Občané Slovenska a zdravotní pojištění v České republice

Za účastníky českého systému veřejného zdravotního pojištění se také považují osoby bez trvalého pobytu na území České republiky, které jsou zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území ČR.

Podle § 2 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), se zaměstnáním pro účel zdravotního pojištění rozumí výkon činností podle § 5 písm. a) cit. zákona za předpokladu, že zaměstnanci plynou příjmy ze závislé činnosti, zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto podmínek je zaměstnaná osoba účastna zdravotního pojištění v České republice, to znamená, že je z pohledu zdravotního pojištění považována za zaměstnance, přičemž pracovněprávní vztah může být uzavřen podle českých, příp. cizích (slovenských) právních předpisů.

Zakládá-li pracovněprávní vztah Slováka bez trvalého pobytu na území České republiky účast na zdravotním pojištění, považuje se tato osoba za zaměstnance. Za této situace se zaměstnanec stává pojištěncem veřejného zdravotního pojištění v ČR a na jeho zaměstnavatele se vztahují stanovené zákonné povinnosti, zejména pak oznamování veškerých změn a povinnost odvádět za tohoto zaměstnance pojistné. Pokud si zaměstnanec sám nezvolil zdravotní pojišťovnu, což je jeho právem, plní zaměstnavatel oznamovací povinnost u místně příslušných úřadoven VZP ČR. Zahraniční zaměstnanec obdrží bezplatně od zvolené zdravotní pojišťovny průkaz pojištěnce, a to prostřednictvím zaměstnavatele, který odpovídá za správnost údajů na tomto průkazu.

Pokud zaměstnaná osoba ukončí zaměstnání, resp. pokud jí zanikne účast na zdravotním pojištění, odebere jí zaměstnavatel průkaz pojištěnce (kromě prokazatelných případů, kdy u takové osoby nadále například trvá jiné zaměstnání) a odevzdá jej příslušné zdravotní pojišťovně, případně může průkaz odevzdat i sama osoba. Pokud zaměstnavatel nemá možnost průkaz odebrat, jelikož osoba průkaz ztratila nebo se k zaměstnavateli vůbec nedostavila, sdělí zaměstnavatel tuto skutečnost zdravotní pojišťovně. Odebráním průkazu se zajišťuje ochrana poskytovatelů zdravotních služeb (lékařů) před jeho zneužitím, kdy zdravotní pojišťovna neuhradí služby za osobu, která není jejím pojištěncem.

Pokud je občan Slovenska zaměstnán u českého zaměstnavatele nebo zde podniká jako OSVČ, postupuje se podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004. Tato nařízení jsou jako nadnárodní právní úprava nadřazena legislativě jednotlivých států.

Je-li osoba v rámci států s působností koordinačních pravidel EU zaměstnána (nebo zde podniká), podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo, resp. stát, jejího bydliště (pravidlo ).

Základním kritériem pro určení příslušnosti je tedy výkon výdělečné činnosti. V této souvislosti platí, že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou se ve smyslu výše uvedených koordinačních nařízení vztahují právní předpisy státu, na jehož území je vykonávána výdělečná činnost. Tyto osoby tak podléhají všem systémům sociálního zabezpečení tohoto státu a nemohou si vybrat, že například zdravotně a nemocensky chtějí být pojištěny v jedné zemi a důchodově v jiné zemi. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani nezaopatření rodinní příslušníci takové osoby, kteří jsou povinně účastni všech systémů sociálního zabezpečení v zemi pojištění živitele.

Pokud osoba z členského státu pracuje pouze u zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území ČR, pohlíží se na ni z pohledu českého systému veřejného zdravotního pojištění v podstatě jako na běžného českého zaměstnance proto, že z titulu zaměstnání podléhá českému systému veřejného zdravotního pojištění. Je-li například zaměstnanému Slovákovi zúčtován na základě pracovní smlouvy příjem 8 000 Kč, provádí zaměstnavatel dopočet a doplatek pojistného do zákonného minima podle § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nebo, činí-li příjem této osoby na dohodu o provedení práce 10 000 Kč, nevzniká z titulu takového zaměstnání účast na zdravotním pojištění.

