Daňové novinky roku 2019

(poslední novelizace zákonem č. 225/2017 Sb. od 1. 1. 2018).

– beze změn (poslední novela č. 170/2017 Sb. od 1. 7. 2018).

(poslední novela č. 63/2017 Sb. od 1. 6. 2017).

(poslední novela č. 254/2016 Sb. od 1. 11. 2016).

Úprava limitu pro srážkovou daň z malých odměn za práci,

Zvýšení stropu paušálních výdajů,

Dořešení příjmů z rodinné ,

Omezení uznatelnosti nadměrných výpůjčních nákladů,

Zdanění při přemístění majetku bez změny vlastnictví,

Řešení důsledků rozdílné právní kvalifikace,

Úprava podmínek odpočtu na podporu výzkumu a vývoje,

Rozšíření oznámení o příjmech plynoucích do zahraničí,

Zdanění ovládané zahraniční společnosti,

Ostatní drobné změny.

Příjmy ze závislé činnosti (zaměstnání) obvykle podléhají zálohovému zdanění zaměstnavatelem podle § 38h ZDP. Ovšem jestliže (§ 38k ZDP), pak jeho příjem ze závislé činnosti alternativně . Je tomu tak ve dvou případech, kdy příjmy nepodléhají povinnému pojistnému na sociální ani zdravotní pojištění. První případ se nemění – . , kde je stanoven limit úhrnu jiných příjmů zaměstnance od zaměstnavatele za daný měsíc. Před novelou, . Což činilo v praxi komplikace, jelikož pojistný limit se odvíjí od průměrné mzdy, pročež již od ledna 2019 vzrostl z 2 500 Kč na 3 000 Kč. Zákon č. 80/2019 Sb. tak raději zmíněný daňový limit slaďuje s termínem pojistným a pevnou částku 2 500 Kč .

. Jak známo, fyzické osoby u příjmů ze samostatné (podnikatelské) činnosti dle § 7 ZDP a u příjmů z nájmu podle § 9 ZDP mohou kromě daňových výdajů prokázaných (daňovou evidencí či účetnictvím) uplatnit tzv. paušální výdaje ve výši stanoveného procenta z dosaženého příjmu. Konkrétně u příjmu ze zemědělství a z řemeslné živnosti jde o 80 %, u jiných živností 60 %, u příjmů z nájmu 30 % a u ostatních příjmů ze samostatné činnosti 40 %. Ovšem již od roku 2013 jsou dány maximální výše paušálních výdajů. Do roku 2017 maxima výdajů odpovídala příslušnému procentu z příjmu 2 miliony Kč. , takže si mnohé OSVČ a pronajímatelé spočítali, že se jim vyplatí uplatňovat skutečné výdaje prokázané pracnější daňovou evidencí. Nyní zákonodárci prozřeli a . Staronově tak po roce opět činí maxima paušálních výdajů .

Od roku 2018 je v § 17a odst. 2 písm. f) ZDP legislativní zkratka „“ – nadace či nadační fond sloužící – která . Přičemž došlo k : poprvé na úrovni dané entity a pak ještě při výplatě podpory/příspěvku beneficientovi (typicky osobě blízké zakladateli). Již od roku 2018 zde platí daňově neutrální režim, jako u věcně obdobných „svěřenských fondů“: . Novela nyní napravuje drobná opomenutí spojená rodinnými fundacemi. Do § 8 odst. 4 ZDP bylo doplněno, . Příjem ze zisku rodinné byl doplněn mezi příjmy ze zdrojů na území České republiky, které , ledaže příslušná smlouva o zamezení dvojího zdanění stanoví jinak. Naproti tomu s účinností odloženou , vedle zde již uvedených příjmů ze svěřenského fondu.

