Rozšíření podnikání do zahraničí

Vydáno: 33 minut čtení

Ať už se českému podnikatelskému subjektu působícímu v České republice daří nebo ne, může být pro něj výhodné zkusit štěstí v zahraničí. Kromě ekonomických a právních problémů s tím spojených bude ale muset řešit také otázku zdanění těchto příjmů. A právě hlavně s tímto úkolem by měl pomoci předkládaný příspěvek. Naprostá většina států, kde lze reálně uvažovat o působení českých podnikatelů, patří mezi cca 80 tzv. smluvních států, s nimiž má Česká republika uzavřenu účinnou smlouvu o zamezení dvojího zdanění (dále také jen „Smlouva“). Proto si vcelku klidně můžeme dále omezit zahraničí pouze na tyto tzv. smluvní státy.

Rozšíření podnikání do zahraničí
Ing.
Martin
Děrgel
 
JAK PODNIKAT V ZAHRANIČÍ
Rozšíření podnikatelských aktivit do zahraničí představuje jistě lákavou výzvu. Nicméně proti působí řada reálných překážek jako jsou zejména jazyková bariéra, neznalost fungování zahraničního trhu, obavy z právních a úředních komplikací, odlišná mentalita potenciálních zákazníků a případných zaměstnanců, nedostatek financí apod. Jako první krok, který podnikatele kromě času nic nestojí, lze doporučit návštěvu tzv. Jednotného kontaktního místa pod patronací Ministerstva průmyslu a obchodu, která působí na patnácti obecních živnostenských úřadech v krajských městech, případně je lze kontaktovat telefonicky nebo elektronicky. Zde by pracovníci měli být schopni vyřešit většinu administrativních a právních překážek podnikání v zahraničí, a to zejména v rámci Evropské unie. Další nekomerční zdroje informací o podnikání v zahraničí může nabídnout například Česká agentura pro podporu obchodu Czech Trade, Agentura pro podporu podnikání a investic Czech Invest, Hospodářská komora ČR, nebo Oficiální portál pro podnikání a export BusinessInfo.cz.
Obecně se přitom nabízejí
tři formy podnikání v zahraničí
v pořadí klesající četnosti v praxi:
a)
Pouze příležitostné a krátkodobé působení v zahraničí:
*
Jde o nejjednodušší a nejrychleji realizovatelnou formu přeshraničního podnikání, která je v rámci EU významně podpořena závaznou Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu, která byla implementována do českého práva již 28. 12. 2009 zákonem č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, obdobně by tomu mělo být ve všech státech EU.
*
Není-li daná činnost ve státě poskytnutí služby regulována, je možné službu přeshraničně poskytovat bez jakéhokoliv dalšího omezení. Pokud je činnost regulována, tzn. je ve státě poskytnutí služby vyžadována odborná kvalifikace a popřípadě zvláštní povolení, je přeshraniční poskytování služeb zásadně umožněno pouze
na základě oznámení příslušnému úřadu
v zemi poskytování služby.
b)
Zahraniční pobočka
alias
stálá provozovna
pro dlouhodobější činnost v zahraničí:
*
Tato varianta je zpravidla vynucena právními a daňovými předpisy, protože delší podnikatelské působení v zahraničí již bývá významněji regulováno. Přitom zejména v zájmu efektivní daňové správy je vyžadována oficiální registrace u příslušného daňového úřadu, případně také v obchodním rejstříku. Přitom nevzniká nový samostatný právní subjekt, ale jde prakticky pouze o zahraniční provozovny.
c)
Založení samostatného právního subjektu „D“ v zahraničí
alias
dceřiné společnosti:
*
Odborně, finančně a časově nejnáročnější varianta, kdy je již třeba důkladně poznat zahraniční obchodně právní prostředí. Přitom je nutno mít na paměti, že je zakládán samostatný podnikatelský subjekt, takže je vhodné předem promyslet právní a daňové možnosti legálního přesunu vydělaných peněz k českému zřizovateli, pochopitelně pokud nebude zisk plně reinvestován přímo v zahraničí. Uvedené tři základní možnosti podnikání v zahraničí schématicky shrnuje obrázek na s. 9.
 
STŘET NÁRODNÍCH POJISTNÝCH SYSTÉMŮ
Při výdělečné činnosti tzv. se zahraničním prvkem je zapotřebí řešit nejen otázky právní a daňové, ale i pojistné. Česká republika má s celou řadou států uzavřeny dvoustranné smlouvy, které upravují místo pojištění a rozsah hrazené sociální a zdravotní péče ve druhé zemi. Pro většinovou praxi v Evropě mají ale rozhodující význam tzv. koordinační nařízení příslušných orgánů EU stanovující jednotné závazné postupy pro všechny dotčené státy. Přičemž tato nařízení mají vyšší prioritu nejen než národní zákony, ale i než dvoustranné smlouvy.
Poměrně nedávno,
od 1. května 2010,
přitom došlo k podstatné změně tohoto jednotného unijního pojistného systému, kdy téměř čtyřicet let staré předpisy (které byly pocho