Odpočet úroků z úvěru je možný i při bydlení v chatě - prověřeno soudem

Technicky vzato se daň z příjmů fyzických osob – včetně zaměstnanců – nepočítá ze základu daně, resp. ze superhrubého základu daně, nýbrž ze základu daně sníženého o nezdanitelné části základu daně. Těm se pro stručnost říká „nezdanitelné částky“ nebo ještě méně přesně „odpočty“, a jejich obecným posláním je nepřímá daňová podpora určitého žádoucího jednání poplatníka. Například odpočet za poskytnuté dary má motivovat ke štědrosti vůči neziskovému sektoru, který řeší některé ekologické, sociální a jiné problémy společnosti, odpočet za úroky z hypotéčního úvěru na bydlení zase slouží k podpoře zajištění vlastního bydlení občanů a podobně.

Nezdanitelných částek je osm druhů a najdeme je v § 15 zákona č. 589/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Žádnou z nich již v průběhu zdaňovacího období . Všechny čekají až na daňové přiznání nebo – v případě zaměstnanců – na roční zúčtování záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti. Jejich označení je výstižné, neboť odpočet například ve výši 50 000 Kč prakticky znamená, že přesně tato část základu daně poplatníka nebude zdaněna. Je to jednoduše proto, že o ni bude základ daně snížen, takže se z této odpočtené nezdanitelné části základu daně již nebude počítat ani daň z příjmů. Jelikož se jedná o částky snižující základ daně, . Nevyužitá část nezdanitelných částek v daném roce totiž nenávratně propadá, nelze ji přenést do dalšího zdaňovacího období.

S ohledem na téma dnešní soudničky se zaměříme na nezdanitelnou částku z titulu úroků z úvěrů na bydlení. Jedná se o hojně využívaný odpočet, a navíc se týká zdaleka nejvyšších částek, v řádu desítek tisíc korun, takže představuje významnou úsporu na dani pro široké masy fyzických osob. Podmínky a omezení této nezdanitelné částky stanovuje § 15 odst. 3 a 4 ZDP. Můžeme je zjednodušeně vyjádřit následovně.

Zákon sice stanoví maximální výši odpočtu, to ale reálně nikoho netrápí, protože je nastavena hodně vysoko. Úhrnná částka úroků, o které lze tímto odpočtem snížit základ daně – a to ze všech úvěrů poplatníků v téže společně hospodařící domácnosti – totiž nesmí překročit 300 000 Kč. Aktuálně dodejme, že od roku 2021 (díky schvalované novele) tento limit klesne na polovinu, uplatní se ale až u nově obstaraných bytových potřeb.

Protože čtenáři nepochybně mají vlastní zkušenost s českými daňovými zákony, asi netřeba dodávat, že podmínky odpočtu jsou nastaveny poněkud složitěji. Tím se ale v našem případě nemusíme trápit, protože představované nedávné – můžeme říci přelomové – rozhodnutí Nejvyššího správního soudu posuzovalo základní podmínku, o níž dosud nepochyboval asi nikdo. Zatím nikdo – pokud je mi známo – před soudem neusiloval o uznání odpočtu za bydlení v rekreačním objektu.

Tady je možná na místě upřesnit, jak jsou jednotlivé typy budov umožňujících bydlení definovány. To nenajdeme ani v ZDP, ani v zákoně č. 89/2012, občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, byť má přes tři tisíce paragrafů. Přesné věcné vymezení přitom není významné jen pro onu nezdanitelnou částku, s pojmem „rodinný dům“ je totiž bytostně spojeno i v praxi časté osvobození příjmů fyzických osob z jeho prodeje podle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP. Předem si však dovolím zchladit představy o tom, že onen zlomový soudní verdikt bude možno vztáhnout rovněž na osvobození příjmů z rekreačních objektů. Problémem je odlišná dodatečná podmínka: zatímco v případě odpočtu se jedná o „trvalé bydlení“ poplatníka či jeho nejbližších, u zmíněného osvobození od daně jde o „bydliště“ poplatníka. Ovšem na straně druhé je cíl a účel obou těchto daňově výhodných ustanovení velmi podobný, ne-li shodný.

