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti nebyly vybírány dvakrát, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), na takovou situaci pamatuje v § 38h odst. 11 a 12. Vznikne-li českému zaměstnavateli ve státě, kam zaměstnance vyslal, stálá provozovna, povinnost srážet a odvádět daň z příjmů ze závislé činnosti z odměn vyslaných zaměstnanců za práci v zahraničí se zruší v České republice automaticky. Pokud ale stálá provozovna nevznikne a přesto odměna vyslaných zaměstnanců za práci ve státě realizace zakázky podléhá zdanění (např. pokud pobyt zaměstnance ve státě vyslání přesáhne 183 dní), musí český zaměstnavatel o zrušení povinnosti srážet a odvádět zálohy na daň z příjmů v České republice svůj místně příslušný finanční úřad požádat.

A jak bude postupovat český podnikatel v případě, že mu vznikla stálá provozovna ve státě realizace zakázky, kde její základ daně řádně zdanil, v České republice? I na to pamatují smlouvy o zamezení dvojího zdanění, jak již napovídá jejich název. Každá ze smluv uvádí v článku „Zamezení dvojího zdanění“ (v případě Slovenska článek 22, Bulharska článek 23 a Polska článek 24) způsob, kterým se dvojímu zdanění zabrání. Ve všech třech případech může být daň z příjmů právnických osob zaplacená v těchto státech v souladu s příslušnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění započtena na daň vyčíslenou ze základu daně podle českého ZDP. Započíst (tj. odečíst od daně vypočítané ze základu daně podle ZDP) lze však podle výše uvedených článků smluv o zamezení dvojího zdanění a podle § 38f ZDP jen částku zahraniční daně do výše daně z příjmů právnických osob vypočtené podle ZDP připadající na základ daně stálé provozovny. Daň, kterou uhradil český podnikatel v zahraničí, je povinen českému finančnímu úřadu prokázat potvrzením o zaplacení daně vystaveným zahraničním finančním úřadem.

Co se týče zamezení dvojího zdanění u příjmů vyslaných zaměstnanců, kteří zůstanou českými daňovými rezidenty, je nutno upozornit, že úhradou daně v zahraničí není jejich daňová povinnost v České republice vyrovnána. Jak uvedeno výše, všechny tři smlouvy o zamezení dvojího zdanění předpokládají jako metodu zamezení dvojího zdanění zápočet prostý. Zaměstnanec by tedy měl podat v České republice přiznání k dani z příjmů a v něm si daň zaplacenou v zahraničí započítat na daň, která mu při výpočtu základu daně podle českých předpisů vyšla v přiznání. Podle § 38f odst. 4 ZDP však může zaměstnanec, je-li to pro něj výhodnější, využít možnosti příjem vyjmout ze zdanění, a to i když smlouva o zamezení dvojího zdanění stanoví jinak. Podmínkou uplatnění tohoto postupu je však to, že činnost zaměstnance byla vykonávána ve státě, s nímž Česká republika uzavřela smlouvu o zamezení dvojího zdanění, a také, že zaměstnavateli, který zaměstnance vyslal do tohoto státu, vznikla v tomto státě stálá provozovna, k jejíž tíži mzda zaměstnance šla. Nutno upozornit, že i v případě vynětí ze zdanění má zaměstnanec povinnost podat přiznání k dani z příjmů v České republice, kde tento příjem uvede, i když jen formálně. Takovou povinnost by zaměstnanec neměl pouze v případě, kdy by činnost ve státě vyslání vykonával po celé zdaňovací období a mohl by využít ustanovení § 38 odst. 4 ZDP, tedy vynětí příjmů ze zdanění.