Pro daňové uznání úroků zejména z úvěrů a výpůjček stanoví ZDP řadu podmínek, tzv. testů. Nejznámější jsou test ceny obvyklé a test nízké kapitalizace, které dopadají jen na úroky hrazené spojeným osobám. Méně známé jsou: test zaplacení úroků neúčtující fyzické osobě, test závislosti úroku na zisku dlužníka a test využití financí na pořízení podílu v dceřiné společnosti. Všechny tyto testy zůstávají v ZDP i nadále, a nově k nim přibude o řád složitější nový test tzv. nadměrných výpůjčních nákladů – netýká se pouze dluhů vůči spojeným osobám! Naštěstí je (prozatím?) Nemá proto asi valný smysl v tomto přehledovém příspěvku určeném „běžným“ podnikatelům uvádět podrobnosti tohoto nového testu. Jen pro ilustraci jeho složitosti poznamenejme, že pro své účely pracuje s nezvyklým pojmem „daňový zisk před úroky, zdaněním a odpisy“, který si účelově vymezuje. A mezi regulované „výpůjční náklady“ řadí třeba také „pomyslný úrok v rámci derivátu“ a kurzový rozdíl související s tímto závazkem... Zkrátka, pokud je obchodní opravdu hodně zadlužena ad výše, měla by raději vyhledat odbornou daňovou pomoc. Dodejme, že tento nový daňový bič na dlužníky českým zákonodárcům vnutila .

Další důsledek právě zmíněné směrnice ATAD, která tento daňový institut označuje jako „zdanění při odchodu“. Smyslem je zamezit obcházení daňové povinnosti v České republice prostřednictvím přesunů majetku v rámci jednoho subjektu do států s nižší daňovou zátěží, kde následně z tohoto majetku plynou příjmy zdaňované v tomto jiném státě. V § 23g ZDP se na vlastní oči dočteme, že toto přemístění majetku bez změny vlastnictví z České republiky do zahraničí za cenu „obvyklou“, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných (obdobných) podmínek. I bez znalosti detailů zdanění této „fikce prodeje aktiv“ je nasnadě, o jak nesmírně komplikovanou a ohledně cen často spornou záležitost půjde. Opět se zde firmy asi neobejdou bez spolupráce s daňovým expertem specializujícím se na tuto oblast. Jelikož je směrnice ATAD závazná pro všechny státy Evropské unie, je třeba počítat s obdobným zdaněním – . Přičemž z hlediska cílové země – např. České republiky – jde o fiktivně úplatné nabytí, což návazně znamená, že bude nutno adekvátně ocenit přemístěné majetkové položky pro účely ZDP. Tato nová restrikce se . Nový § 38zg ZDP umožňuje požádat správce daně o rozložené úhrady části daně – odpovídající této transakci – až na 5 let.

Jedná se o další komplikaci mezinárodního podnikání, s níž si běžný smrtelník sám neporadí a je odkázán na úzce zaměřené (tj. drahé) daňové specialisty. „Viníkem“ této daňové restrikce je již víckrát zmiňovaná směrnice ATAD, která se takto . Jedná se o zvláštní druhy nesouladů právní kvalifikace a odlišného posouzení určité právní skutečnosti dvěma či více právními řády dotčených států, , jimiž jsou zejména kapitálově spojené osoby s podílem alespoň 50 % a osoba s právem na podílu na zisku alespoň 50 % druhé osoby, a dále „jinak spojené osoby“ a poplatník daně z příjmů právnických osob a jeho stálá provozovna. Tato nemilá novinka se začne uplatňovat (obvykle)

Této praktičtější a známější problematice se věnuje 16 změnových bodů. Stěžejní novinkou je V oznámení stačí uvéstnázev projektu výzkumu a vývoje vystihující jeho obecné zaměření a základní identifikační údaje o poplatníkovi. Dále se zpřesňují požadavky na projektovou dokumentaci vážící se k oznámenému projektu – navazují na zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje – a pravidla pro její interního schvalování. Na projekty zahájené před 1. 4. 2019, se použije i nadále dosavadní právní úprava odpočtu před novelou. .

Znalci problematiky uplatňování srážkové daně u vybraných příjmů nerezidentů České republiky vědí, že plátce je povinen současně s odvodem sražené daně svému správci daně podat i oznámení identifikující druh příjmů a jeho příjemce (§ 38d odst. 3 ZDP). České republiky, ze kterého je vybírána srážková daň v souladu s novým § 38da ZDP, nebo příjem, o němž mezinárodní smlouva stanoví, že nepodléhá zdanění v České republice. jednak drobné příjmy ze závislé činnosti dle § 6 odst. 4 ZDP (tak jako doposud), ani České republice. Lhůta pro učinění oznámení zůstala zachována.