Do konce roku 2013 byl v § 15 odst. 3 písm. a) ZDP pro účely odpočtu úroků z úvěrů na bydlení pojem „rodinný dům“ osvětlen poznámkou pod čarou č. 59. Tyto odkazy sice dle soudní judikatury nejsou součástí právně závazné normy, nicméně velmi prakticky a metodicky navedou poplatníka správným směrem, aby nemusel tápat v nekonečné spleti souvisejících právních předpisů. Bohužel, zákonné opatření Senátu č. 344/2013 Sb. „očistilo“ ZDP od zhruba stovky poznámek pod čarou, včetně zmíněné poznámky č. 59, díky níž mohli poplatníci snadno zjistit, co se míní rodinným domem. Pod tímto odkazem jsme v ZDP do konce roku 2013 našli nápovědu „§ 44 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů“. To ale reálně platilo jen do 30. 6. 1998, kdy byla zmíněná vyhláška zrušena stejně se nazývající novou vyhláškou 137/1998 Sb. I tato novější technická stavební vyhláška je již ovšem dlouho passé, protože ji zrušila a od 26. 8. 2009 nahradila ještě novější vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, která po dvou novelách stále platí.

Přesně podle tvrzení znalce života Murphyho v „“ si ale ani s posledně zmíněnou vyhláškou ještě nepomůžeme. Ohledně definice hledaných pojmů totiž rovněž odkazuje na zvláštní právní předpis vlastní poznámkou pod čarou č. 25. Z ní se dozvíme, že máme pátrat , která již prošla čtyřmi novelizacemi. Heuréka! Naše detektivní úsilí konečně přineslo plody, protože mezi základními pojmy definovanými v § 2 tam najdeme, že :

Když jsme si osvěžili podmínky nezdanitelné částky – úroky z úvěru na bydlení – se konečně můžeme zabývat nedávným zlomovým (dále také jen „“) www.nssoud.cz. Spor vyhrál poplatník a prohrál správce daně – to samo o sobě jistě potěší… Podle soudců se příliš formalisticky držel psaného textu zákona a pominul účel a smysl příslušné normy. Navíc se správce daně ani příliš neobtěžoval řešit, že úřední záznamy neodpovídají skutečnému stavu, přičemž o tzv. zásadě materiální pravdy moc dobře ví – to lze smutně demonstrovat bezpočtem daňových kauz, kdy naopak tvrzení poplatníků neodpovídalo realitě. Jde o další pomyslný zářez na pažbě soudní ochrany před svévolí správců daně. Pro lepší přehlednost daňovou kauzu rozdělíme do deseti postupných bodů.

Jeden Brňák – označme si jej „pan Novák“ – se rozhodl s družkou a dvěma dětmi dát vale Brnu a přestěhovat se natrvalo do zalesněné klidné vesnice 10 km severovýchodním směrem. Jádrem pozdějších daňových potíží ovšem bylo, že si vyhlédli parcelu v zahrádkářské kolonii. Proto si na ní nemohli oficiálně postavit běžný rodinný dům, ale pouze rekreační objekt – chatu. To ale nebrání tomu, aby tam řádně trvale bydleli – ostatně řada důchodců dlouhodobě žije v chatách.

Na koupi vyhlédnutého pozemku a výstavbu vysněného domku si pan Novák již v roce 2007 vzal hypotéční úvěr. Jistě to nebylo bez potíží, ale nakonec se stal sen skutečností a od roku 2012 rodina pana Nováka trvale bydlí v novém domku na venkově. Ten sice vypadá jako běžný rodinný dům, ale kvůli specifickému místu (viz výše) jde oficiálně o stavbu pro rodinnou rekreaci. Z hlediska poplatníka byl hypotéční úvěr využit na financování jeho bytové potřeby: na koupi pozemku a výstavbu rodinného domu, který ale musel být zkolaudován a zapsán do katastru jako rekreační objekt, chata.

