Tomáš Jaroš

V oblasti daně z příjmů představují odvolací a soudní spory na téma aplikace obecného testu daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) dle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), suverénně nejčetnější skupinu řešených případů. Dalo by se říci, že snad každý aspekt této oblasti je již bohatě a konstantně projudikován. Přesto však jde o „věčné“ téma, po jehož interpretaci existuje na straně daňových subjektů i správců daně trvale silná poptávka. Tato poptávka ovšem není vyvolána existencí nějakého konkrétního systémového problému s výkladem obecného principu a smyslu daného letitého ustanovení, ale důvody této poptávky je nutné hledat spíše v rozmanitosti dané problematiky. Prostě každá kauza má jiné skutkově argumentační pozadí a přesvědčivé obhájení zvoleného postupu na straně poplatníka i správce daně je v praxi závislé na posouzení a prokázání celé řady rozhodných okolností sehrávajících v rámci „celkového obrazu“ často rozdílnou úlohu. S ohledem na tuto skutečnost se proto mnohdy nelze účinně dovolávat aplikace závěrů jedné kauzy v kauze jiné. Zopakujme a zrekapitulujme si tedy ve světle aktuálních poznatků z daňových kontrol a judikatury základní obecné principy posuzování daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) a na jejich základě se pokusme zdokumentovat, že jejich význam se za poslední čtvrtstoletí nikterak nezměnil. 1)