Další lahůdka pro daňové právníky a noční můra pro firmy působící i v zahraničí. Tušíte správně, původcem i této složité daňové restrikce je opět směrnice ATAD.

Dosud podléhaly české dani České republiky, pouze když plynuly od českých rezidentů nebo od zdejších stálých provozoven. České republiky Další dvě technicky složité novinky reagují na okrajové účetní možnosti mezinárodních účetních standardů mající vliv na základ daně: oceňování finančních nástrojů reálnou hodnotou účtované do vlastního kapitálu bez ovlivnění výsledku hospodaření, a specifického účtování o leasingu. Dále se mění podmínky a omezení využitelnosti „společného systému zdanění“ při převodu závodu, výměně podílů, fúzi a rozdělení ve smyslu § 23a až § 23d ZDP. Do poznámky pod čarou č. 137 se uvádí odkaz na („Anti-Tax Avoidance Directive“): , ve znění směrnice Rady 2017/952/EU.

Do definice pojmu úplata se v návaznosti na judikaturu Soudního dvora EU , aby byla zdůrazněna nezbytnost existence jednoznačné a přímé vazby mezi plněním a obdrženým protiplněním (úplatou): „“ Proto DPH nepodléhají plnění, kde tato přímá vazba chybí, což může být případ paušálního poplatku, příspěvku požadovaného od jednotlivých dodavatelů obchodním řetězcem na propagaci celého sortimentu obchodu. V kauze týkající se Českého rozhlasu C-11/15 zmíněný soud rozhodl, že koncesionářské poplatky nejsou úplatou za službu rozhlasového vysílání, která je proto poskytována bezúplatně, a není proto předmětem DPH. Opět v souladu s judikaturou Soudního dvora EU byla „dotace k ceně“ – vstupující do základu daně – zahrnuta rovnou do pojmu úplata, jíž je součástí, a nikoli až návazně podle § 36 odst. 3 zákona o DPH do základu daně.

Ačkoli je systém DPH postaven na zdanění „uskutečněných plnění“, nebylo v zákoně o DPH jasné a jednoznačné vymezení tohoto ústředního pojmu. Nově proto bylo doplněno – asi bez věcné změny – že se jím rozumí . Za povšimnutí stojí, že definice postrádá omezení místem plnění, přičemž pokud má „uskutečněné plnění“ místo v České republice, jde buď o plnění „zdanitelné“, nebo „osvobozené od daně“.

Doposud platilo, že do obratu se nezahrnuje úplata z prodeje dlouhodobého majetku. Což bylo podle unijního práva dvakrát špatně. Zaprvé, namísto úzce ohraničeného „prodeje“ se tato výluka obecně týká „dodání nebo poskytnutí“ dlouhodobého majetku. A hlavně zadruhé, z ustálené judikatury Soudního dvora EU – viz rozsudek ve věci C-98/07 – vyplývá, že . Konkrétně může jít třeba o prodeje automobilů leasingovou společností. Novela proto zúžila výjimku ohledně typů plnění, resp. úplat nezahrnovaných do obratu: „“

Před novelou § 5 odst. 2 zákona o DPH vymezoval „ekonomickou činnost“ jako – soustavnou – činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, … s výjimkou činnosti osob zdaňovaných jako příjmy ze závislé činnosti podle § 6 ZDP. Což bylo opět dvakrát špatně. Směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému DPH a navazující Proto například také příležitostné činnosti mohou být „ekonomickou činností“ – a tudíž podléhat DPH – pokud je z nich získáván pravidelný příjem. Dlouhodobou druhou chybou českého pojetí je vylučování pravidelných příjmů – které neplynou z pracovněprávních vztahů – jen proto, že jsou daní z příjmů zdaňovány jako u zaměstnanců. Díky tomu v rozporu s unijním právem vypadla z českého předmětu DPH činnost jednatelů a společníků s. r. o., členů představenstev a dozorčích rad. Tento český omyl původní návrh novely napravoval, ovšem pozměňovacím návrhem rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny se do ní nakonec přece jen navrátil. Na důvody jsem se osobně dotázal místopředsedy výboru, ale neodpověděl. Takže po novele je stále zatíženo druhou chybou: “