Daní z příjmů pana Nováka se výše nastíněný příběh týkal ve třech zdaňovacích období – v letech 2012, 2013 a 2014. Rekreační objekt, potažmo rodinný dům od roku 2012 využíval pro trvalé bydlení vlastní, své družky a dětí, proto považoval věcně za splněné podmínky pro uplatnění nezdanitelné části základu daně z titulu zaplacených úroků z hypotéčního úvěru použitého na financování bytové potřeby. A tak si poplatník v souladu s § 15 odst. 3 a 4 ZDP o tyto úroky snížil základy daní z příjmů, a to ve výši 37 318 Kč, 33 500 Kč a 44 210 Kč, v letech 2012, 2013 a 2014. Díky tomu reálně ušetřil na své dani z příjmů v těchto letech 5 595 Kč, 5 025 Kč a 6 180 Kč. Dodejme, že povinnou přílohou k daňovým přiznáním bylo potvrzení o poskytnutém úvěru na bytové potřeby a o zaplacené výši úroků z tohoto úvěru.

Podáním tří daňových přiznání a zaplacením v ní uvedených daní z příjmů to ale neskončilo. Šlo totiž pouze o . Kontrolní pracovník finančního úřadu se ve zmíněných přílohách dočetl, že úvěr banka poskytla na stavbu rekreačního objektu. Možná ještě nahlédl do Katastru nemovitostí, kde bylo zapsáno totéž, a bylo zle. Každý přece ví, že odpočet úroků od základu daně je možný jen u úvěru na pořízení tzv. bytové potřeby, kterou příslušné ustanovení § 15 odst. 3 písm. a) ZDP omezuje pouze na dům rodinný nebo bytový a bytovou jednotku. Tato daňová podpory dle zákona nenáleží za výstavbu chat a dalších objektů rodinné rekreace. Správce daně proto v prosinci 2015 vyzval poplatníka k podání dodatečných přiznání za inkriminované roky 2012, 2013 a 2014, již bez uplatnění sporných odpočtů.

Pan Novák obratem reagoval tak, že dodatečná daňová přiznání podávat nebude, protože stavba slouží k trvalému bydlení jeho a rovněž družky a dětí, což je velmi snadno doložitelné a ověřitelné. S tímto vysvětlením se správce daně nespokojil, protože dokumentaci (, katastr, hypotéční úvěr) přece jasně stálo, že šlo o stavbu pro rodinnou rekreaci, nikoli o rodinný dům, a hotovo. V lednu 2016 proto třemi platebními výměry vyměřil, resp. doměřil poplatníkovi daň z příjmů fyzických osob za roky 2012 až 2014 ve výše uvedených částkách úspor na dani díky sporným odpočtům. Současně uložil povinnost uhradit příslušné sankční penále 20 % z doměřených částek daní z příjmů ve výši cca 3 x 1 000 Kč.

Poplatník nesouhlasil s posouzením správcem daně a odvolal se. Argumentoval tím, že jeho nemovitost zákonné podmínky odpočtu splňuje, nejedná se o objekt určený k rodinné rekreaci a finanční úřad nemůže věc posuzovat výhradně podle „papírů“ a úředních záznamů – v daních má přece být určující skutečný stav! A realita je taková, že dům je používán k trvalému bydlení rodiny, což podpořil řadou důkazů, například smlouvou o dodávce elektřiny a vody pro domácnost, pojištěním domácnosti, potvrzením o docházce dětí do tamní školky, kopií občanských průkazů poplatníka a družky o trvalém bydlišti v dané obci. Mimo jiné pan Novák vyzval úředníky, ať přijedou a provedou místní šetření a zeptají se sousedů. Má tedy za to, že hypoteční úvěr byl použit na financování bytové potřeby, pro výstavbu rodinného domu, který jen proto, že stojí v zahrádkářské kolonii, nemohl být a není zapsán v katastru jako „rodinný dům“. Odvolací finanční ředitelství ovšem v říjnu 2016 odvolání zamítlo a platební výměry potvrdilo.

