Přiznání k DPH – odpočet daně během roku (4. část)
NÁROK NA ODPOČET DANĚ V PŘIZNÁNÍ K DPH
Možnost odpočtu DPH je stěžejní podmínkou neutrality této daně ze všeobecné spotřeby. Bez něj by bylo daňově znevýhodněno materiálově a technologicky náročné podnikání, jakož i obchodníci nakupující cizí zboží za účelem jeho dalšího prodeje nebo dovozci zboží z prostoru mimo EU atd. Odpočet daně tak naplňuje princip DPH, kterou má být obecně u plátce zatížena pouze – přidaná hodnota uskutečněných zdanitelných plnění. Naproti tomu neplátci sice touto daní nezatěžují svá plnění (zboží a služby), nemají však ani možnost uplatnit odpočet daně na vstupu z nákupů zboží a služeb od plátců DPH.
Žádný podnikatel přece nevytváří své produkty jen tak z ničeho, ale podle druhu a rozsahu činnosti nutně musí pro účely svého podnikání nakupovat celou řadu vstupů, ať už jde o suroviny, stroje, zboží, energie nebo všemožné služby jiných podnikatelů apod. Pokud by na to systém DPH nijak nereagoval, byli by rázem znevýhodněni zejména všichni obchodníci oproti výrobcům, jelikož by produkty kupovali již zatížené daní od výrobce a následně by jejich prodej měli opět, podruhé zatížit svou vlastní DPH připočtenou k prodejní ceně.
Této nespravedlnosti efektivně brání zmíněná
hlavní přednost DPH – neutralita
. Obchodník (plátce) má totiž možnost
odečíst si
daň zaplacenou dodavatelům (např. výrobci, jde-li o plátce) za nakoupené vstupy –
alias
DPH na vstupu
– od daně uhrazené jeho zákazníky za vlastní výstupy (produkty) –
alias
DPH na výstupu.
Takže v důsledku každý plátce daně odvádí státu pouze rozdíl mezi úhrnem DPH na výstupu a DPH na vstupu, a to za každé zdaňovací období (kalendářní měsíc nebo čtvrtletí) zvlášť. Pokud – v praxi spíše výjimečně a ne na dlouho – převýší DPH na vstupu částku daně na výstupu, nebude plátce platit za toto zdaňovací období státu žádnou DPH, ale naopak ze státní pokladny obdrží příslušný rozdíl zpátky, coby
„nadměrný odpočet“
.
Nárok na odpočet daně na vstupu ale není automaticky z titulu plátcovství, je podmíněn řadou skutečností, především účelem využití daného přijatého zdanitelného plnění, o jehož DPH na vstupu se jedná.
Plátce tak musí obecně u všech přijatých zdanitelných plnění sledovat jejich následné použití, resp. využití, přičemž mohou nastat čtyři diametrálně odlišné situace.
Přijaté zdanitelné plnění plátce použije:
Výhradně ( jen) pro uskutečňování „nárokových plnění“
uvedených v
§ 72 odst. 1 zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ZDPH“ (např. vlastní zdanitelná plnění a plnění os
