Po čase se opět vracíme k judikatuře na téma porušování zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali v č. 9 a 10/2013. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předchozích článků a poté se budeme věnovat novějším rozsudkům.
Nad judikaturou týkající se omezení plateb v hotovosti
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce, BD Consult, s.r.o.
I. Shrnutí judikatury z předchozích článků
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 91/2010-45 ze dne 23. 2. 2011, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 6/2011 pod č. 2292/2011, jsme se mohli dozvědět, že pod zákon o omezení plateb v hotovosti nespadají
případy, kdy věřitel vyplatil svému dlužníkovi půjčku v hotovosti ve výši přesahující zákonný limit.
Soud došel k názoru, že tento případ limitu nepodléhá, protože věřitel poskytnutím půjčky závazek nehradí. Tento rozsudek však v dnešní době již nelze využít.
Státní správa totiž v reakci na něj prosadila změnu zákona č. 261/2014 Sb. a s účinností od 1. 12. 2014 nutnost hrazení závazku ze znění předpisu vypustila. Pro úplnost lze dodat, že pro opačnou variantu, kdy dlužník vracel půjčku věřiteli, tedy hradil svůj závazek, bylo nutno respektovat zákonný limit i před uvedenou novelou. Další rozsudky vysvětlovaly rozdíl
mezi úhradou ceny dosažené vydražením
(rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 45/2012-38 ze dne 18. 7. 2012, zveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 1/2013 pod č. 2727/2013) a hotovostním složením tzv. dražební jistoty
(usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1417/10 ze dne 23. 10. 2012).Zatímco v případě úhrady vydražené ceny nebylo překročení limitu pro platby v hotovosti závadné, v případě složení dražební jistoty bylo v pořádku, když dražebník s poukazem na možné překročení limitu odmítl složení dražební jistoty v hotovosti převzít.
Spor vznikl i v případě
manželů, kteří měli společné jmění manželů
a dostali v hotovosti od kupujícího částku 660 000 Kč. Pokud by se zmíněná částka rozdělila mezi manžele napůl, k překročení limitu by nedošlo. Pokud však má být úhrada posuzována jako celek (jak učinil finanční úřad a udělil pokutu 10 000 Kč), pak je „nadlimitní“. Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 7 Afs 27/2008-46 ze dne 31. 10. 2008 konstatoval, že platbu nebylo možno rozdělit. Přesto však zmínil možnost, že k udělení pokuty nebyl v daném případě důvod. Tento názor byl velmi podstatný i proto, že v tehdejším znění zákona existovala minimální hranice pokuty 10 000 Kč (v současné době již spodní limit pokuty stanoven není). Nejvyšší správní soud ale uložil krajskému soudu, aby zkoumal i společenskou nebezpečnost dané platby, u které se jevilo, že zřejmě nebude žádná. V takovém případě pak není vhodné pokutu ukládat, přestože formální dikce zákona porušena byla. V otázce
posuzování společenské nebezpečnosti
se můžeme setkat ale i s názorem opačným. Nejvyšší správní soud pod čj. 8 Afs 70/2010-57 ze dne 28. 2. 2011 konstatoval, že udělení pokuty nebylo nedůvodné, neboť pro její oprávněnost není nutné, aby k daňovému úniku skutečně došlo.Další rozsudek nespadal do působnosti správního soudnictví, ale v tomto případě rozhodoval Nejvyšší soud.
Dlužník neznal číslo účtu věřitele a svůj dluh v hotovosti neuhradil právě s odkazem na možné porušení zákona o omezení plateb v hotovosti,
protože dlužná částka přesahovala zákonný limit. Nejvyšší soud konstatoval, že dlužník postupoval správně, když svůj závazek neuhradil, a tudíž nebyl v prodlení. V dřívějších dobách nebyl limit plateb v hotovosti v zákoně uveden v českých korunách, ale nejprve v eurech (15 000 – do 26. 5. 2011), později v Kč (350 000 – do 30. 11. 2014), až posléze dospěl k dnešnímu limitu 270 000 Kč (od 1. 12. 2014). Z kauzy řešené Krajským soudem v Hradci Králové dne 29. 2. 2008, čj. 31 Ca 51/2007-15, zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí NSS 8/2008 pod č. 1635/2008, jsme se dozvěděli, že nemůžeme spoléhat na média, ale je nutno studovat přímo zákon. Žalobkyně se totiž
spolehla na to, že ve sdělovacích prostředcích referovali o hotovostním limitu ve výši zhruba 0,5 mil. Kč,
a přestože o existenci zákona věděla, nepovažovala hotovostní platbu ve výši Kč 487 900 za závadnou. Přepočet „limitních“ 15 000 euro ke dni platby činil jen 441 150 Kč, k porušení zákona tedy došlo a žalobkyni nepomohlo, že spoléhala na půlmiliónovou hranici, kterou čerpala z médií. I když v současné době je v zákoně již uveden limit v korunách, na správnost a aktuálnost kurzů je třeba myslet i nadále. Limitům pro platby v hotovosti podléhají pochopitelně i platby v cizí měně a je nutno počítat vždy s aktuálním kurzem, protože zákon nepočítá s přepočtem nějakým „konstantním kurzem“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 94/2010-69 ze dne 19. 1. 2011 je uvedeno, že
pro řádné zahájení řízení je potřeba dotčené osobě sdělit, že je s ní vedeno řízení o správním deliktu,
za jaký skutek je stíhána, případně jaký trest jí hrozí. To „pouhé“ předvolání neobsahovalo, řízení bylo tudíž zahájeno až po prekluzi. I v dalším judikátu NSS čj. 9 Afs 23/2011-121 ze dne 26. 10. 2011 soudu postačilo, že v oznámení o zahájení řízení bylo uvedeno označení správního orgánu, předmět řízení a identifikace oprávněné úřední osoby. To se v daném případě stalo, jako
problematická nebyla vyhodnocena skutečnost, že zároveň nebyl oznámen úmysl uložit pokutu.
Průkaznost dokladů a výslechy svědků jsou obsahem rozsudku NSS čj. 2 Afs 47/2009-43 ze dne 4. 12. 2009 (obdobně 2 Afs 44-46/2009, 1 Afs 37 a 39/2009 ze dne 11. 6. 2009). Jádrem sporu byl výdajový pokladní doklad na „nadlimitní“ částku, který finančním orgánům postačil jako důkaz porušení zákona. Dotčený subjekt navrhl výslech svědka, jenž by objasnil, že ve skutečnosti byla rozporovaná částka hrazena v postupných splátkách, které by zákon neporuš