V případě „digitálních služeb“ – telekomunikační, rozhlasové, televizní nebo elektronicky poskytované – osobám nepovinným k dani (tj. hlavně spotřebitelům) je . Což činí v praxi potíže při prodeji nejrůznějších elektronických aplikací, digitální hudby, filmů apod. občanům žijícím nebo jen pobývajícím v zahraničí, jelikož je dosti složité, administrativně náročné a často nejisté určení a prokázání toho jediného správného „místa příjemce“ v souladu s články 17 až 24f prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011. Proto zde došlo ke zjednodušení pro celou EU – v souladu s přímým účinkem nové směrnice s použitelností již od 1. 1. 2019 – zaměřenému na malé, střední a začínající firmy, které jsou usazeny pouze v jednom státě EU. Byla zavedena jednotná . Jsou-li tyto podmínky splněny, pak se totiž pro stanovení místa plnění nepoužije zvláštní pravidlo dle § 10i odst. 1 zákona o DPH, nýbrž základní pravidlo plnění pro „spotřebitele“ podle § 9 odst. 2 zákona o DPH, tj. sídlo nebo provozovna poskytovatele služby. Mimochodem takto to platilo u uvedených služeb do konce roku 2014.

Jak už tomu na poli DPH obvykle bývá, je i tentokrát důvodem novinky unijní směrnice Rady (EU), konkrétně č. 2016/1065, kterou se s účinností od 1. 1. 2019 mění pravidla DPH, pokud jde o zacházení s poukazy. Bez ohledu na opožděnou účinnost české právní úpravy v rámci § 15 až § 15b zákona o DPH, byla pro celou EU . Tato pravidla se liší podle typů (vlastností) poukazů, které se v tomto ohledu rozlišují na jednoúčelové a víceúčelové. Příkladem může být poukaz (voucher) na ubytovací službu včetně stravování v konkrétním hotelu v České republice, který jej vydal – u něhož je jednoznačné místo plnění (Česká republika) i sazba daně (15 %). Jde tedy o „jednoúčelový poukaz“, jehož převod se považuje za poskytnutí dané služby uskutečněné osobou povinnou k dani, jejímž jménem je převod proveden. Když pak zákazník poukazem „zaplatí“ čerpání služby v daném hotelu, tak již nepůjde o předmět DPH, ledaže by zákazník ještě navíc něco doplácel. Až teprve pak totiž budou známy potřebné údaje pro správné zdanění – místo plnění a sazba daně – příkladem může být dárkový poukaz umožňující nákup zboží – s různými sazbami daně – v maloobchodní prodejně.

Podle nového § 28 odst. 8 zákona o DPH . Dosud zákon stanoví jen povinnost vystavit daňový doklad ve stanovené lhůtě, ale již nikoli jej doručit příjemci plnění, přičemž ale např. nárok na odpočet daně i přiznání DPH příjemcem u přenesené daňové povinnosti předpokládá, že daňový doklad se dostal do sféry příjemce plnění. Proto má dodavatel (plátce) nově také tuto povinnost, resp. se musí alespoň pokusit daňový doklad ve lhůtě pro jeho vystavení předat či jinak dostat do dispozice příjemce plnění. Onen „rozumný předpoklad takto vynaloženého úsilí“ bude obvykle naplněn předáním daňového dokladu k doručení poskytovateli poštovních služeb či odesláním na datovou schránku anebo jiným způsobem ujednaným mezi poskytovatelem plnění a příjemcem plnění (např. e-mail).

Novela doplnila do § 36 odst. 6 zákona o DPH další dva případy, kdy musí plátce přiznat DPH z „ceny obvyklé“ – kterou nově vymezuje § 36 odst. 14 zákona o DPH. Zaprvé se jedná o dodání zboží nebo poskytnutí služby, . V těchto případech je základem daně u poskytnutého plnění hodnota vlastního uskutečněného plnění, která se stanoví jako obvyklá cena bez daně za toto dodání zboží nebo poskytnutí služby. – tou se obecně rozumí elektronicky uchovávaná jednotka bez ohledu na to, zda má, nebo nemá emitenta, a , ale je přijímána jako platba za zboží a služby i jinou osobou odlišnou od jejího emitenta. Na rozdíl od předešlých „nepeněžních plnění“ se zde nejedná o dvě poskytnutá nepeněžitá plnění, která obě podléhají dani. V případě úplaty provedené virtuální měnou jde o úhradu alternativním platebním prostředkem, který není státem uznanou měnou a neexistují oficiální směnné kurzy ani reprezentativní měnové trhy v souladu s právními předpisy a judikaturou Evropské unie.