Posledním bodem tohoto článku, na který bych chtěla upozornit, je otázka sociálního a zdravotního zabezpečení z odměn zaměstnanců, kteří budou na zakázce v zahraničí pracovat. V případě všech členských států bude postupováno podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Bude-li se jednat o české zaměstnance, kteří alespoň měsíc před vysláním podléhali českým předpisům v oblasti alespoň jednoho z pojištění a budou-li splněny následující podmínky, pak zůstanou zaměstnanci po dobu vyslání pojištěni v České republice. Podmínky, aby jim byl přiznán statut vyslaných zaměstnanců pro účely pojištění, musejí být splněny kumulativně a jsou následující: doba předpokládaného vyslání nesmí přesáhnout 24 měsíců, mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem musí zůstat zachována přímá vazba, vysílající zaměstnavatel musí vykonávat v České republice podstatnou část své činnosti, vyslaná osoba nesmí nahradit jinou vyslanou osobu. Přímá vazba se posuzuje z hlediska zodpovědnosti zaměstnavatele za přijetí zaměstnance, za jeho odměňování a za jeho výkon práce, dále z hlediska možnosti skončení pracovního poměru a pravomoci stanovit povahu práce. Jsou-li splněny všechny výše uvedené podmínky, měl by před vysláním zaměstnanců zaměstnavatel spolu se zaměstnancem požádat Českou správu sociálního zabezpečení o vystavení potvrzení o příslušnosti k českým předpisům, tedy formulář A1. Uvedené potvrzení lze sice vystavit zpětně, nebudou-li však toto potvrzení vyslaní pracovníci mít v případě kontroly např. místním úřadem práce na místě realizace zakázky, může českého podnikatele opětně postihnout sankce.

Je-li vyslání delší než 24 měsíců, pak od samého počátku podléhá vyslaný zaměstnanec v oblasti pojištění předpisům ve státě vyslání. Pojištění za něj tedy musí být odváděno do státu vyslání a nikoliv do České republiky (nezíská-li vyslaný zaměstnanec výjimku z těchto pravidel). Sazby pojistného jsou v popisovaných státech následující:

 +------------+---------------------------------+----------------------------------------------------------------------------+ |    Stát    |       Zdravotní pojištění       |                            Sociální pojištění                              | +------------+---------------------------------+----------------------------------------------------------------------------+ | Polsko     | 9 % zaměstnanec z celé mzdy     | 13,71 % zaměstnanec z MAX VZ3 (z toho 2,45 %                               | |            |                                 |  nemocenské pojištění, které je dobrovolné)                                | |            |                                 | 14,26 % zaměstnavatel z MAX VZ MAX VZ = 30 x průměrná mzda,                | |            |                                 |  tj. cca 3 400 PLN x 30 (starobní a invalidní poj.)                        | |            |                                 | 2,55 % zaměstnavatel z celé mzdy (nezaměstnanost a zár. fond zaměstnanců)  | |            |                                 | 0,67-3,33 zaměstnavatel z celé mzdy (pracovní úrazy a nemoci z povolání)   | | Slovensko  | 4 % zaměstnanec                 | 9,4 % zaměstnanec                                                          | |            | 10 % zaměstnavatel              | 20,45 % zaměstnavatel                                                      | |            | MAX VZ (měsíční): 2 233,50 EUR  | MAX VZ (měsíční): 1 116,75 - 2 978 EUR                                     | |            |                                 | dle druhu pojištění                                                        | | Bulharsko  | 3,2 % zaměstnanec               | 9,7 % zaměstnanec                                                          | |            | 4,8 % zaměstnavatel             | 13,5 % zaměstnavatel                                                       | |            | MAX VZ (měsíční) 2 000 BGN      | MAX VZ (měsíční) 2 000 BGN                                                 | +------------+---------------------------------+----------------------------------------------------------------------------+ 

Na závěr si demonstrujme výše uvedené na příkladu.

Výše uvedený článek si kladl za cíl upozornit na problematiku podnikání českých společností v zahraničí při krátkodobých zakázkách. Ačkoliv přinesl přehled nejdůležitějších povinností s výjimkou povinností souvisejících s DPH, je vždy potřebné si konkrétní podmínky zjistit přímo ve státě realizace zakázky, a to před započetím prací. Správná metoda zamezení dvojího zdanění uplatněná v České republice je pak až poslední „třešničkou na dortu“.