Vendula Vašutová

V daňovém řízení ovládaném zásadou vyšetřovací nelze hovořit o subjektivním důkazním břemenu1 daňového subjektu, na rozdíl od řízení civilního, v němž jsou účastníci povinni prokázat svá tvrzení, jinak se vystavují nebezpečí vydání negativního rozhodnutí v jejich neprospěch. Daňový subjekt je sice povinen spolupracovat se správcem daně (§ 6 odst. 2 d. ř.), nicméně správce daně jakožto správní orgán musí v průběhu řízení využít všechny dostupné prostředky a pokusit se odstranit jakékoli pochybnosti a nejasnosti o skutkovém stavu věci (i ty, jež jsou ve prospěch daňového subjektu), a tím přispět k jeho řádnému objasnění. Nepodaří-li se v řízení pochybnosti o skutkovém stavu odstranit, bude prostřednictvím pravidel o objektivním důkazním břemenu rozhodnuto, na čí vrub jde skutečnost, že okolnosti, jež v řízení měly být prokázány, zůstaly neobjasněny.2 Obdobně O. Lichnovský3 uvádí, že institut důkazního břemena má své uplatnění v situaci, kdy správce daně ve spolupráci s daňovým subjektem nebyl schopen dostatečně spolehlivě zjistit skutkový stav a i po skončení dokazování přetrvávají důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Při nemožnosti řádně zjistit skutkový stav tak rozhodující subjekt rozhodne v neprospěch té strany, která neunesla své důkazní břemeno.4

Domnívám se, že cílem a smyslem každého právního procesu, tedy i řízení daňového, by mělo být vydání spravedlivého rozhodnutí založeného na pravdivě zjištěném skutkovém stavu věci. Pravdivost poznání však může být do jisté míry korigována, příp. omezována pravidly či zásadami konkrétního řízení. V odborné literatuře se objevují protichůdné názory na to, zda je daňové řízení ovládáno zásadou materiální nebo formální pravdy. V tomto článku bych se proto pokusila shrnout a analyzovat zastávané názory a následně uzavřít, která z uvedených zásad má v daňovém řízení své uplatnění.