Článek 90 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému DPH umožňuje snížit základ daně také, když je cena zcela/zčásti nezaplacena. Podle navazující judikatury Soudního dvora EU je důvodem nezatížit odvodem daně plátce u plnění, které mu nebylo zcela/částečně zaplaceno, neboť není spravedlivé vybrat daň převyšující zaplacenou částku. Jelikož nezaplacení může být ale někdy těžko ověřitelné nebo jen dočasné, mohou členské státy stanovit omezující právní úpravu. Dle očekávání omezující podmínky a povinnosti věřitele řeší obsáhle nové § 46 až § 46g zákona o DPH. Současně musí dlužník – příjemce opravovaného „nedobytného“ plnění – dle § 74a zákona o DPH opravit uplatněný odpočet daně na vstupu. Pokud se plnění uskutečnilo před 1. 4. 2019, lze uplatnit nová pravidla oprav, pouze když daná skutečnost – např. zahájení řízení insolvenčního, exekučního nebo o pozůstalosti – nastala až po zmíněném datu.

Základním pravidlem zůstává, že novopečený plátce má nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění, které pořídil do 12 měsíců před vznikem plátcovství a stále jej má v obchodním majetku. (60 měsíců). A to když se takto přijaté zdanitelné plnění stalo součástí pořizované investice – dlouhodobého majetku, . Ve vazbě na rozsudek Soudního dvora EU C-385/09 je nově nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění, které již sice není ke dni plátcovství součástí obchodního majetku, pokud v období 6 měsíců před registrací dotyčná osoba toto plnění přijala a použila jej k vývozu zboží, který je osvobozen od daně.

Základ daně se podle ZDHH vypočte jako součet dílčích základů daně za každý jednotlivý druh hazardní hry. Tyto dílčí základy daně jsou určeny jako rozdíl mezi přijatými a nevrácenými vklady a vyplacenými výhrami. Stávající právní úprava základu daně neobsahuje vracení vkladů přímo jako samostatnou veličinu, nýbrž vrácené vklady jsou do základu daně zahrnuty nepřímo jako přijatých a nevrácených vkladů. Což se jeví problematické a administrativně náročné pro provozovatele hazardních her, kteří musejí poměrně často podávat dodatečná daňová přiznání. Základ daně je tak přímo ovlivňován vracením vkladů, a to obdobně jako při vyplácení výher.

V důsledku nové právní úpravy živých her formou turnaje – po vypršení povolení z dřívější doby – by u některých turnajů mohly výhry převýšit vklady a z pohledu daně z hazardních her by tak mohly snižovat dílčí základ daně z živých her generovaný z jiných živých her než těchto turnajů, což by nebylo žádoucí. Proto novela do § 3 odst. 3 ZDHH vložila nové pravidlo, které je obdobou dosavadního pravidla obsaženého v povoleních vydaných ještě podle dřívějšího zákona o loteriích. Toto ustanovení nově stanoví, že .

Byla zrušena nadbytečná povinnost obecních úřadů informovat správce daně o ohlášení hazardní hry, o vydání, změně či zrušení povolení k umístění herního prostoru. Za dostatečnou se totiž považuje obecná informační povinnost na vyžádání správce daně podle § 57 a § 58 daňového řádu.

ZDHH doposud neobsahoval ustanovení upravující přepočet měnových kurzů pro případ, kdy do základu daně vstupují plnění v cizích měnách. Přičemž ale daňový řád požaduje platbu daní v české měně, aniž by tento procesní zákon upravoval příslušný měnový přepočet – to je ponecháno na jednotlivých daňových zákonech. Jako nejvhodnější řešení byl zvolen přepočet cizích měn – jak ostatně bylo výkladově praktikováno doposud.