V prosinci 2016 pan Novák podal žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterou ale Krajský soud v Brně po dvou a čtvrt roce v březnu 2019 zamítl. Proč? Když to polidštíme, soudci opět jen hleděli do papírů a úředních záznamů, proto samozřejmě nemohli zjistit skutečný stav. Kvůli tomu, že územní plán obce neumožňuje v zahrádkářské kolonii postavit rodinný dům, musíme se všichni tvářit, že jde o chatu. Připomíná to starý český film Bílá paní parodující socialismus, kde lidé povinně oslavují nový most, který tam ovšem není a oni se s mávátky brodí vodou. Nechce se ani věřit slovům krajských soudců, že „“. Cožpak byly navrhované důkazní prostředky, uvedené v předešlém bodě, zcela bez významu? Těžko si reálně představit, jak jinak má člověk prokázat skutečnost, že v domě s rodinou skutečně trvale žije. Soudci tím posunuli symbolický význam pásky na očích bohyně Justicie z nestrannosti na „realitu nechceme vidět“.

Leckterý čtenář si možná už pomyslel, jestli stojí těch necelých dvacet tisíc korun za tolik času, nervů a námahy. Jenže pan Novák je evidentně vytrvalý a neoblomný bojovník za spravedlnost, a tak proti zamítavému rozsudku podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu („NSS“), obdobu známějšího odvolání. Stížnost zdůvodnil nezákonností, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, který podle něj kauzu posuzoval příliš formalisticky a opomenul hodnotit veškeré důkazy, které pan Novák na podporu svých tvrzení předložil. Poplatník zdůrazňuje, že si postavil opravdu „rodinný dům“ s úmyslem užívat jej pro bytovou potřebu své rodiny a od jej také takto užívá. To podpořil řadou důkazů a skutečnost bylo možné ověřit místním šetřením – kdykoliv, ve dne v noci. Jedinou „chybou“ bylo, že se nemovitost nachází v rekreační zóně.

Krajský soud na obhajobu sdělil, že důkazy, zmíněné výše v bodě 6, pan Novák předložil správci daně procesně nesprávně ve věci jiného svého daňového řízení, a to ohledně daně z příjmů až za rok 2015. Proto k nim nebylo možno přihlédnout v nyní posuzované daňové kauze již za roky 2012 až 2014. A protože jiné použitelné důkazy tento poplatník nepředložil, nezbývalo, než rozhodnout na základě kolaudačního řízení, záznamů v katastru nemovitostí a hypotéčních smluv o tom, že úvěr byl poskytnut na výstavbu rekreačního objektu, nikoli na bytovou potřebu, a tudíž jeho úroky nejsou odpočitatelné. NSS ovšem ověřil, že na zmíněné důkazy poplatník odkazoval již v žalobě podané u krajského soudu… Kvůli nesprávnému posouzení právní otázky NSS napadený rozsudek zrušil, jakož i rozhodnutí správce daně (doměrky).

NSS zdůrazňuje, že je nezbytné vyjít ze smyslu a účelu předmětné právní úpravy daňového odpočtu. Právo na bydlení je součástí práva na přiměřenou životní úroveň (čl. 31 Evropské sociální charty). Jde o základní sociální právo, a státu je tak uloženo přijímat přiměřená opatření k jeho zajištění. Jedním z nich je i právě daňová podpora bytové výstavby podle § 15 odst. 3 písm. a) ZDP. Kdo se rozhodne uspokojit bytovou potřebu vlastní, resp. své rodiny a k financování (výstavby, koupě, atd.) použije hypotéční úvěr, může si snížit základ daně o úroky z úvěru a takto na dani ušetřené prostředky použít na zajištění bydlení. Jde o úpravu rozumnou a účelnou, jedná se o nepřímou podporu, která vybízí a motivuje k přijetí vlastní odpovědnosti za získání bydlení. Dle NSS neexistují objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby, které nemají byt a prokazatelně trvale bydlí ve vlastní stavbě určené k individuální rekreaci, a osoby mající byt ve stavbě určené k bydlení. Poplatník v daňovém řízení prokazuje tvrzené skutečnosti, které správce daně musí posoudit v souladu se zásadou materiální pravdy, tedy podle jejich skutečného obsahu.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Daně a právo v praxi 1/2021.