Ne vždy je na konkrétním pracovním místě potřeba zabezpečit takový objem práce, aby byl důvod obsadit toto místo zaměstnancem či zaměstnankyní v tzv. plném úvazku, tedy v pracovním poměru ve stanovené délce týdenní doby. V případě pracovních uspořádání, která se vyznačují nižším objemem práce, případně nižší stálostí či pravidelností nebo jinou potřebou flexibility, se nabízí několik variant základních pracovněprávních vztahů vedle klasického pracovního poměru. Lze sem zařadit zejména zkrácenou a kratší pracovní dobu a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti. Následující text se zabývá těmito alternativními uspořádáními zejména z hlediska rozvrhování práce a pracovní doby, překážek v práci a jim příslušných náhrad a daňových a odvodových specifik, a to jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance.
Alternativní pracovní uspořádání s ohledem na délku pracovní doby
Vydáno:
20 minut čtení
Alternativní pracovní uspořádání s ohledem na délku pracovní doby
Mgr.
Šárka
Homfray
Obecné povinnosti zaměstnavatele
Ačkoli se flexibilní pracovní uspořádání stále ještě mohou prezentovat primárně jako výhody (benefity) pro zaměstnance a zaměstnankyně, kterým umožní lepší slaďování osobního a profesního života, tyto režimy znamenají řadu výhod i pro zaměstnavatele. Jejich důmyslným využitím je možné dosáhnout pružné reakce na změny v přísunu práce a zakázek, doplnit a diverzifikovat pracovní týmy i uspořit na personálních nákladech. Je však nezbytné se dobře orientovat jak v jednotlivých režimech a jejich specifických charakteristikách, tak v obecných povinnostech vyplývajících zejména z pracovního práva.
Povinnost přidělovat práci
První z těchto povinností je povinnost zakotvená v ustanovení § 34b odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“):
„Zaměstnanci v pracovním poměru musí být přidělována práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, s výjimkou konta pracovní doby (§ 86 a 87).“
Stanovená týdenní pracovní doba je definována v ustanovení § 79 zákoníku práce, v obecné délce 40 hodin týdně a kratší délce pro vymezené kategorie zaměstnanců. Základní povinností zaměstnavatele je tedy přidělovat zaměstnanci práci v tomto rozsahu; pokud dostatek práce nemá, dochází k situaci předpokládané v § 208 zákoníku práce, tedy k překážkám v práci na straně zaměstnavatele. Za tuto dobu náleží zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu ve výši 100 % průměrného výdělku, přestože žádnou práci nevykonává. Pokud taková situace trvá déle nebo se vyskytuje pravidelně, pak je na místě zvážit úpravu pracovní doby na jednom nebo více pracovních místech. Obdobně pokud má zaměstnavatel dlouhodobě vysoký objem práce a dochází k vyššímu využívání práce přesčas, může být vhodné zvážit vytvoření nového pracovního místa, pří