Prolomení mlčenlivosti v souvislosti s novelou daňového řádu (směrnice DAC 5)

Vydáno: 26 minut čtení

Příspěvek se týká problematiky informační povinnosti v oblasti daňového práva. Zaměřuje se zejména na aktuální vývoj v této oblasti s důrazem na bankovní tajemství, mlčenlivost daňových poradců a právních profesí v souvislosti s nutností implementace tzv. směrnice DAC 5 a vývojem judikatury ve správním soudnictví.

Prolomení mlčenlivosti v souvislosti s novelou daňového řádu (směrnice DAC 5)
Mgr.
Ondřej
Poupě,
Ministerstvo financí, odbor 32 – Daňová
legislativa
 
1. Obecný úvod do problematiky informační povinnosti
Dne 5. června vyšel ve sbírce zákonů zákon č. 94/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tato v Parlamentu České republiky bouřlivě projednávána novela daňového řádu, která se obecně týká informační povinnosti třetích osob vůči správci daně,1) byla zamítnuta Senátem a vrácena Poslanecké sněmovně k opětovnému hlasování, přičemž Poslanecká sněmovna zamítnutí Senátem přehlasovala a prezident republiky ji dne 29. května 2018 podepsal. Tuto novelu lze ze systematického hlediska rozdělit na dvě na sobě nezávislé části. První částí je úprava § 57 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), která se dotýká tzv. poskytovatelů platebních služeb ve smyslu daňového řádu, a druhá část je reflexí evropského práva. Konkrétně jde o transpozici Směrnice Rady (EU) 2016/2258 ze dne 6. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2011/16/EU, pokud jde o přístup daňových orgánů k informacím pro boj proti praní peněz (dále jen „Směrnice DAC 5“).
Současnou právní úpravu informační povinnosti třetích osob lze nalézt zejména v § 57 a násl. daňového řádu, kde jsou obsaženy konkrétní povinnosti třetích osob. Při výkladu těchto ustanovení je však nutno přihlížet i k jiným ustanovením daňového řádu a právního řádu České republiky jako celku. Hlavními interpretačními pomůckami by měly být zásady zakotvené v Části první, Hlavě II daňového řádu. Konkrétně se jedná o zásadu zákonnosti,2) kdy správce daně může postupovat při správě daní pouze na základě právních norem a za účelem správy daní. Přímo na informační povinnost lze aplikovat pravidlo obsažené v § 9 odst. 3 daňového řádu, které omezuje shromažďování údajů pro správu daní explicitně, bez nutnosti vyvozovat toto ze zásady zákonnosti, pouze na základní cíl správy daní. Zároveň správce daně je též omezen zásadou hospodárnosti.3) To v důsledku znamená, že byť správce daně má pravomoc žádat
de facto
o ohromné množství údajů, nemůže tak učinit, pokud k tomu nemá důvod jednoznačně vyplývající ze správy daní. Případné porušení těchto zásad by bylo excesem, nezákonným jednáním správce daně, proti kterému existují zákonné prostředky ochrany, které může dotčená třetí osoba uplatnit.
Samotnou materiální úpravu v