Má-li český zaměstnavatel v úmyslu zaměstnat občana Slovenska, pak na základě řešení různých problémových případů každopádně doporučuji nechat si od této osoby vystavit čestné prohlášení například tohoto znění:

Prohlašuji, že moje zaměstnání u zaměstnavatele …….. je mým jediným zaměstnáním ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a prováděcího nařízení č. 987/2009. Pokud dojde ke změně v příslušnosti k právním předpisům podle těchto nařízení, oznámím zaměstnavateli novou skutečnost do osmi dnů ode dne této změny.

Ve …….. dne………………

.………….

podpis

Tímto postupem se předejde možnému nesprávnému odvodu pojistného v situaci, kdy tato osoba je současně zaměstnána a zároveň pojištěna v jiné zemi, tudíž pojistné se na základě principu jednoho pojištění mělo platit do této země, přičemž tuto významnou skutečnost sdělí českému zaměstnavateli dodatečně.

Z principu jednoho pojištění tedy vyplývá, že pokud osoba pracuje pouze na území jednoho státu, je státem pojištění vždy tento stát. Nehraje přitom roli, kde taková osoba bydlí, kde má sídlo zaměstnavatel nebo podle jakých předpisů je sjednán pracovněprávní vztah. Prací (výdělečnou činností) se v tomto smyslu rozumí zaměstnání nebo samostatná výdělečná činnost. Příslušnost ke všem systémům sociálního zabezpečení České republiky tak platí pro osobu z členského státu i tehdy, pokud bude v ČR podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná.

Není výjimkou souběžný výkon zaměstnání v obou státech. Jelikož musí být důsledně respektován princip jednoho pojištění, musí být rozhodnuto, která země bude v takovém případě zemí pojištění. O příslušnosti k pojištění rozhoduje instituce provádějící sociální zabezpečení ve státě bydliště dotyčné osoby. V této souvislosti platí, že pokud zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti ve státě bydliště (tj., že z celkového objemu činností připadá na činnost vykonávanou ve státě bydliště alespoň 25 % pracovní doby nebo mzdy), pak osoba podléhá právním předpisům členského státu bydliště, v tomto případě Slovenské republiky.

Při souběhu výkonu samostatné výdělečné činnosti v obou státech se podmínka výkonu podstatné části činnosti považuje ve státě bydliště za splněnou tehdy, jedná-li se alespoň o 25 % z hlediska obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu.

Dále platí zásady, že:

Je-li při souběhu zaměstnání v obou státech předložen českému zaměstnavateli slovenský formulář A1, deklarující skutečnost, že osoba podléhá všem systémům sociálního zabezpečení Slovenské republiky, pak český zaměstnavatel neprodleně musí:

V této souvislosti upozorňuji, že osoba je povinna informovat příslušnou instituci ve státě výkonu výdělečné činnosti i v místě bydliště o jakékoli změně situace, významné z hlediska příslušnosti, resp. nároku podle nařízení. Za nesplnění této povinnosti může být udělena sankce podle národních právních předpisů.

Pokud je občan Slovenska zaměstnán v České republice a současně podniká na Slovensku, je pojištěn ve státě, ve kterém vykonává zaměstnání, tedy v ČR. Do České republiky je tak placeno i pojistné ze samostatné výdělečné činnosti a zároveň vzniká v ČR nárok na dávky, jejichž konkrétní obsah a rozsah určují české právní předpisy.

