Daňově uznatelné výdaje při podnikání doma

Vydáno: 41 minut čtení

Doma je tam, kde je nám dobře, přičemž zpravidla jsme „doma“ tam, kde trvale bydlíme. A když už tedy všichni máme tuto jednu střechu nad hlavou, může být zbytečné pídit se po nějaké další, kde bychom vykonávali svou vlastní samostatnou výdělečnou činnost. Velkou část podnikatelských aktivit totiž lze lehce zvládat v relativním pohodlí a klidu domova, beze stresu spojeného s kontaktem s cizími lidmi a každodenním přemisťováním. A zdaleka přitom nejde pouze o kancelářské a tzv. IT profese, také většině drobných řemeslníků postačí dílna nebo garáž na zahradě u jejich rodinného domku, kde si zhotovují zakázky nebo jen skladují nářadí. Klidné, důvěrně známé a bezpečné prostředí na straně jedné a významná úspora výdajů za vydržování druhého stálého místa (za nájemné, elektřinu, vytápění, vodu, opravy, údržbu atd.) – to jsou hlavní přednosti volby místa podnikání fyzických osob (OSVČ) u nich doma. Zvláště jde-li o vedlejší výdělečnou činnost mající často blíže k zálibě nežli obživě, provozovanou bez stálých zaměstnanců, která nemá průmyslový charakter.

Daňově uznatelné výdaje při podnikání doma
Ing.
Martin
Děrgel
 
Tři způsoby „podnikání doma“
Kvůli snížení limitu (stropu) „paušálních“ daňových výdajů stanovených jednoduše procentem z příjmů od roku 2018, které není třeba prokazovat, nezbývá řadě OSVČ než prokazovat skutečné daňové výdaje jejich pečlivou evidencí. Z tohoto hlediska bývá problematičtější daňové uplatnění výdajů spojených s podnikáním na adrese trvalého bydliště dotyčného podnikatele. Ve většině reálných případů totiž provozní výlohy spojené s daným stavebním objektem zůstávají více méně konstantní, ať už plně slouží jen osobním potřebám rodinných příslušníků, kteří v něm bydlí, nebo je zčásti využíván pro podnikatelské účely jednoho z nich. Naproti tomu jednodušší bývá prokázání daňových výdajů týkajících se jednotlivých movitých věcí sloužících předmětné podnikatelské činnosti, ať už v plném rozsahu (např. soustruh, svářecí agregát, fréza), nebo zčásti, kterou lze jednoznačně určit (např. rodinný automobil využívaný k pracovním cestám doloženým knihou jízd).
V souladu s názvem příspěvku se budeme nejvíce věnovat daňově uznatelným výdajům při podnikání fyzické osoby v místě jejího trvalého bydliště. Nicméně věcně blízko jsou ještě také další dva způsoby, které při volnějším výkladu můžeme zahrnout do kategorie „podnikání doma“. A to především umístění sídla společnosti s ručením omezeným („s. r. o.“) na adresu bydliště jejího zpravidla jediného společníka, kterým je obvykle fyzická osoba navazující na svou dřívější profesní kariéru OSVČ. Zejména v počátcích podnikání formou právnické osoby totiž její zakladatel postupuje více méně postaru, a třebaže formálně vložil svůj majetek do tohoto druhého a tedy jiného právního subjektu, stále o něm smýšlí, jako o svém vlastním. Co se vlastně změní, když truhlář – „pan Hoblík“ – podnikající pár let coby živnostník si založí s. r. o. provozující také truhlářskou živnost, kde zůstává jediným aktérem stále „pan Hoblík“. Samozřejmě, právně, daňově i účetně došlo k zásadní kvalitativní změně, ale prakticky dělá dotyčná fyzická osoba pořád totéž, a proto není divu, že danou živnost – ačkoli nyní již coby s. r. o. – provozuje i nadále postaru na adrese svého bydliště. Ovšem nastalé změně by mělo odpovídat i poněkud jiné sdílení provozních výloh, které by mělo být bližší nájemnímu vztahu.
Konečně třetí alternativou „podnikání doma“ je výkon závislé činnosti zaměstnance u něj doma pro svého chlebodárce. Přičemž „zaměstnancem“ nemusí být jen více či méně anonymní řadový pracovník, ale třeba samotný jednatel malého s. r. o. nebo rodinný příslušník společníka s. r. o., případně zaměstnavatelem může být rovněž fyzická osoba blízká dotyčnému zaměstnanci. A jelikož závislá práce by měla jít na účet zaměstnavatele, měl by těmto zaměstnancům nahrazovat výlohy a výdaje za využívání jejich osobních věcí pro firemní účely.
 
Adresa bydliště, sídla a provozovny OSVČ
Nejprve si udělejme pořádek v pojmech týkajících se výkonu podnikatelské činnosti fyzických osob, pro které využijeme zkratku zavedenou předpisy o veřejnoprávním pojištění: osoba samostatně výdělečně činná – dále jen „OSVČ“. Zřejmě nepřekvapí obecné vymezení pojmu „bydliště“ uvedené v § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb., a zákona č. 303/2017 Sb. (dále jen „OZ“):
1.
Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale;
takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě.
2.
Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije.
Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.
Poněkud překvapivým zjištěním může být, že podnikající fyzická osoba má také „sídlo“, které běžně spojujeme jen s právnickými osobami, které z podstaty věci nemohou „bydlet“, ale jen sídlit. Nicméně je tomu tak, o čemž nás přesvědčí § 429 OZ definující „s
1.
Sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku. Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku, je jeho sídlem místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má bydliště.
2.
Uvádí-li podnikatel jako své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné, může se každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu, kdo se dovolá sídla podnikatele zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže podnikatel namítat, že má skutečné s