V rámci neustále se prohlubující a rozšiřující ekonomické spolupráce mezi jednotlivými členskými zeměmi se rovněž zvyšuje počet příhraničních pracovníků, tzv. pendlerů. Příhraničním pracovníkem je osoba, která v jednom státě bydlí a do druhého státu jezdí za prací a minimálně jednou týdně se vrací do státu bydliště. Pokud slovenský občan pracuje (podniká) například na území ČR, bydlí na Slovensku a nejméně jednou týdně se vrací do svého bydliště, je za této situace ČR státem jeho pojištění, ve kterém jsou pojištěni i nezaopatření rodinní příslušníci pendlera.

Obecně platí, že na základě výše uvedených koordinačních pravidel Evropské unie je osoba účastna všech systémů sociálního zabezpečení ve státě, ve kterém vykonává výdělečnou činnost, tedy ve kterém je zaměstnána nebo ve kterém podniká.

Naproti tomu vyslání, jako jedna z několika výjimek, představuje poměrně často využívanou možnost výkonu výdělečné činnosti v rámci „evropského“ prostoru, kdy nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) zůstává po dobu vyslání příslušná ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána. Na tuto osobu se tedy nevztahuje jeden z principů koordinačních nařízení, a to princip podle místa (státu) výkonu práce, třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, fakticky vykonává výdělečnou činnost.

Soustřeďme se nyní na postup u občana Slovenské republiky, pracovně vyslaného zaměstnavatelem do České republiky. Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále jen „nařízení“) situace, kdy je zaměstnanec (nebo OSVČ), který normálně vykonává zaměstnání na území vysílajícího státu, dočasně vyslán na území jiného státu, aby tam jako zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele. Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. To znamená, že taková osoba nepodléhá právním předpisům o sociálním zabezpečení státu, ve kterém pracuje, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, ze kterého byla vyslána, tedy v našem případě Slovenské republiky.

Podle nařízení lze vyslat jednoho konkrétního pracovníka maximálně na 24 měsíců. Je-li však přepokládaná doba vyslání delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním (slovenském) systému sociálního zabezpečení. Pokud chce zaměstnavatel zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, může se souhlasem zaměstnance požádat o výjimku podle čl. 16 nařízení. Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, alespoň po dobu jednoho měsíce. Minimální doba mezi opětovným vysláním téhož zaměstnance do stejného podniku a stejného státu vyslání činí nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.

V návaznosti na rozsáhlou novelu české právní úpravy zdravotního pojištění byl od data 1. 4. 2012 nahrazen pojem zdravotní péče pojmem hrazené služby (§ 13 a násl. zákona č. 48/1997 Sb.). V této souvislosti mají osoby ze Slovenska nárok buď na plnou, nebo na nezbytnou zdravotní péči.

v ČR je péče ve stejném rozsahu, na jaký mají nárok běžní čeští pojištěnci, tj. včetně preventivní péče, očkování apod.

je péče poskytnutá s přihlédnutím k povaze dávek a předpokládané délce trvání pobytu, tedy z lékařského hlediska nezbytná a poskytovaná tak, aby cizí (slovenský) pojištěnec nebyl nucen odcestovat z ČR dříve, než zamýšlel, nebo dříve, než je toho schopen. Současně však platí, že se nejedná o cílené vycestování za touto péčí do ČR. Za nezbytnou zdravotní péči se v daném kontextu považuje i péče poskytovaná v souvislosti s těhotenstvím a porodem nebo péče při chronickém onemocnění – takovou péči by si však měl slovenský pojištěnec předjednat s poskytovatelem ještě před vycestováním do ČR.

Nárok na plnou péči mají osoby výdělečně činné v ČR podle koordinačních pravidel EU, tedy zaměstnanci českého zaměstnavatele, OSVČ podnikající v ČR, a nezaopatření rodinní příslušníci těchto výdělečně činných osob – živitelů.

Nárok na nezbytnou zdravotní péči mají vyslaní pracovníci, turisté, studenti apod., tedy osoby, jejichž zemí pojištění je Slovenská republika. V takových případech doporučuji těmto osobám ještě uzavření komerčního cestovního pojištění.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2020. Zveřejněno v časopise Účetnictví v praxi 03/2020.